II. ÚS 164/02

15. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne *. dubna 2003 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K.V. s.r.o. zastoupený JUDr. J. S., PhD., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2002, sp. zn. 6 A 102/99 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 21. července 1999, č.j. 44/601/15850/22.4.99, takto:




Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění


Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2002, (6 A 102/99-24) a jemu předcházející rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 21. července 1999,(44/601/15850/22.4.99). Napadenými rozhodnutími byla potvrzena stěžovateli pokuta 25.000,- Kč uložená rozhodnutím Úřadu práce v Trutnově ze dne 31.3.1999 (TPaK/130/99) za porušení § 5 zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti (dále jen zákon o zaměstnanosti).

Stěžovatel tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva [čl. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv, stručně shrnuto, došlo tím, že orgány veřejné moci - stručně shrnuto - stěžovateli vyměřily sankci, ačkoli pro takový postup ani co do jejího uložení nebyly splněny zákonné podmínky [obecný soud se nezabýval zjištěním úplného skutkového stavu, neprovedl výslechy účastníků a svědků, rozhodoval bez jednání atd.]; upřely mu jeho právo podnikat, když vlastními pracovníky zaměstnanými v hlavním pracovním poměru prováděl dílo na základě řádně uzavřené smlouvy o dílo a v žádném případě se nezabýval zprostředkovatelskou činností v oblasti zaměstnanosti. Podrobnou argumentací shodně jako v opravném řízení, stěžovatel vyvodil závěr o nezákonném rozhodnutí orgánů veřejné moci, které přes jeho námitky a tvrzení "řádně nezkoumaly dodržení zákonných podmínek pro použití sankce" a tyto orgány vyložily zákon ústavně nekonformním způsobem, který na jeho podnikatelskou činnost nedopadá. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svými nálezy zrušil všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle skutkových zjištění z předchozích řízení přistoupily orgány veřejné moci dle § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 9/1991 Sb. o zaměstnanosti za porušení § 5 zákona o zaměstnanosti (ve znění zákona č. 231/1992 Sb.; po vydání napadeného rozhodnutí dle zákona č. 167/1999 Sb. ve znění zákona č. 155/2000 Sb.), k uložení pokuty 25.000,- Kč, spočívající v zastírání skutečného obsahu právních úkonů stěžovatele, kdy obsah smluv o dílo uzavřených mezi stěžovatelem a objednatelem, odpovídal zprostředkování zaměstnání, aniž by měl k takové činnosti povolení. Podle ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona zaměstnání zprostředkovávají příslušné územní státní orgány práce, do jejichž působnosti podle zákona tato činnost patří. Jiné právnické nebo fyzické osoby mohou zprostředkovávat zaměstnání jen za podmínek stanovených tímto zákonem [tedy - ve smyslu § 5 - jen s povolením; povolení dle § 11 písm. k) zákona ČNR č. 9/1991 Sb., ve znění zákona ČNR č. 272/1992 Sb. může udělit Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky].

Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy stěžovatel předložil smlouvy o dílo s objednatelem sice v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku (§ 536 a násl. zák. čís. 513/1991 Sb. v platném znění), ale které směřovaly ke zprostředkování zaměstnání bez příslušného povolení zaměstnavateli A. A. a.s. občanům Slovenské republiky. Na jejich základě došlo k "dodávce pracovních sil", kdy zaměstnanci stěžovatele nevykonávali práci pro svého zaměstnavatele, ale řídili se pokyny objednatele, pracovali v jeho zařízeních, s jeho materiálem i pomůckami, tak jak to zejména správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§ 47 odst. 3 z.č. 71/1967 Sb. o správním řízení) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelova odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření sankce stěžovateli postupovaly v rozporu se zákonem a zejména že svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolával.

Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu [rozhodoval bez nařízení jednání se souhlasem účastníků (§ 250f odst.1 písm.b o.s.ř.)], jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta (§ 250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud v mezích zákonem stanovených zákonnost napadených správních rozhodnutí (§ 250i o. s. ř.) a také on své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nic vytknout.
Obecný soud uvedl, že ve věci nejsou sporná skutková zjištění, ale jejich právní hodnocení, dospěl k závěru, že je nerozhodné, že stěžovatel uzavíral smlouvy zásadně dovolené předpisy soukromého práva, jestliže cíl, k němuž směřoval, veřejnoprávní předpisy nedovolují nebo jej podmiňují povolením správního úřadu, které vydáno nebylo.

Obdobně neobstojí stěžovatelova námitka stran tvrzení neúplnosti a nesprávnosti řízení, dle níž se orgány státní správy a obecný soud nezabývaly skutkovou stránkou věci, a že rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování; zde totiž stěžovatel přehlíží - pokud měl na mysli, že nebyl proveden výslech svědků, že skutečnosti zjištěné z předchozího řízení (vypovídací hodnota těchto prostředků se jeví nepříliš významná) zapadají do kontextu dalších provedených důkazů tj. kontrolní zjištění Policie ČR - oddělení cizinecké Policie Trutnov, kontrolní protokol Úřadu práce Trutnov, uzavřených smluv o dílo včetně dodatků, faktury, evidence docházky atd. Tvrzení vznesená stěžovatelem jsou pro posouzení věci očividně nerozhodná. Jestliže tedy stěžovatel vážným způsobem porušil ustanovení § 5 zákona o zaměstnanosti a prováděl zprostředkování zaměstnání, aniž by byl k tomu oprávněn postup orgánů veřejné moci byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.



Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne * .dubna 2003


Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 164/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies