IV. ÚS 753/02

16. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti B. S., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2002, čj. 51 Co 276/2002-98 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2002, čj. 38 C 7/99-84,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2002, čj. 51 Co 276/2002-98 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2002, čj. 38 C 7/99-84, jimiž byla pravomocně zamítnuta její žaloba o zaplacení 12.750,- Kč s příslušenstvím, z titulu dlužného nájemného z části pozemku p.č. 217 v k.ú. P., užívaného vedlejším účastníkem M. H. v letech 1995 a 1996. Žaloba byla zamítnuta po zjištění, že nárok není důvodný, neboť k uzavření dohody o nájmu, a tudíž ani k ujednání o výši nájemného za roky 1995 a 1996, mezi účastníky nedošlo.

Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva tím, že nebylo ochráněno její vlastnické právo k předmětné nemovitosti a bylo jí znemožněno získat výnos z této nemovitosti formou nájemného. Dle jejího názoru soud prvého stupně rozhodoval na základě nesprávného zhodnocení provedených důkazů a ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávný právní závěr. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že na předmětném pozemku se nacházela chatová osada, a poukázala na specifikované rozsudky Městského soudu v Praze, v nichž závěry ohledně existence chatové osady v oblasti kolem Slapské přehrady jsou odlišné. Je přesvědčena, že uplatněný nárok na nájemné byl oprávněný a že postupem obecných soudů byla zkrácena na svých právech.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodl v souladu s konstantní judikaturou. Ve svém rozsudku se vypořádal s námitkami stěžovatelky týkajícími se definice pojmu "chatová osada" a poukázal též na existující judikaturu. Vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelka nebyla zkrácena na svých ústavních právech.

Vedlejší účastník M. H. v odpovědi na žádost Ústavního soudu o vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 38 C 7/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Stěžovatelka namítla, že byla zkrácena na svých právech, své tvrzení však nekonkretizovala poukazem na některé z ustanovení Listiny základních práv a svobod ("Listina"), případně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, či jiných předpisů zaručujících základní práva a svobody. Pokud stěžovatelka měla na mysli porušení čl. 11 Listiny, je třeba uvést, že ochranou vlastnictví zakotvenou v tomto článku není míněna tradiční právní ochrana subjektivního práva vlastnického, ale je zde především vyjádřen princip, že každý může být vlastníkem a nikdo ve svém vlastnictví nesmí být diskriminován ve vztahu k ostatním vlastníkům. V případě stěžovatelky se však jednalo o vztah závazkový. Každý má nepochybně právo bránit svá vlastnická práva v nezbytném případě i u soudu. K tomu také došlo. Skutečnost, že stěžovatelka nesdílí názor soudu vyjádřený v rozhodnutí o takovém sporu, však bez dalšího nezakládá porušení čl. 11 Listiny, ani práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. Listiny. Dle názoru Ústavního soudu je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a v právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen, není ani vrcholem jejich soustavy a zejména "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů, uskutečněné obecnými soudy.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 753/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies