III. ÚS 630/02 - Právo na projednání věci ve své <span class="highlight"><span class="highlight"><span class="highlight"><span class="highlight">přítomnosti</span></span></span></span>

24. 04. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ústavní soud již zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo ve své věci takového řízení (jednání před soudy) se osobně účastnit bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení znemožní, jak se stalo i v souzeném případě, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť je výslovným právem každého účastnit se (být přítomen) jednání soudů ve své vlastní věci, obzvláště i tehdy, je-li nepochybné (tak jako v projednávané věci), že svou vůli být přítomen jednání soudu jednoznačně projevil.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24.04.2003 sp. zn. III. ÚS 630/02)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 24. dubna 2003 sp. zn. III. ÚS 630/02 ve věci ústavní stížnosti S. K. a M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 26. 6. 2002 sp. zn. 22 Ca 382/200 o zamítnutí žaloby stěžovatelů proti rozhodnutí Okresního úřadu v Bruntále ze 3. 9. 2001 č. j. RR-1198/01/Ká, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Krnově z 23. 4. 2001 č. j. 00/9061/RM/SÚ/Li, kterým byl zamítnut návrh na vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni omezením vlastnického práva k pozemkům, spojené s návrhem na zrušení § 46 odst. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2002 č. j. 22 Ca 382/2001-17 se zrušuje.
Návrh na zrušení § 46 odst. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.


Odůvodnění



Navrhovatelé se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2002, domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu v Bruntále ze dne 3. 9. 2001 č. j. RR-1198/01/Ká, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Krnově ze dne 23. 4. 2001 č. j. 00/9061/RM/SÚ/Li, kterým byl zamítnut návrh na vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni omezením vlastnického práva k pozemkům v rozhodnutí specifikovaným, a to zřízením práva chůze a jízdy přes tyto pozemky ve prospěch žalobců jako vlastníků přilehlých pozemků k zajištění přístupu a příjezdu k těmto pozemkům a stavbám na nich postaveným. Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci bez jednání s odvoláním na § 250f odst. 1 písmeno b) občanského soudního řádu.

Navrhovatelé ve včas podané ústavní stížnosti namítali, že soud rozhodoval bez jednání, přestože mu prostřednictvím svého právního zástupce sdělili, že na jednání trvají. Tím mělo dojít k porušení jejich základního práva daného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tím, že soud nevyhověl jejich návrhu na vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni, měl porušit ústavní garance vlastnického práva navrhovatelů daného jim čl. 11 Listiny. Protože soud ve svých závěrech odkázal na nesplnění podmínky uvedené v § 46 odst. 1 písm. f) a odst. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů, navrhli rovněž zrušení § 46 odst. 2 uvedené vyhlášky.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve vyjádření, které si Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal, uvedl, že soud skutečně rozhodl bez jednání, avšak v tomto pochybení soudu nelze shledávat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v právu domáhat se soudní ochrany ve smyslu uvedeného článku nebyli stěžovatelé nijak omezeni.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatelé podáním právního zástupce ze dne 19. 2. 2003 a účastník řízení podáním ze dne 27. 2. 2003, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.

Ústavní soud se především zabýval námitkou navrhovatelů, že postupem Krajského soudu v Ostravě bylo zasaženo do jejich základního práva na soudní ochranu daného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny tím, že soud rozhodl bez jednání, ačkoliv na jednání trvali. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C. H. Beck Praha, 1994, str. 273). Vznesená námitka tak směřuje spíše k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Krajský soud v Ostravě, jak vyplývá z jeho vyjádření k návrhu, je si vědom svého pochybení, když rozhodl bez jednání, ačkoliv navrhovatelé na něm výslovně trvali. Argumentace soudu, že tím nebylo zasaženo do základního práva navrhovatelů na spravedlivý proces daného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť nebyli nikterak omezeni v právu domáhat se soudní ochrany, je s ohledem na dikci čl. 38 Listiny nepřípadná. Obsahem práva na spravedlivý proces totiž není pouze právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či právo obrátit se na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny), ale též právo dané čl. 38 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (odstavec 1) a právo každého na to, aby věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti (odstavec 2). Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatelé prostřednictvím právního zástupce dne 7. 12. 2001 vyjádřili nesouhlas s tím, aby ve věci soud rozhodl bez jednání; v rozporu s tím však krajský soud dne 26. 6. 2002 bez jednání jen vyhlásil rozsudek.

Ústavní soud již zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo ve své věci takového řízení (jednání před soudy) se osobně účastnit bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení znemožní, jak se stalo i v souzeném případě, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka daného čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť je výslovným právem každého účastnit se (být přítomen) jednání soudů ve své vlastní věci, obzvláště i tehdy, je-li nepochybné (tak jako v projednávané věci), že svou vůli být přítomen jednání soudu jednoznačně projevil.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2002 č. j. 22 Ca 382/2001-17 bylo zasaženo do základního práva navrhovatelů daného jim čl. 38 odst. 2 Listiny, a nezbylo mu, než napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2002 č. j. 22 Ca 382/2001-17 zrušit.

Pokud jde o namítané porušení jiných základních práv, Ústavní soud se s ohledem na to, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl zrušen pro rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny, již dalšími namítanými zásahy do základních práv navrhovatelů nezabýval.

Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 46 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud zrušil napadený rozsudek pro procesní pochybení Krajského soudu v Ostravě. Nezabýval se ústavní stížností meritorně; v této souvislosti, v dané fázi řízení se proto ani nemohl zabývat namítanou protiústavností označené části napadené vyhlášky. Z tohoto hlediska je tedy návrh na zrušení ustanovení § 46 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný, neboť úvahy o aplikaci § 46 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na stav, ve kterém se řízení před obecnými soudy po derogačním nálezu Ústavního soudu nachází, jsou přinejmenším předčasné, a proto v této části podaný návrh odmítl [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 630/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies