IV. ÚS 756/02

16. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M. a RNDr. V. M., zastoupených JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2002, čj. 20 Co 199/2002-86 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 12. 2001, čj. 10 C 268/99-60, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a P. M. a E. M., zastoupených JUDr. H.P., advokátkou, jako vedlejších účastníků,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2002, čj. 20 Co 199/2002-86 a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 12. 2001, čj. 10 C 268/99-60, jimiž bylo mj. pravomocně zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví s vedlejšími účastníky (žalobci) P. M. a E. M., ke specifikovaným nemovitostem v k.ú. a obci Ú., a tyto nemovitosti byly přikázány do společného jmění vedlejších účastníků.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a právo na vlastnictví, zakotvené v čl. 11 Listiny. Jsou toho názoru, že oba rozsudky vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu, a že jejich závěry nemají oporu ve skutkovém stavu, zejména pokud jde o tvrzení, že některé byty v domě čp. 289 jsou užívány nájemníky právem nájmu. To se obdobně týká i závěru soudů, že stěžovatelé nebyli ochotni provádět stavební úpravy na domě a tak konzervovali nevyhovující stav nemovitosti. Dále stěžovatelé namítli, že soudem prvého stupně byli zkráceni na procesních právech, a to tím, že dne 20. 12. 2001 bylo jednáno v jejich nepřítomnosti. V tomto směru je nesprávná i úvaha odvolacího soudu. Dalšího procesního pochybení se dle jejich přesvědčení obecné soudy dopustily zejména tím, že nesplnily svoji poučovací povinnost ohledně náležitostí návrhu, resp. protinávrhu. V důsledku nesprávného postupu obecných soudů byli zbaveni svého vlastnického práva k nemovitostem. Závěrem uvedli, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové současně podali dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

Sdělením ze dne 18. 12. 2002 Ústavní soud stěžovatelům oznámil, že o ústavní stížnosti rozhodne až poté, co mu bude doručena kopie rozhodnutí dovolacího soudu. Dne 3. 3. 2003 obdržel Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2003, čj. 22 Cdo 77/2003-104, kterým bylo dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítnuto.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s námitkami stěžovatelů ohledně porušení práva na spravedlivý proces se již vyrovnal v odůvodnění svého rozsudku. Pokud jde o tvrzený zásah do práva vlastnit majetek, ve věci šlo o aplikaci ust. § 142 obč.zák,. jež obecně připouští "odnětí" vlastnického práva formou zrušení spoluvlastnického vztahu a jeho vypořádání. Podle první věty § 142 odst. 1 a 2 obč.zák. je dokonce povinností soudu spoluvlastnictví zrušit, nejsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele. Dále uvedl, že účastníci, kteří se neúčastnili posledního jednání ve věci, nemohou namítat, že soudem nebyli poučeni podle § 119a o.s.ř.

P. M. a E. M., jako vedlejší účastníci, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že s tvrzeními stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv nesouhlasí. Námitky uvedené v ústavní stížnosti nejsou dle jejich přesvědčení způsobilým důvodem pro přijetí ústavní stížnosti a v tomto směru poukázali na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 87/01. Dále se podrobněji vyjádřili k jednotlivým tvrzením stěžovatelů a navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zcela zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 10 C 268/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Dle názoru Ústavního soudu je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a v právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen, není ani vrcholem jejich soustavy a zejména "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů, uskutečněné obecnými soudy. Stěžovatelé se v podstatě domáhají, aby Ústavní soud, jako soud třetí instance, znovu věc otevřel a rozhodl v jejich prospěch. Taková role mu však, jak vyplývá z jeho četné, ustálené a obecně dostupné judikatury, nenáleží. Skutečnost, že stěžovatelé nesdílí názor obecných soudů vyjádřený v jejich rozhodnutí, sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. Listiny. Pokud jde o tvrzení ohledně porušení základního práva zakotveného v čl. 11 Listiny, toto tvrzení v odůvodnění ústavní stížnosti není konkretizováno podrobnější ústavněprávní argumentací. Pokud ovšem stěžovatelé měli na mysli samotnou skutečnost, že došlo ke zrušení spoluvlastnictví soudem podle § 142 obč.zák. pak je nutno uvést, že citované ustanovení obč.zák. považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jeho aplikace je uplatněním práva vyplývajícího ze spoluvlastnického vztahu. Ústavní soud dále neakceptoval ani tvrzení stěžovatelů o porušení jejich procesních práv, k němuž mělo dojít tím, že dne 20. 12. 2001 bylo jednáno v jejich nepřítomnosti. Z vyžádaného spisu evidentně vyplývá (čl. 52, 53), že právní zástupce stěžovatelů jejich nepřítomnost omluvil kalamitní situací v dopravě. Stejně tak se stěžovatelé mylně domnívají, že poučovací povinnost soudu podle § 5 o.s.ř. zahrnuje též informaci o tom, jak má přesně znít petit, či zda jako žalovaní mají, mohou či nemohou, vznést protinávrh.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 756/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies