II. ÚS 799/02

15. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti E. K., zastoupené JUDr. Ing. J. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2002, č.j. 22 Co 254/2002-53, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2002, sp. zn. 10 C 98/2001, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30.12.2002, napadá stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.9.2002, sp. zn. 22 Co 254/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 19.3.2002, sp. zn.10 C 98/2001, kterými, podle jejího tvrzení, bylo porušeno její vlastnické právo dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil a nařídil, "aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí včetně závazného právního názoru Ústavního soudu, a to pokud jde o způsob aplikace zákona o konkurzu a vyrovnání na danou specifickou záležitost."

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), když současně z formulace stěžovatelky, že "výslovně poukazuje na tu skutečnost, že toto podání je činěno ještě v rámci běhu dovolací lhůty" nebylo postaveno najisto, že stěžovatelka ve věci nepodala dovolání, které by bylo v případě jeho podání určující pro posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti, byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vytčených vad podání ve lhůtě do 15 dnů od obdržení výzvy.

Dne 31.1.2003 obdržel Ústavní soud podání, označené jako "vyjádření stěžovatelky k výzvě Ústavního soudu ze dne 14.1.2003", které však, jak vyplývalo z jeho obsahu, na vytýkané vady návrhu nereagovalo. Za této situace, nad rámec poučovací povinnosti Ústavního soudu o náležitostech ústavní stížnosti, zaslal soudce zpravodaj právnímu zástupci stěžovatelky i stěžovatelce výzvu - urgenci, v níž byly vady návrhu přesně označeny.

Po odstranění vad podání a jeho doplnění Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá obě shora označená rozhodnutí obecných soudů, a k průběhu pravomocně skončeného řízení zejména namítá, že obecné soudy měly přihlédnout k poznámce na faktuře Středočeského stavebního podniku, státní podnik v likvidaci (dále jen "úpadce") č. 67/1998 ze dne 15.1.1998, znějící na částku 92.865,-Kč, o posunutí splatnosti předmětné faktury s tím, že právě tento údaj podle jejího názoru jasně prokazuje, že faktura č. 67/1998 byla vystavena pouze pro pořádek, a měla být splatná až po dořešení finančního narovnání mezi úpadcem a rodinou stěžovatelky. Stěžovatelka sice připouští, že jí úpadce poté fakturoval i další částky za odběr médií, tyto částky však stěžovatelka neplatila v přesvědčení, že její pohledávka za úpadcem je vyšší, než jím uplatněné nároky, takže svůj odběr médií považovala za součást dohodnuté kompenzace. K dořešení výše její pohledávky vůči úpadci a její specifikaci však došlo až na základě jednání mezi oběma subjekty v srpnu a září 1998 s tím, že likvidátor úpadce uznal svůj dluh v plném rozsahu písemným prohlášením ze dne 2.9.1998.

Z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.3.2002, sp. zn. 10 C 98/2001, se zjišťuje, že o žalobě správce konkurzní podstaty úpadce - Středočeského stavebního podniku v likvidaci, proti stěžovatelce (dříve žalované) o zaplacení částky 278.794,50 Kč s příslušenstvím, bylo tímto soudem rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci žalovanou částku s 8% úrokem od 20.4.2001 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba s návrhem na zaplacení 10% úroku ze žalované částky od 20.4.2001 do zaplacení se zamítá.

V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalovaná částka představuje dluh stěžovatelky za spotřebu médií v objektu č.p. 286 v Praze, které stěžovatelka od úpadce odebírala za dohodnutou cenu nejprve na základě smlouvy, později již mimosmluvně. Předmětný dluh tvoří tyto částky: za zaplacení služeb, spotřebu elektrické energie, vodného a stočného za období 1997 až leden 2001 částka 260.196,80 Kč, za spotřebu elektrické energie za únor a březen 2001 částka 9.377,40 Kč a za vodné v letech 1999 až 2000 částka 9.020,30 Kč.

Stěžovatelka navrhla kompenzaci dlužné částky z protipohledávky ve výši 607.979,30 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za vybrané nájemné z objektu č.p. 286 v Praze, které i po restituci předmětného majetku stěžovatelkou vybíral právní předchůdce úpadce, když tuto částku, ač ji uznal v plném rozsahu dne 2.9.1998, jí nezaplatil. Předmětnou pohledávku stěžovatelka přihlásila do konkurzu dne 30.4.1998.

Ze spisu Městského soudu v Praze, pracoviště Slezská, sp. zn. 94 K 122/94, soud zjistil, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurz dne 1.4.1998. Z předmětného spisu vyplývá, uvádí soud prvního stupně, že stěžovatelka přihlásila do konkurzu pohledávku ve výši 923.760,50 Kč, skládající se z částky 607.979,30 Kč za nezaplacené nájemné úpadcem za období od 1.5.1996 do 30.9.1996 a z částky za neoprávněné užívání prostor další osobou k 31.1.1997. Tato pohledávka stěžovatelky byla v přezkumném řízení dne 8.11.2000 zjištěna v plné výši. Stěžovatelka dopisem ze dne 24.9.1996 uplatnila u úpadce pohledávku ve výši asi 410.000,-Kč, za nájem od 1.5.1996 do 30.9.1996. Úpadce stěžovatelce vyúčtoval za služby a nájem za rok 1996, správně 1997, fakturou č.67/1998 ze dne 15.1.1998 částku 92.865,-Kč, když na předmětné faktuře úpadce poznačil posunutí doby splatnosti do doby vyřízení finančního vyrovnání mezi úpadcem a rodinou stěžovatelky. Likvidátor úpadce dne 2.9.1998 napsal, že v průběhu srpna až září 1998 proběhlo odsouhlasení pohledávek stěžovatelky za úpadcem, a to za období od 1.5.1996 do 31.1.1997 kontrolou podle nájemních smluv a částka požadovaná stěžovatelkou souhlasí s propočty.

Soud prvního stupně konstatoval, že v řízení vzal za prokázané, že dne 30.4.1996 byly stěžovatelce, na základě dohody o vydání věci, uzavřené mezi ní a úpadcem, vydány budovy a pozemky související s vydávanou továrnou v Praze, kde sídlí úpadce. Smlouvou ze stejného data se dále účastníci dohodli, že úpadce bude poskytovat stěžovatelce za dohodnutou cenu služby, zejména teplo, vodu, elektřinu, telefon a přístup po dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na dobu šesti měsíců od zápisu změny vlastnických práv v katastru nemovitostí k vydaným nemovitostem. Mimosmluvně však bylo ze strany úpadce plněno za stejných podmínek i později, když toto plnění představuje právě žalovanou částku.

Stěžovatelka v řízení namítala proti žalované částce započtení pohledávky za úpadcem ve výši 607.979,30 Kč. Z faktury č. 67/1998 stěžovatelka dovozovala, že došlo k dohodě o započtení vzájemných pohledávek mezi ní a úpadcem. Z výsledků dokazování však soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že k započtení dohodou mezi ní a úpadcem došlo, a že se tak stalo přede dnem prohlášení konkurzu (tedy před 1.4.1998), když z předmětné faktury č. 67/1998 nelze dovodit, že došlo k dohodě o započtení nároků, které vzniknou teprve později. Z výpovědi svědka Ing. K., který za stěžovatelku ve věci s úpadcem jednal, bylo zjištěno, že svědek v době jednání s likvidátorem úpadce neznal jak přesnou výši pohledávky k započtení, tak ani specifikaci této částky, neboť k té došlo až písemným uznáním dluhu likvidátorem úpadce dne 2.9.1998. Likvidátor úpadce, slyšen jako svědek, nepotvrdil tvrzení stěžovatelky o uzavření údajné dohody o započtení pohledávek v době před prohlášením konkurzu.

Soud prvního stupně dále zdůraznil, že stěžovatelka rovněž neprokázala, že by před prohlášením konkurzu na majetek úpadce učinila projev směřující k započtení vůči úpadci, tedy nedošlo k započtení ani jednostranným právním úkonem.

Závěrem soud I. stupně shrnul, že stěžovatelka sama vyvrátila své tvrzení o započtení pohledávky tím, že podala přihlášku předmětné pohledávky do konkurzu dne 30.4.1998, tedy po datu vystavení faktury z níž stěžovatelka započtení dovozuje. Započtení pohledávky před prohlášením konkurzu nebylo tedy prokázáno a její započtení na majetek patřící do podstaty není možné (§ 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 328/1991 Sb.").

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně a zdůraznil, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně pokud tento soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, ani pokud jde o prokázání existence dohody s úpadcem o započtení před prohlášením konkurzu, ani v případě tvrzeného jednostranného projevu stěžovatelky, směřujícímu k započtení, jak mělo vyplynout z poznámky na výše označené faktuře. Odvolací soud zdůraznil, že soudu I. stupně nelze rovněž vytknout chybné právní posouzení věci, když tento s poukazem na znění ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb. dovodil, že pokud nebylo prokázáno, že došlo k započtení před prohlášením konkurzu, po jeho prohlášení již započtení na majetek patřící do konkurzní podstaty není možné.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné nejprve konstatovat, že odůvodnění předmětné ústavní stížnosti postrádá ve vztahu k napadeným rozsudkům obecných soudů jakoukoli ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud za této situace vycházel pouze z námitek stěžovatelky, vztahujících se ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, neboť pouhý obecný odkaz na údajné porušení čl. 11 Listiny, nemůže založit protiústavnost v rozhodování obecných soudů.

Stěžovatelka sice dále namítá, že obecné soudy údajně měly zohlednit skutečnost, že nemovitosti v katastrálním území Kunratice získala v restituci, když její pohledávka vznikla jako "důsledek stavu porestitučního", takže prý není zřejmé, zda obecné soudy mohly na věc aplikovat zákon č. 328/1991 Sb., a zda jej i správně vyložily, ale tuto svoji úvahu již žádným právně relevantním způsobem neodůvodňuje.
Obecné podmínky započtení upravuje ustanovení § 580 občanského zákoníku, který jako jeden z předpokladů započtení uvádí právní úkon směřující k započtení (může být jednostranný nebo dvoustranný), když k realizaci započtení (kompenzaci) je nutný konkrétní projev jednoho subjektu vůči druhému. Je sice pravdou, že forma tohoto projevu není předepsána, přesto je však nutné, aby tento projev měl základní náležitosti právního úkonu.

Stěžovatelka v řízení namítala, že ke kompenzaci pohledávky úpadce došlo započtením již v době před prohlášením konkurzu, současně však zdůrazňovala skutečnost, že o výši své pohledávky a její specifikaci vedla jednání s likvidátorem úpadce až do dne 2.9.1998, kdy došlo ze strany úpadce k podpisu uznání závazku v plné výši. Tato dvě tvrzení jsou v rozporu, takže soud prvního stupně i s ohledem na tuto skutečnost dospěl k závěru, že ke kompenzaci pohledávky před prohlášením konkurzu dohodou nedošlo, když neopodstatněnost tohoto tvrzení stěžovatelky byla jasně prokázána zejména výpověďmi svědků, Ing. K. a J. Š.

Jak dále konstatovaly obecné soudy, tvrzení stěžovatelky o kompenzaci pohledávky úpadce ještě před prohlášením konkurzu je vyvraceno i jednáním stěžovatelky, která do konkurzu přihlásila dne 30.4.1998 svoji pohledávku v plné výši, tj. v částce 607.979,30 Kč, což by neučinila v případě, pokud by skutečně došlo k započtení.

V podstatě stejné argumentace lze použít i ve vztahu k tvrzení stěžovatelky o jejím jednostranném projevu směřujícímu k započtení, který stěžovatelka dovozuje z poznámky úpadce o posunutí splatnosti faktury č. 67/98.

Lze tedy shrnout, že stěžovatelce se v předmětném řízení nepodařilo prokázat zánik pohledávky úpadce započtením, a to do doby prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Toto zjištění je podstatné z toho důvodu, že novelou zákona č. 328/1991 Sb., byl s účinností od 1.4.1998 změněn obsah výše citovaného ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb. tak, že proti majetku patřícího do konkurzní podstaty není započtení přípustné.

Ústavní soud se proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti ztotožnil se skutkovými i právními závěry obou obecných soudů, uvedených v napadených rozsudcích. Není rovněž důvod pochybovat o správné aplikaci příslušných právních předpisů na projednávanou věc, neboť předmětem řízení nebyly nároky, jež svou povahou spadají do oblasti vymezené restitučními předpisy.

Pokud stěžovatelka odkazem na údajné porušení čl. 11 Listiny měla na mysli skutečnost, že její pohledávka bude vypořádána až s pohledávkami ostatních věřitelů v rámci probíhajícího konkurzního řízení, nelze takto vymezenou "protiústavnost" konkurzního řízení vůbec akceptovat, neboť právě v namítaném čl. 11 odst. 1, věta druhá se uvádí, že "vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu".

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu

V Brně dne 15. dubna 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 799/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies