II. ÚS 17/02

15. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2003 v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti D., spol. s r. o., jednající jednatelem W. S., právně zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2001, č.j. 29 Odo 223/2001-58, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, č.j. 13 Co 348/2000-42, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 2000, č.j. 12 C 65/99-23, t a k t o:


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í


Ústavnímu soudu byla dne 10. 1. 2002 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými jí byla uložena povinnost vyklidit nebytové prostory a tvrdí, že jimi bylo porušeno ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručuje právo na soudní ochranu, ust. čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého soudy poskytují ochranu právům a porušen měl být i čl. 4. odst. 1 Listiny, dle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona], Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá následující stav věci. Obvodní soud pro Prahu 1 dne 15. 2. 2000 [12 C 65/99-23] uložil stěžovatelce rozsudkem, aby vyklidila v rozsudku popsané nebytové prostory, protože dospěl k závěru, že nájemní smlouva, na základě které stěžovatelka prostory užívala, je absolutně neplatná, jelikož k datu svého podpisu dne 5. 10. 1990 neobsahovala podstatné náležitosti předepsané ust. § 3 zákona č. 116/1990 Sb, o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění (dále jen zákon č. 116/1990 Sb.). Dalším důvodem neplatnosti měla být nevypověditelnost smlouvy z jiného důvodu, než jsou důvody výpovědi stanovené v citovaném zákoně pro smlouvy uzavřené na dobu určitou, což soud shledal rozporným s dobrými mravy [§ 3 odst. 1 občanského zákoníku]. Dalším důvodem neplatnosti bylo zjištění, že smlouvu na dobu určitou mohl pronajímatel Bytový podnik Prahy 1 uzavřít nejdéle na dobu dvou let [§ 3 odst. 3 z. č. 166/1990 Sb.]. Proto soud dospěl k závěru, že smlouvu ze dne 5. 10. 1990, kterou uzavřela bytová organizace založená národním výborem na dobu neurčitou a která obsahuje jen omezené výpovědní důvody vztahující se k výpovědi ze smlouvy uzavřené na dobu určitou, je třeba považovat za smlouvu obcházející zákon č. 116/1990 Sb [§ 10]. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Městský soud v Praze, který dne 25. 10. 2000 [13 Co 348/2000-42] rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Městský soud shledal nájemní smlouvu absolutně neplatnou, protože neobsahovala k datu svého podpisu potřebné náležitosti, jimiž rozuměl vymezení účelu užívaní, stanovení výše nájemného a chybějící žádost o souhlas příslušného správního orgánu. Městský soud označil za nerozhodné pro právní posouzení věci, že podmínka souhlasu byla později ze zákona vypuštěna, protože platnost smlouvy je třeba posuzovat podle právní úpravy platné v době uzavření. Nejvyšší soud dne 24. 10. 2001 [29 Odo 223/2001-58], po řízení provedeném podle znění občanského soudního řádu účinného před 1. 1. 2001, dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, protože odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího, aniž připustil dovolání a ani stěžovatelka před vyhlášením rozsudku nevznesla návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Pouhé tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemohlo podle dovolacího soudu samo o sobě založit přípustnost dovolání podle § 239 občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.

Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že soud posuzoval otázku splnění zákonných náležitostí smlouvy k datu její účinnosti, z čehož vyvodil závěr o její absolutní neplatnosti s účinky ex tunc. Tato právní úvaha soudu je dle stěžovatelky nesprávná, když smlouvu je třeba hodnotit komplexně. Navíc městský soud podle ní vůbec nehodnotil námitku, že důvod neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy nelze aplikovat. Podle stěžovatelky je třeba argument dobrých mravů posoudit objektivně i z hlediska jednání pronajímatele. Ten se smlouvou řídil jen když to pro něj bylo výhodné a poté v rozporu se zásadou pacta sunt servanda začal namítat její neplatnost. V tomto směru je v rozporu s dobrými mravy právě výpověď daná stěžovatelce. Stěžovatelka upozorňuje, že občanskoprávní vztahy jsou ovládány zásadou dispozitivnosti. Pronajímatel využil dispozitivní volnosti a uzavřel smlouvu, kterou se také deset let řídil, což by jistě neučinil, kdyby byla smlouva pro něj nevýhodná, nebo dokonce od samého počátku neplatná. Je tedy v rozporu s přirozeným právem, aby právě ve prospěch pronajímatele byla použita zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy, když tato zásada měla být použita ve prospěch stěžovatelky. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nesprávně posuzoval dovolání podle úpravy platné do 31. 12. 2000. Dovolání bylo sice sepsáno 30.12. 2000, avšak soudu bylo doručeno po 1. 1. 2001.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

K namítanému porušení čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná, že výše uvedené ustanovení je především poukazem ústavodárce adresovaném zákonodárci, aby ve své zákonodárné činnosti respektoval práva a svobody vyplývající z hlavy druhé až páté Listiny. Aby mohl být tímto ustanovením založen důvod k přezkumu Ústavním soudem, muselo by se i zde jednat o porušení konkrétních práv a svobod. K "samostatnému" porušení tohoto ustanovení dojít nemohlo. Stejné závěry lze vztáhnout i k čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Podle zákona č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001 a jímž byl novelizován občanský soudní řád, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů [část dvanáctá., Hlava I., bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.]. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 v ust. § 239 odst. 2 stanovil, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek městského soudu byl vydán dne 25. 10. 2000 po řízení provedeném podle znění občanského soudního řádu účinného do 31.12. 2000. Pokud dovolací soud dovolání nepřipustil, pak postupoval zcela správně, protože stěžovatelka v rozporu se zásadou vigilantibus iura sama vytvořila nepřekonatelnou překážku meritorního projednání jejího dovolání, a to tím, že nevznesla návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Ústavní soud za tohoto stavu ústavní stížnost přesto neodmítl jako nepřípustnou, a jen z důvodů procesní jistoty se věcí dále zabýval z hlediska její opodstatněností [bod 2 sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 32/2003 Sbírky zákonů].

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka jen opakovaně vznáší výše uvedené námitky, které podle jejího tvrzení odůvodňují závěr, že soudy měly vyhovět jejímu návrhu. Podstata její ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecných soudů. V tomto směru tvrzení obsažená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového a neposunují věc do ústavně právní roviny. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z ústavně garantovaných mezí spravedlivého procesu, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád [zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů], do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže jejímu návrhu obecné soudy nevyhověly. Ústavní soud konstatuje, že městský soud v odůvodnění mlčky přešel námitku stěžovatelky, že proti dobrým mravům je argument absolutní neplatnosti nájemní smlouvy. Avšak toto zřejmé opomenutí nemohlo mít podstatný vliv na výsledek sporu. Městský soud totiž zcela v souladu s teorií o absolutní neplatnosti právních úkonů a s teorií závazkového práva o podstatných náležitostech smlouvy, konstatoval existenci dvou důvodů absolutní neplatnosti smlouvy s účinky ex tunc, z nichž každý sám o sobě zakládal její neplatnost. Jedním z ústředních bodů obligační teorie je pojem konsensu smluvních stran ohledně podstatných náležitostí smlouvy a v rámci této teorie není prostor pro konstrukci pojmu "blanketní smlouvy", za níž stěžovatelka [v odvolacím řízení] nájemní smlouvu vydávala. Je navíc nepochybné, že Bytový podnik Praha 1, který smlouvu uzavíral, byl ve smyslu tehdejšího znění zákona č. 116/1990 o nájmu a podnájmu nebytových prostor speciálním subjektem, jehož autonomie vůle byla zákonodárcem ve veřejném zájmu limitována a tato skutečnost byla obecně známa. Pokud stěžovatelka argumentuje zásadou pacta sunt servanda, pak je třeba naplnění této zásady ze strany tehdejšího pronajímatele hodnotit v naznačeném kontextu. Je proto zjevné, že námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti představují pouze opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právními závěry obecných soudů a stěžovatelčiny odlišné názory.

Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, s. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí.

Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].


Vojtěch Cepl
předseda senátu

V Brně dne 15. dubna 2003

:

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 17/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies