II. ÚS 391/2000

23. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelů J. V., a V. H. zastoupených advokátem JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Co 448/97, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. 7 C 504/96, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Co 448/97, "ve spojení" s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. 7 C 504/96, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně bylo k žalobě společnosti A., s. r. o., v likvidaci, určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 17. 4. 1996, kterou stěžovatelka (jakožto první žalovaná) prodává stěžovateli (jakožto druhému žalovanému) dům č.p. 103 v K. I se stavební parcelou č. 82, s vedlejšími stavbami, venkovními úpravami a se součástmi a příslušenstvím, je neplatná. Naléhavý právní zájem žalobce spatřoval okresní soud v tom, že den předtím předmětné nemovitosti stěžovatelka prodala právě žalobci. Dále okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že pokud stěžovatelka uzavřela se stěžovatelem další kupní smlouvu ohledně stejných nemovitostí, porušila ustanovení § 39 občanského zákoníku, protože předchozí kupní smlouvou ze dne 16. 4. 1996, uzavřenou s žalobcem, byla vázána. Dle soudu mělo jít o obcházení zákona a jednání v rozporu dobrými mravy, kdy jednání stěžovatelky bylo úmyslné a kdy stěžovatel se ještě před podpisem smlouvy na celou záležitost informoval. Stěžovatelům se dle soudu nepodařilo prokázat, že by kupní cena nemovitostí, vyplývající ze smlouvy ze dne 16. 4. 1996, nebyla zaplacena, ani že tato smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Výše uvedeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvého stupně potvrzen; současně byl zamítnut jejich návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem stěžovatelky a svědka M. M. a výslechem svědkyně J. Ch., jakož i usnesením Policie České republiky - Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje ze dne 5. 11. 1999, ČVS: KVV - 94/215-96, dospěl k následujícím závěrům. Stěžovatelka byla stíhána pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že od ledna 1993 do srpna 1995 jako pracovnice žalující obchodní společnosti s pověřením vedení ekonomické agendy odčerpala za pomoci účetních operací finanční prostředky ve výši cca 13 mil. Kč. Trestní řízení bylo zastaveno s tím, že daný skutek není trestným činem. Z odůvodnění citovaného usnesení vyplývá, že účetnictví žalobce, jak je patrno z výsledků kontroly Finančního úřadu v Poděbradech, nebylo v pořádku, stěžovatelka nepopírala, že činila jednotlivé účetní operace, ale bylo to se souhlasem podnikatele společnosti nebo na jeho příkaz, přičemž oba měli úzce spolupracovat, navzájem se informovat a půjčovat si peníze a dále si "brát" jeden pro druhého úvěry. Z výslechu svědkyně J. Ch., matrikářky, zjistil, že jmenovaná ověřovala 3x až 4x podpisy stěžovatelky a že se stěžovatelka z důvodu úrazu nemohla dostavit na úřad kvůli ověření podpisu, a tak byla dvakrát požádána o návštěvu, jednou se dostavila na telefonickou výzvu, jednou ji dovezl ke stěžovatelce nějaký pán. Dále krajský soud uvedl, že výslechy stěžovatelky a svědka M. M. k dalšímu objasnění věci nepřispěly, když tito setrvali na svých tvrzeních před okresním soudem. Přesto krajský soud považoval skutkový stav zjištěný okresním soudem za dostatečně prokázaný, a proto se přiklonil k názoru, že v souvislosti se škodou, která žalobci měla vzniknout jednáním stěžovatelky, tato prodala dne 16. 4. 1996 předmětné nemovitosti za částku 3.500.000,- Kč; převzetí kupní ceny před podpisem smlouvy potvrdila. Tentýž den jednala stěžovatelka se stěžovatelem o převodu stejných nemovitostí a následující den s ním uzavřela kupní smlouvu. V tomto smyslu měla učinit písemné prohlášení dne 4. 4. 1996. Tvrzení, že stěžovatelka byla k uzavření kupní smlouvy s žalobcem nucena, neobstojí, neboť její podpis ověřovala pracovnice notářky v Poděbradech J. H., další její podpisy na listinách sepsaných v souvislosti s převodem předmětných nemovitostí ověřovala pracovnice Městského úřadu v Poděbradech J. Ch., přičemž stěžovatelka před nimi nedávala najevo, že je k podpisu nucena nebo že tak činí v tísni. Měla možnost kdykoliv odmítnout podepsat předložené listiny nebo s žalobcem vůbec nejednat; i když byla po úrazu, přesto zmocněnce žalující společnosti (M. M.) vpouštěla do svého bytu a věc s ním projednávala. Za těchto okolností je jednání stěžovatelky v rozporu s § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a proto je kupní smlouva ze dne 17. 4. 1996 neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil. K zamítnutému návrhu na připuštění dovolání uvedl, že stěžovatelé požadují posouzení právních otázek, které již byly řešeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97 (publ. pod č. Rc 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dále bylo zjištěno, že stěžovatelé napadli uvedený rozsudek dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 17. 10. 2002, čj. 22 Cdo 298/2001-186, podle § 243b odst. 3 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že v projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu, protože otázkou zásadního právního významu nemůže být otázka, zda konkrétní a jedinečné jednání účastníka určité smlouvy je či není v konkrétních souvislostech v souladu s dobrými mravy, jak je tomu v daném případě. Dle výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu v rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který se nepříčí zákonu, ani jej neobchází, ale přece je z hlediska mravních zásad, na kterých společnost spočívá, nežádoucí. V posuzované věci soudy obou stupňů učinily závěr, že účel sledovaný stěžovatelkou uzavřením předmětné kupní smlouvy se příčí dobrým mravům; rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud rovněž poznamenal, že argument stěžovatelů (dovolatelů), že pokud by byla dříve uzavřená smlouva ze dne 16. 4. 1996 neplatná, potom by posuzovaná smlouva ze dne 17. 4. 1996 platná byla, není logický, neboť předmětná smlouva by mohla být shledána neplatnou i při eventuální neplatnosti smlouvy ze dne 16. 4. 1996.

Ústavní soud si spolu s příslušnými spisovými materiály vyžádal vyjádření Okresního soudu v Kolíně k ústavní stížnosti. Tento účastník řízení plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Dále si Ústavní soud vyžádal i vyjádření Krajského soudu v Praze, který rovněž zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že kupní smlouva ze dne 16. 4. 1996 je neplatným právním úkonem z důvodu absence svobodné vůle na straně stěžovatelky, jakož i z důvodu, že stěžovatelka 8. 7. 1996 od smlouvy odstoupila podle § 48 občanského zákoníku z důvodů uvedených v § 49 občanského zákoníku. Dopis obsahující odstoupení od smlouvy byl jako důkaz založen v soudním spise, soud prvého stupně jej však nijak nehodnotil, ačkoliv stěžovatelé tuto skutečnost v řízení namítali, čímž porušil zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z § 132 o. s. ř. Přitom předmětné odstoupení do smlouvy je právně významnou skutečností, protože mohlo přivodit zrušení příslušné smlouvy s účinky ex tunc. Pokud by bylo zjištěno, že odstoupení od smlouvy je platným právním úkonem, pak by právně nenastalo uzavření dvou smluv ohledně převodu téže nemovitosti; důsledky plynoucí z odstoupení od smlouvy měl tedy soud prvého stupně hodnotit. Ani odvolací soud danou vadu řízení neodstranil, když se rovněž otázkou odstoupení od smlouvy nezabýval. Dále stěžovatelé namítají, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když tyto dospěly k závěru, že smlouva ze dne 16. 4. 1996 nebyla uzavřena ve stavu nesvobody vůle vyvolané žalobcem prostřednictvím vymahatele dluhu M. M., neboť z provedených důkazů je zřejmé, že jmenovaný na stěžovatelku dlouhodobě působil, navštěvoval a zastrašoval ji (trestním stíháním, dlouhodobým vězněním, fyzickým násilím). Z důkazů, konkr. příslušného trestního spisu, také vyplývá snaha žalobce činit stěžovatelku odpovědnou za nedostatky svého hospodaření. Z tohoto spisu dle stěžovatelky vyplývá, že jednatel společnosti A. spol. s r. o. před svědkem V. V. uvedl, že stěžovatelce žádné peníze za prodej nedal, a sám výsledek trestního stíhání prokazuje, že působení žalobce na stěžovatelku bylo bezprávní, protože nebylo zjištěno, že by mu cokoliv dlužila. Z těchto skutečností je zřejmý nedostatek svobodné vůle na straně stěžovatelky při uzavírání smlouvy ze dne 16. 4. 1996, což ji činí neplatnou, a proto jednak nemůže být námitek proti platnosti druhé smlouvy ze dne 17. 4. 1996, jednak nemůže obstát názor, že by se tato druhá smlouva příčila dobrým mravům. Jednalo se totiž o jistý způsob obrany krajný nouze), kdy stěžovatelka uzavřením druhé smlouvy chtěla zabránit věcně-právním účinkům smlouvy, jež na ní měla být vynucena (v této souvislosti bylo třeba hodnotit jednání žalobce /jeho zmocněnce/, což se však nestalo). Z výše uvedených důvodů nelze dle stěžovatelů mít za prokázané, že předmětná smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Je tak třeba vycházet z pravidla, že smlouva o převodu nemovitostí není neplatná jen proto, že převodce dříve převedl stejné nemovitosti na jinou osobu, jestliže ke vkladu vlastnického práva pro tuto osobu nedošlo. Dále dle stěžovatelů soudy pochybily při právním hodnocení věci, neboť právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sledují všichni účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej musí z okolností, za kterých mezi nimi ke smluvnímu jednání dochází, přepokládat. Pokud jedna ze stran neví a vědět nemůže o účelu sledovaném druhou stranou, jde o pohnutku, která je právně bezvýznamná a nemá na platnost právního úkonu vliv. Soudy se však hodnocením vědomí stěžovatele o motivu jednání stěžovatelky nezabývaly; pokud ten nevěděl, jaká byla skutečná pohnutka stěžovatelky při uzavírání smlouvy ze dne 17. 4. 1996, pak tato skutečnost nemůže mít žádný vliv na platnost uvedené smlouvy. S ohledem na tyto důvody stěžovatelé navrhují napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s názory obecných soudů na to, zda jejich jednání lze za daných okolností považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy, přičemž stěžovatelé ve své podstatě vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a se závěry (skutkovými i právními) na základě tohoto hodnocení učiněnými. V prvé řadě je Ústavní soud nucen poukázat na svou konstantní judikaturu, dle které není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Vzhledem k tomuto svému postavení ve vztahu k soudům obecným, jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval, ledaže by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Pokud pak jde o interpretaci pojmu "dobré mravy", Ústavní soud judikoval, že tyto jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (viz usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, č. usn. 14)

Ústavní soud má v posuzovaném případě za to, že obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž vyšly z toho, že stěžovatelka jako pracovnice žalobce měla být z titulu své funkce odpovědna za finanční ztrátu ve výši 13 mil. Kč (způsobenou účetními machinacemi), což stvrdila čestným prohlášením, dle kterého se dobrovolně rozhodla kompenzovat tyto finanční ztráty ziskem z prodeje vlastních nemovitostí. V souvislosti s tím uzavřela dne 16. 4. 1996 s žalobcem smlouvu o jejich převodu. Následujícího dne však uzavřela smlouvu o převodu týchž nemovitostí se svým bratrem (stěžovatelem), a tuto smlouvu předložila katastrálnímu úřadu dříve než smlouvu předchozí. Jestliže obecné soudy považovaly jednání stěžovatelky za jednání v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud nemá - s odkazem na výše uvedené - nic, co by tomuto závěru z hlediska ústavnosti mohl vytknout; v obecné rovině je dle názoru Ústavního soudu vědomé souběžné uzavírání smluv ohledně jedné a téže věci (nemovitosti) jevem nepochybně nežádoucím, a proto je zcela důvodné, aby se tato skutečnost, umožňuje-li to zákon, projevila i v rovině právní.

Pokud jde o otázku platnosti první smlouvy o převodu předmětných nemovitostí uzavřené mezi stěžovatelkou a žalobcem, tou se soud prvého a druhého stupně nezabývaly, neboť jak posléze vysvětlil dovolací soud, i kdyby tato byla z nějakého důvodu neplatná, neznamená to, že se z tohoto důvodu později uzavřená smlouva automaticky stává platnou. Proto nebylo ani potřebné se podrobně zabývat otázkou její neplatnosti či zda došlo k platnému odstoupení od prvně uzavřené smlouvy. Z pohledu § 39 občanského zákoníku jsou však důležité okolnosti, za nichž k uzavření v pořadí první smlouvy ze dne 16. 4. 1996 došlo. Těmito okolnostmi se obecné soudy zabývaly, když po rozsáhlém dokazování (m.j. na základě výslechu svědků J. H. a J. Ch.) dospěly k závěru, že tuto smlouvu stěžovatelka nemusela podepisovat a ani o jejím uzavření jednat. Skutečnost, že obecné soudy ve spojitosti s tím hodnotily ostatní důkazy, jakými měl být dle ústavní stížnosti např. výslech svědka M. M. nebo dětí stěžovatelky, jiným způsobem, než jaký zastává stěžovatelka, ještě nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti (viz výše). Na doplnění je třeba uvést, že výhrůžku žalobce trestním stíháním stěžovatelky Ústavní soud nepokládá za bezprávnou, neboť je nepochybně jeho právem, jsou-li zde skutečnosti, jež mohou nasvědčovat tomu, že došlo ke spáchání trestného činu (jímž navíc mohl být bezprostředně poškozen), tuto věc oznámit příslušným orgánům činným v trestním řízení. Rovněž skutečnost, že došlo k zastavení trestního řízení, ještě neznamená, že není dána odpovědnost stěžovatelky za případné finanční ztráty způsobené žalobci v jiné rovině, a tak z ní nelze vyvozovat rozhodující závěry. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že u převodu na stěžovatele se jednalo pouze o obranu proti protiprávnímu jednání žalobce, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje, protože každý má vždy povinnost volit prostředky právní, a proto i kdyby tedy byl na stěžovatelku vyvíjen (protiprávní) nátlak (což ovšem prokázáno nebylo), mohla a měla se obrátit na příslušné orgány veřejné moci, a to jak před uzavřením, tak po uzavření smlouvy o převodu předmětných nemovitostí s žalobcem.

Stěžovatelé konečně poukazují na to, že stěžovatelka předmětnou smlouvou sledovala dosažení účelu, o kterém druhá stana, tj. stěžovatel, nevěděla a vědět nemohla, a tak šlo jen o pohnutku, která je právně bezvýznamná a nemá na platnost právního úkonu vliv. K tomu je třeba uvést, že tento názor vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 736/97 (publ. in: Právní rozhledy č.1/1999) a Ústavní soud nemá důvodu s ním v obecné rovině polemizovat; pokud jde totiž o posuzovaný případ, stěžovatelka svému bratrovi sdělila, že předmětná smlouva je "obranou" proti postupu žalobce (např. č.l. 25 soudního spisu 7 C 504/96), a tak stěžovateli byl účel a smysl smlouvy nepochybně znám. Za těchto okolností dle Ústavního soudu není důvod, proč stěžovateli jakožto nabyvateli předmětných nemovitostí poskytovat ochranu.

Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 23. dubna 2003


Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 391/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies