I. ÚS 677/02

06. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti ing. J. V., zastoupeného advokátkou JUDr. M. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002,
takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:


Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele a dále obviněných K. H., A. M. a J. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 4 To 202/2001. Citovaným usnesením zamítl vrchní soud odvolání jmenovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 31 T 9/99, kterým byli uznáni vinnými pokusem trestného činu pojistného podvodu dle ustanovení § 8 odst. 1 k § 250a odst. 2, 5 trestního zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil jeho právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost tohoto usnesení spatřuje v porušení práva na zákonného soudce, neboť předseda senátu JUDr. Z. S. prý vyžádal od nižšího soudu stanovisko k případnému odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, leč po opětovném předložení věci rozhodoval jiný senát Nejvyššího soudu, a to senát předsedy JUDr. Fr. P.. Dovolání, předložené Nejvyššímu soudu dne 21. 8. 2002, bylo totiž původně přiděleno senátu pod sp. zn. 6 Tdo 551/2002, jehož předseda (senátu) JUDr. S. dne 22. 8. 2002 věc vrátil soudu I. stupně s žádostí o vyjádření, zda je vhodné odložit nebo přerušit výkon napadeného rozhodnutí. Přípisem ze dne 29. 8. 2002 předložil soud I. stupně věc Nejvyššímu soudu znovu s tím, že by výkon rozhodnutí neměl být odložen. Poté však byla věc vedena již pod sp. zn. 5 Tdo 614/2002 a rozhodoval o ní proto jiný senát Nejvyššího soudu.

Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí o věci původním senátem mohlo přinést jiný meritorní výsledek a proto navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci a aby napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil.

Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil rozvrh práce Nejvyššího soudu ČR na dobu od 1. 8. 2002 do 31. 12. 2002, z něhož Ústavní soud zjistil především následující skutečnosti:
JUDr. F. P. je předsedou 5. senátu Nejvyššího soudu, jehož dalšími stálými členy jsou JUDr. J. U. a JUDr. P.Š. JUDr. Z. S. je předsedou 6. senátu Nejvyššího soudu a jeho dalšími stálými členy jsou JUDr. J. H. a JUDr. J. B. Působností obou zmíněných senátů je rozhodování o dovoláních a o stížnostech pro porušení zákona, a to pouze za předpokladu § 266a odst. 3 trestního řádu, pokud napadnou současně s dovoláním nebo později.

Z vyžádaného spisu Nejvyššího soudu ČR zn. 5 Tdo 614/2002 Ústavní soud dále zjistil, že Krajský soud v Ostravě předložil dovolání jmenovaných obviněných se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu ČR přípisem ze dne 30. 8. 2002; předseda senátu krajského soudu (ke sp. zn. Nejvyššího soudu 6 Tdo 551/2000) se současně negativně vyjádřil dle § 265h odst. 3 trestního řádu k žádostem obviněných o odklad výkonu rozhodnutí. Z dovolání stěžovatele konečně vyplývá, že stěžovatel požádal o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí vrchního soudu.

Na základě těchto skutkových zjištění dospěl Ústavní soud k následujícím právním závěrům.

Především je nutno poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu k otázce práva na zákonného soudce. Z této judikatury především vyplývá, že ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, "sluší pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem na "jinak věcnou správnost" rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu, přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru" (nález sp. zn. III. ÚS 232/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 101). Ústavní soud dále judikoval, že "kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty a pod). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce. Funkci rozvrhu práce proporcionálně přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé senáty, resp. soudce, nutno považovat ve vztahu k požadavkům plynoucím z čl. 38 odst. 1 Listiny, a to zejména k požadavku předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky řízení, za sekundární" (nález sp. zn. III. ÚS 293/98, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, str. 71; obdobně nález sp. zn. III. ÚS 230/96, tamtéž, sv. 8, str. 141).

S ohledem na tyto principy se Ústavní soud zabýval otázkou, zda v souzené věci nedošlo k porušení předem daných pravidel rozdělení soudní agendy - jak tvrdí stěžovatel - a zda tedy nebyl vybrán rozhodující senát Nejvyššího soudu "ad hoc".

Při odpovědi na tuto otázku Ústavní soud vycházel především z procesní úpravy dovolání, obsažené v trestním řádu. Podle ustanovení § 265e odst. 1 trestního řádu se totiž dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni. Tato skutečnost je důležitá zejména s ohledem na posuzování zachování lhůty k podání dovolání. Úkolem soudu I. stupně je především zajistit, aby dovolání neobsahovalo vady; za tímto účelem vyzve dovolatele k jejich odstranění, a dále doručí opis dovolání stranám řízení s vyrozuměním, že se k němu mohou vyjádřit (§ 265h odst. 1, 2 trestního řádu). Poté předseda senátu soudu I. stupně předloží dovolání a spisy Nejvyššímu soudu; v případě, že předseda senátu dospěje k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží spisy s tímto návrhem Nejvyššímu soudu, který o něm rozhodne ve lhůtě 14 dnů po obdržení spisů (§ 265h odst. 3 trestního řádu). Je tedy zřejmé, že dovolací řízení sestává ze dvou procesních fází, z nichž první z nich představuje řízení u soudu I. stupně a druhou řízení u Nejvyššího soudu.

V souzené věci předseda soudu I. stupně postoupil dovolání a spisový materiál Nejvyššímu soudu, který toto podání samostatně zaevidoval; předseda soudu I. stupně se však nevyjádřil k návrhu na odklad výkonu rozhodnutí, který stěžovatel podal. Přitom z dikce citované zákonné úpravy vyplývá, že o odložení výkonu rozhodnutí sice rozhoduje Nejvyšší soud jako soud dovolací, ovšem jen k návrhu předsedy senátu I. stupně, nikoliv bez něj (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář, díl II., 4. vyd., C.H. Beck, 2002, str. 1667). Proto Nejvyšší soud dovolání správně vrátil a postoupil spis zpět soudu I. stupně. Ten se poté k této otázce vyjádřil tak, že nedospěl k závěru, že by měl být výkon rozhodnutí stěžovatele a K. H. odložen nebo že by měl být výkon rozhodnutí u A. M. přerušen (č.l. 2). Toto vyjádření bylo následně se spisovým materiálem zasláno Nejvyššímu soudu, který věc nově zaevidoval a v souladu s rozvrhem práce rozhodoval o dovolání stěžovatele a ostatních obviněných 5. senát Nejvyššího soudu.

Ústavnímu soudu - jehož úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) - zjevně nepřísluší hodnotit vhodnost a účelnost způsobu a praxe pouhé evidence podání k Nejvyššímu soudu, konkrétně otázky, zda v daném případě mělo být ve věci z důvodu hospodárnosti řízení rozhodováno pod stejnou spisovou značkou (a tedy stejným senátem) anebo zda nové podání soudu I. stupně mělo být vedeno pod spisovou značkou novou. Ústavní soud by mohl kasačním způsobem rozhodnout toliko v případě, jestliže by v jednání Nejvyššího soudu shledal zjevné znaky protiústavnosti, tedy jestliže by např. Nejvyšší soud porušil kogentní ustanovení jednoduchého práva nebo jestliže by v jeho činnosti bylo možno spatřovat zřejmé rysy svévole. Jak však vyplývá z obsahu spisu, k pochybení ze strany Nejvyššího soudu v uvedeném smyslu - i s ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu -zjevně nedošlo.

Pro úplnost lze pak dodat, že domněnku stěžovatele, že původní senát Nejvyššího soudu mohl ve věci rozhodnout meritorně jinak, nutno označit toliko jako úvahu spekulativní, jež postrádá konkrétní racionální odůvodnění.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].




Za tohoto stavu neshledal Ústavní soud ani věcné ani zákonné důvody odkladu vykonatelnosti citovaných rozhodnutí krajského a vrchního soudu.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.




V Brně dne 6. května 2003








JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 677/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies