II. ÚS 731/01

15. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele M. A., zastoupeného advokátem V. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 5. 2001, čj. 8 C 350/2000-72, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 18. 9. 2001, čj. 15 Co 499/2001-83, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, a S., s.r.o., zastoupené advokátkou Mgr. B. S., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 20. 12. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře. Tvrdí, že soudy porušily v otázce provádění a hodnocení důkazů ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tudíž i článek 95 Ústavy.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Pelhřimově zamítl rozsudkem ze dne 11. 10. 2000, čj. 8 C 350/2000-41, žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci (dále jen "stěžovatel") dopisem žalovaného (dále jen "vedlejší účastník") z 26. 6. 2000 je neplatné. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že stěžovatel odmítl odevzdat vedlejšímu účastníkovi tržby a doklady týkající se nákupů a výdejů zboží ze skladu, a jednal tudíž způsobem uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru. Při hodnocení toho, zda stěžovatel porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, soud vycházel z konkrétní situace, osoby stěžovatele a jeho funkce. Dospěl k závěru, že povinností stěžovatele jako vedoucího provozovny bylo odvádět vedlejšímu účastníkovi tržby v hotovosti s příslušnými doklady. Pokud odmítl tržby na výzvu svému zaměstnavateli předat, porušil povinnost dle čl. IV. své pracovní smlouvy. Takové neuposlechnutí výzvy označil soud za závažné porušení pracovní kázně. Tvrzení stěžovatele, že měl obavu o provedení úhrady faktur a následné vymáhání po něm, označil za účelové, neboť stěžovatel nevedl účetnictví a veškeré objednávky byly realizovány jménem vedlejšího účastníka.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, zrušil svým usnesením ze dne 16. 1. 2001, čj. 15 Co 936/2000-55, rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně vyložil správně ustanovení § 55 zákoníku práce, ovšem ve světle jeho úvah se jeví nezbytným odpovědět jednoznačně na otázku, zda skutečně došlo dne 21. 6. 2000 k jednání mezi stěžovatelem a jednatelem vedlejšího účastníka, v rámci něhož měl stěžovatel porušit pracovní kázeň. Soudu prvního stupně uložil, aby v případě, že účastníci nenavrhnou nové důkazy, znovu zhodnotil již provedené důkazy a zaměřil se na to, zda stěžovatel jednal uvedeného dne se zástupcem vedlejšího účastníka.

Okresní soud v Pelhřimově podruhé zamítl žalobu svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2001, čj. 8 C 352/2000-72. Vázán právním názorem odvolacího soudu, zabýval se otázkou, kdy došlo ke skutečnosti, jež vedla vedlejšího účastníka k okamžitému zrušení pracovního poměru. Dospěl k závěru, že vedlejší účastník prokázal, že se stěžovatelem skutečně jednal dne 21. 6. 2000. Prokázal také, že jednatel vedlejšího účastníka J. B. dne 22. 6. 2000, kdy měl být podle výpovědi svědkyně J. v provozovně na Volmanci, byl s dcerou na přijímacích zkouškách na vysokou školu v Praze a v Brně. Soud vyslovil domněnku, že svědkyně J. oba dny zaměnila. Počínání stěžovatele opět označil za závažné porušení pracovní kázně.

Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Závěr nalézacího soudu označil za předčasný. Vedlejší účastník doložil jen to, že dcera J. B. skládala dne 22. 6. 2000 přijímací zkoušky v Brně. Stěžovatel namítl, že se nalézací soud nezabýval rozpory ve výpovědi jednatele vedlejšího účastníka. Důkazní řízení označil za neúplné a nelogické.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, potvrdil rozsudkem ze dne 18. 9. 2001, čj. 15 Co 499/2001-83, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože stěžovatel zpochybnil v odvolání věrohodnost důkazních prostředků, na jejichž podkladě byl vydán napadený rozsudek, odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.) dokazování doplnil. Dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné. Uvedl, že pokud soud prvního stupně přijal závěr o věrohodnosti výpovědi J. B., tento závěr se po přípustném doplnění dokazování v odvolacím řízení jeví jako správný. Za věcně správný označil i závěr nalézacího soudu, jímž bylo jednání stěžovatele označeno za zvlášť hrubým způsobem porušenou pracovní kázeň.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá, že soudy porušily při provádění a hodnocení důkazů ústavní zásadu spravedlivého procesu, neboť neprovedly navrhované důkazy, jež stěžovatel pokládá za potřebné ke zjištění skutečného stavu věci. Především nevyžádali knihu jízd o provozu motorového vozidla, jíž by mohlo být prokázáno, zda jednatel vedlejšího účastníka skutečně vykonal dne 21. 6. 2000 jízdu na Volmanec. Předložený výkaz o provozu automobilu nemá dle jeho přesvědčení žádnou vypovídací hodnotu. Stěžovatel měl již v průběhu řízení vážné pochybnosti o tom, zda nebylo do těchto záznamů neoprávněně zasaženo. Má za to, že neprovedením navrhovaného důkazu, příp. i důkazu dalšího, např. znaleckého posudku o tom, zda došlo k neoprávněným zásahům nebo k vyhotovení dodatečných záznamů, nebylo možno zjistit skutečný stav věci. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy rovněž navrhoval, aby byly vyžádány veškeré účetní doklady, včetně záznamů o tržbách na provozovně ke zjištění stavu hotovosti v době, kdy byl údajně vyzván k vydání tržby. Upozornil, že jednatel J. B. ve své první účastnické výpovědi uvedl, že po stěžovateli požadoval část tržeb převyšujících stanovenou pokladní hotovost 5.000,-Kč. V protokolaci soudu však tento údaj nebyl zaznamenán. Při své další výpovědi toto své tvrzení změnil a uváděl, že požadoval celou pokladní hotovost. Oba soudy tyto odchylné výpovědi vůbec nehodnotily. Neprověřily ani potvrzení Masarykovy univerzity v Brně, v němž se uvádí, že dcera J. B. absolvovala přijímací zkoušky v dopoledních hodinách, přičemž dodatečné potvrzení, jež předložila žalovaná strana, tuto skutečnost nevyvrací. Ani z potvrzení čerpací stanice S. v Brně nelze dovodit závěr o tom, že B. nemohl být dne 22. 6. 2000 na Volmanci. Výpověď svědkyně J. proto neodporuje žádným provedeným důkazům ani logickým úvahám o nich. Stěžovatel má za to, že oba soudy tak zatížily svá rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupovaly i v rozporu se zásadami vyjádřenými v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny. Z tohoto hlediska je označuje za nepřezkoumatelná.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Pelhřimově a Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a vedlejšího účastníka řízení S., s.r.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Pelhřimově má za to, že svým rozhodnutím neporušil práva vyplývající z Listiny. Důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. Logicky na ně navazují i události, jež následovaly, proto z důvodu hospodárnosti řízení neprováděl důkazy další. Upozornil, že předmětem řízení bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, kdy stěžovatel jako zaměstnanec odmítl vydat tržby svému zaměstnavateli. Tím porušil povinnost uvedenou v § 73 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, když nesplnil příkaz svého nadřízeného. Potom není důležité, jaký byl stav tržeb. K tvrzení, že některé skutečnosti nejsou zaznamenány v protokole o jednání, uvedl, že účastníci ani jejich zástupci žádné námitky proti protokolaci nevznesli.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost je pouhým pokusem podrobit rozhodnutí obecných soudů dalšímu opravnému prostředku, který nemá ústavněprávní podklad. Navrhl, aby ústavní stížnost byla z tohoto důvodu odmítnuta. Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k jinému závěru, navrhl ústavní stížnost zamítnout. Má za to, že stěžovatel nebyl nikterak zkrácen na svých ústavních právech, neboť mu byla poskytnuta možnost navrhovat důkazy. Obecné soudy postupovaly dle § 120 odst. 1 o.s.ř. a rozhodly o tom, které důkazy provedou. Provedené důkazy následně hodnotily v souladu s § 132 o.s.ř. V jejich postupu nelze spatřovat porušení ústavního pořádku České republiky.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Provedení dalších důkazů dle návrhu stěžovatele by bylo nadbytečné a nevedlo by k jinému výsledku sporu. Uvedl dále, že pokud se stěžovatel dovolává údajně nezaprotokolovaných tvrzení zástupce vedlejšího účastníka, bylo na něm, aby vůči případné nesprávné protokolaci soudu vznesl námitku. Navrhl, aby byl případně vyžádán spis Policie ČR, obvodního oddělení Pelhřimov, neboť svědkyně Jarošová podala ve věci své svědecké výpovědi před Okresním soudem v Pelhřimově ohledně data návštěvy J. B. na provozovně ve Volmanci v kritickém období vysvětlení. Vedlejší účastník závěrem svého vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti v podstatě domáhá nového meritorního přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostmi obecného soudu. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k případnému zrušujícímu zákroku neshledal důvod.

Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve způsobu, jakým obecné soudy prováděly a hodnotily důkazy. Namítá, že soudy neprovedly důkazy, které on sám pokládá za potřebné i nezbytné pro správné a logické hodnocení zjištěných skutečností. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 404/98).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků i z obsahu spisového materiálu, nalézací soud se v prvé řadě zabýval skutkovou otázkou, kdy došlo ke skutečnosti, která zakládá důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Po provedeném dokazování přijal závěr o věrohodnosti výpovědi J. B. s tím, že skutečnosti plynoucí z jeho výpovědi korespondují s výpovědí svědka V. a listinnými důkazy. Bylo jimi vyvráceno tvrzení stěžovatele, že se dne 21. 6. 2000 se zástupcem vedlejšího účastníka vůbec nesetkal. Odvolací soud, jenž zjištěný skutkový stav podpořil dalšími listinnými důkazy, označil závěr soudu prvního stupně za správný. Ztotožnil se i se závěrem, že popsané jednání stěžovatele bylo porušením pracovní kázně, které je možno kvalifikovat ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Oba soudy své závěry srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, včetně uvedení příslušných ustanovení, dle nichž postupovaly (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud se nadto zabýval námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy i v jeho ústavní stížnosti, a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že neprovedením navržených důkazů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V minulosti mnohokrát zdůraznil (srov. např. II. ÚS 127/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 21), že princip nezávislosti soudů je třeba vztáhnout i na postup soudu dle ustanovení § 120 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Zásada rovnosti účastníků v řízení neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát o to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém úměrném poměru. Nelze proto spatřovat porušení zásad daných ustanovením čl. 36 Listiny i § 18 o.s.ř. v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům. Zásadám spravedlivého procesu je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být účastníkům dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé, ale též navrhnout ke svým tvrzením důkazy. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených nárocích rozhodnout, ale také (pokud jim nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. I. ÚS 236/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 165). Této své povinnosti odvolací soud dostál. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč neshledal potřebným doplnit dokazování o stěžovatelem navrhované důkazy. Toto vysvětlení se jeví přesvědčivým i Ústavnímu soudu. Připomínky stěžovatele k doplňujícím důkazům a zpochybnění jejich věrohodnosti nejsou podloženy a na závěru odvolacího soudu nemohou nic změnit.

Námitky stěžovatele stran protokolace výpovědi J. B. považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Protokol o jednání (§ 40 o.s.ř.) má charakter veřejné listiny a je nutno jej považovat za důkaz o průběhu jednání. Má-li účastník řízení či osoba, které se protokol týká, pochybnosti o správnosti protokolace soudu, může navrhnout, aby protokol byl doplněn nebo aby bylo opraveno jeho znění. Takový návrh je třeba uvést do protokolu a soud je povinen o něm rozhodnout. Z obsahu protokolu o jednání, při němž byl vyslechnut jednatel vedlejšího účastníka J. B., nevyplývá, že by některý z účastníků měl k obsahu jeho diktování připomínky. Námitky do protokolace nebyly uplatněny ani později v písemné formě. Stěžovatel se tudíž nemůže nyní dovolávat jiného znění protokolace a opírat o něj své skutkové závěry.

Článek 36 odst. 1 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry obecných soudů mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Rovněž právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež v ničem nevybočily z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení či jiná ústavně zaručená práva. Za dané situace není oprávněn zasahovat do jejich nezávislého rozhodování.

Pokud jde o tvrzené porušení článku 95 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje základní principy činnosti soudní moci. Neobsahuje tedy ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a stěžovatel se ho v daných souvislostech nemůže účinně dovolat.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.








V Brně dne 15. dubna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 731/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies