I. ÚS 223/02

06. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 223/02


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. B., zastoupeného advokátem JUDr. R. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2001, sp. zn. 44 To 777/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 7 Listiny základních práv a svobod, konkretizované a provedené v ust. § 2 odst. 5 a odst. 13 tr. řádu. Uvedl, že rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 24 T 35/2000, byl uznán vinným tím, že dne 23. 1. 2000 po opakované slovní rozepři fyzicky napadl svou bývalou manželku L. B. (v dané věci dále jen "vedlejší účastnice"), čímž jí způsobil zhmoždění levé hýždě spojené s akutním páteřním bederním syndromem s následnou dobou léčení v době 10 - 14 dnů, čímž spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení § 221 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl podle téhož ustanovení trestního zákona za použití ust. § 53 odst. 2 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 12 000,- Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě mu byl uložen podle ust. § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 týdnů.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel bezprostředně po jeho vyhlášení do protokolu o hlavním líčení odvolání, které po doručení písemného vyhotovení rozsudku dne 25. 5. 2001 odůvodnil. V odvolání vznesl stěžovatel řadu konkrétních výhrad proti věrohodnosti výpovědi poškozené v řízení přípravném a v řízení před soudem.

Stěžovatel zejména namítal, že Městský soud v Praze odmítl provést stěžovatelem navržený důkaz, který měl údajně prokázat, že stěžovatel nebyl ze zdravotních důvodů schopen uskutečnit jednání, které je mu kladeno za vinu.

Za této situace, kdy součástí trestního procesu ještě nebyl institut dovolání, stěžovatel podal dne 19. 9. 2001 Ministerstvu spravedlnosti ČR podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Přípisem ze dne 24. 1. 2002, doručeným právnímu zástupci stěžovatele dne 21. 2. 2002, Ministerstvo spravedlnosti podnět odložilo s odůvodněním, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly v dané věci shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona.

Ústavní soud nejprve vyzval Městský soud v Praze, aby se k předmětné věci vyjádřil. Předsedkyně senátu tohoto odvolacího soudu, JUDr. V.B., uvedla, že nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval při svém rozhodování konkrétními věcnými výhradami a námitkami, které stěžovatel ve svém odvolání uváděl. Námitky stěžovatele uvedené v odvolání směřovaly výhradně do hodnocení důkazů soudem prvního stupně a v tomto směru odvolací soud poukázal na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., dle něhož soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souvislosti. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že se údajně nezabýval okolnostmi, uvedenými v lékařské zprávě MUDr. R. S. ze dne 25. 5. 2001, kterou stěžovatel nově doložil až v podaném odvolání. Z odůvodnění napadeného usnesení jasně vyplývá, z jakých důkazů při svém rozhodování odvolací soud vycházel, jak je hodnotil jednotlivě i v jejich souvislostech. Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 tr. zák., vycházel především z výpovědi vedlejší účastnice, o jejíž věrohodnosti nebylo pochyb, jakož i z lékařských zpráv a zejména z rekonstrukce, kterou soud prvního stupně provedl na místě, kde ke spáchání činu došlo.

Městský soud v Praze zdůraznil, že po celou dobu probíhajícího trestního řízení, a to jak v řízení přípravném, tak v řízení před soudem, stěžovatel nikdy neuváděl, že by nebyl schopen útoku proti poškozené, konkrétně, že by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyl schopen vedlejší účastnici kopnout tak, jak mu bylo kladeno za vinu. Stěžovatel byl přitom dotázán na svůj zdravotní stav a uvedl okolnosti ohledně svého zdravotního stavu, a to jak ve výpovědi v přípravném řízení, tak při hovoru se znalcem v oboru psychiatrie, kdy byl zkoumán jeho duševní stav. Stěžovatel se zmínil o tom, že od svého 34. roku trpí bolestmi zad, ale nikdy nenamítl, že by právě tyto zdravotní problémy mu znemožňovaly fyzicky napadnout vedlejší účastnici tak, jak ona uvádí. Naopak, po celou dobu řízení postavil stěžovatel svoji obhajobu na jiných skutečnostech, jako např. na tom, že vedlejší účastnice nemluví pravdu, že její úraz (pokud vůbec k němu došlo) byl způsoben tím, že zvedla sama těžké břemeno a že si vše vymyslela s ohledem na probíhající rozvodové řízení.

Obhajobu, založenou na tvrzení, že stěžovatel nebyl schopen útoku na vedlejší účastnici v důsledku svého zdravotního stavu, uvedl stěžovatel poprvé až v průběhu odvolacího řízení, a protože byla zcela v rozporu s ostatními důkazy, hodnotil ji Městský soud v Praze jako účelovou. Uvedené lékařské zprávy byly (jak je v nich výslovně uvedeno) vystaveny na žádost stěžovatele a z jejich obsahu a zaměření na daný problém se jeví účelovost těchto dokumentů. Proto odvolací soud nepovažoval pro své rozhodování za potřebné provést další důkaz podle návrhu stěžovatele. Odvolací soud proto v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na závěru o vině stěžovatele zažalovaným skutkem nemohou nic změnit ani údaje uvedené v lékařských potvrzeních, které stěžovatel předložil až k podanému odvolání.

Ústavní soud konstatuje shodu všech shora popsaných skutečností s předmětným spisem. V návaznosti na výše uvedené, po posouzení předmětné věci po stránce věcné i procesní, pak dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Pokud obecný soud, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, neprovedl všechny důkazy, které stěžovatel označil, resp. navrhoval, nepostupoval takto v uvedeném případě v rozporu se základními právy či svobodami stěžovatele. Právo na spravedlivý proces a případně i jiná ústavně zaručené práva v daném případě porušena nebyla. Ústavní soud proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 6. května 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 223/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies