IV. ÚS 75/01

06. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Senát Ústavního soudu složený z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Miloše Holečka, rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele S., zastoupeného advokátem JUDr. P.K., proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 16. 10. 2000 č.j. 10 Ca 182/2000-31, ze 16. 10. 2000 č.j. 10 Ca 183/2000-33, z 20. 12. 2000 č.j. 10 Ca 184/2000-30, ze 16. 10. 2000 č.j. 10 Ca 185/2000-37, ze 16. 10. 2000 č.j. 10 Ca 186/2000-35 a z 12. 10. 2000 č.j. 10 Ca 187/2000-39 takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Dne 3. 2. 2001 došel Ústavnímu soudu po vyčerpání posledního procesního prostředku včas podaný návrh z 2. 2. 2001, jímž stěžovatel S., napadá uvedená usnesení obecného soudu.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva") a v čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 3, v čl. 21 odst. 1, v čl. 35 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., (dále jen "Listina"). Proto navrhuje jejich zrušení.
J. (dále jen "JETE") byla povolena a umístěna v době, kdy v českém právním řádu nebylo upraveno posuzování vlivu staveb na životní prostředí, jak stanovil pozdější zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 70 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zakotvuje možnost plnoprávného účastenství občanských sdružení enviromentálního zaměření ve správních řízeních, v nichž může být dotčen zájem na ochraně přírody a krajiny.
Od roku 1994 probíhaly na stavbě JETE změny stavby před jejím dokončením podle § 68 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel, jak tvrdí, prokazatelně splnil podmínky pro účast ve správních řízeních a očekával právem, že bude vyrozuměn o zahajovaných změnových řízeních, kterých se bude moci účastnit. To se nestalo. Teprve až po delší době se dozvěděl, že taková řízení byla vedena a skončena vydáním změnových rozhodnutí. Tím byl zcela opomenut a zkrácen na svých právech.
V té souvislosti připomíná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 22. 2. 1999 sp. zn. 6 A 82/97 ve svém sporu s Ministerstvem pro místní rozvoj o zákonnost jiného změnového rozhodnutí. Vrchní soud tu dal stěžovateli za pravdu, když konstatoval nezákonnost působící na finální rozhodnutí proto, že při změně součásti stavby (stavebního souboru) povinně posuzované z hlediska vlivů na životní prostředí (a tím je jaderná elektrárna jako celek), neproběhlo alespoň v rozsahu těchto změn posouzení vlivu na životní prostředí jak předepisuje zákon o posuzování vlivů na životní prostředí v § 1. Proto mělo před změnou stavby i v případech uvedených v této ústavní stížnosti proběhnout přinejmenším v rozsahu dotyčných změn posouzení vlivů na životní prostředí podle zmíněného zákona. Povolující rozhodnutí mělo být vydáno až poté, kdy příslušný orgán vydá stanovisko podle § 11 zákona. Pokud byla napadená rozhodnutí přesto vydána bez projednání věci v rámci posuzování vlivů na životní prostředí, došlo k porušení zákona způsobujícímu nezákonnost změnových rozhodnutí stejně jako v případě, který projednával Vrchní soud v Praze. Jeho závěr byl takový, že každá změna povinně projednávané stavby musí být v nezbytném rozsahu před svým odsouhlasením projednána z hlediska vlivů na životní prostředí. Nynější zákon jiný výklad nepřipouští.
Posuzování vlivů na životní prostředí je zákonnou procedurou, jež probíhá za aktivní účasti veřejnosti. Ta se v jejím rámci může vyjadřovat a má rovněž zaručen přístup k relevantním informacím o životním prostředí [čl. 35 odst. 2 Listiny, § 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí]. Vedle toho se veřejnost včetně občanských sdružení v rámci této procedury přímo účastní na projednávání zamýšlených zásahů do životního prostředí, čili se zákonem předepsaným způsobem podílí přímo na správě věcí veřejných podle čl. 21 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k tomu, že došlo prokazatelně k opomenutí posouzení vlivů změn stavby před jejím dokončením na životní prostředí, byl stěžovatel zkrácen na svých právech zaručených Listinou. Posléze se mohl stěžovatel po posouzení vlivů podle § 8 odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí stát účastníkem správních řízení. I zde byl zcela zkrácen na svém právu.
Odvolání, která podal proti správním rozhodnutím byla zamítnuta jako nepřípustná. Správní žaloby, jimiž se domáhal jako opomenutý účastník správních řízení doručení vydaných rozhodnutí a jejich zrušení pro nezákonnost, byly bez náležitého projednání soudem zamítnuty.
Z šesti případů, jichž se dotýkají ústavní stížností napadená rozhodnutí obecného soudu jakožto soudu správního, míří dvě na změnu termínu dokončení stavby (sp. zn. 10 Ca 182/2000, 10 Ca 184/2000), další dvě na změnu (nedokončené) stavby (sp. zn. 10 Ca 185/2000, 10 Ca 187/2000); zbývající se týkají změny projektu stavby (sp. zn. 10 Ca 183/2000) a kolaudačního rozhodnutí (sp. zn. 10 Ca 186/2000).
Postupem obecného soudu správního, jakož i předchozími správními rozhodnutími byla porušena tato stěžovatelova základní práva, jak tvrdí:
- právo na spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem podle čl. 6 Úmluvy, protože správní žaloby byly vyřízeny pouze písemně, formálně, na základě nekriticky soudem převzaté účelové a nezákonné argumentace správních úřadů;
- právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1a 2 Listiny, protože správní žaloby byly vyřízeny pouze písemně, formálně, na základě nekriticky soudem převzaté účelové a nezákonné argumentace správních úřadů, účelově konstruované za účelem neposkytnutí soudní ochrany;
- státní moc nebyla uplatňována v mezích a způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny), a to s přímým dopadem na stěžovatelova práva;
- porušen byl čl. 4 odst. 3 Listiny, protože omezení práv na účast v řízení a na soudní ochranu byla bez jakýchkoliv podstatných důvodů jednou připuštěna (viz věc projednaná a rozsouzená Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 6 A 82/97) a jindy - v ústavní stížností napadených věcech odepřena, ač šlo o identické případy;
- právo přímé účasti na správě věcí veřejných podle čl. 21 odst. 1 Listiny založené zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí, a to jak v proceduře posuzování vlivů změn stavby na životní prostředí, tak i v změnovém řízení podle stavebního zákona;
- právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů podle čl. 35 odst. 2 Listiny, protože mu bylo odepřeno zpřístupnění informací obsažených povinně v dokumentaci o vlivech na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uvedená rozhodnutí soudu zrušil.
Ústavní soud vyžádal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyjádření účastníka a vedlejších účastníků.
Ve věcech sp. zn. 10 Ca 182/2000 a 10 Ca 185/2000 předseda senátu ve svém vyjádření především konstatuje, na rozdíl od stěžovatele, že řízení o správních žalobách byla zastavena s odůvodněním, že stěžovatel nebyl a ani neměl být účastníkem řízení.
Předmětem řízení ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 182/2000 byl pouze termín dokončení stavby, navíc bylo posunutí termínu dostavby vyvoláno zásahy v zájmu zvýšení spolehlivosti a bezpečnosti. Vlivy prodloužení termínu dostavby na životní prostředí posoudil příslušný orgán státní správy tak, že vyloučil nutnost nového posouzení vlivů prodlužovaných činností na přírodu a krajinu podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Vzhledem k tomu nebyla splněna jedna z podmínek vzniku účastenství sdružení ve správním řízení tak, jak to předpokládá § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Touto podmínkou je skutečnost, že změnovým rozhodnutím mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Protože stěžovatel nebyl a také neměl být účastníkem předmětného řízení, nemohl správní soud uložit vedlejšímu účastníkovi povinnost doručit stěžovateli příslušné rozhodnutí a posléze je přezkoumat.
V řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 185/2000 šlo o stavební úpravy prováděné uvnitř stávajících objektů, kterými podle vyjádření příslušného orgánu ochrany přírody rovněž nebyly dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. Nebyla-li ani v tomto případě dodržena podmínka účastenství sdružení stěžovatele ve správním řízení podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, nemohl se správní soud ani tímto rozhodnutím zabývat věcně.
Dovolával-li se stěžovatel rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 6 A 82/97), pak účastník - krajský soud jako soud správní - posuzoval zcela odlišné rozhodnutí. Jiný jeho závěr neporušuje čl. 4 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnost považuje proto za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Ve věcech sp. zn. 10 Ca 183/2000 a 10 Ca 186/2000 předsedkyně senátu ve svém vyjádření především konstatuje, na rozdíl od stěžovatele, že řízení o správních žalobách byla zastavena v souladu s § 250b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o.s.ř."). Správní žalobu podal stěžovatel předčasně, aniž vyčkal výsledků odvolacího řízení. Tím nesplnil předpoklad pro věcné projednání žaloby správním soudem. Stěžovatel tvrdil, že byl jako účastník řízení opomenut. Za situace, kdy proti napadeným rozhodnutím podal odvolání a nevyčkal rozhodnutí o něm, bylo bezpředmětné ukládat správnímu orgánu povinnost doručit rozhodnutí, neboť v konkrétním případě měl žalobce (stěžovatel) možnost rozhodnutí o odvolání napadnout klasickou žalobou nikoliv proto, že byl jako účastník řízení opomenut, a to i za situace, že by správní orgán takové odvolání podle § 60 správního řádu zamítl, protože by odvolatele nepovažoval za osobu oprávněnou nebo proto, že odvolání bylo opožděné. V takovém případě měl opomenutý účastník žalobou napadnout rozhodnutí orgánu prvního stupně, a to ve lhůtě, která se počítá od doby doručení rozhodnutí o zamítnutí odvolání, z něhož lze zjistit, že opravný prostředek byl vyčerpán.
Přes nesplnění zákonných předpokladů pro věcné projednání žalob se soud zabýval otázkou účastenství stěžovatele podle § 70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 183/2000 byla předmětem řízení změna projektu rozestavěné stavby, jež se ale týkala pouze záměny části technologického zařízení vyvolané zájmem na spolehlivosti a bezpečnosti, když orgán státní správy vyloučil nutnost nového posouzení vlivů na životní prostředí. Ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 186/2000 se jednalo o kolaudační rozhodnutí chránící areál JETE před možnými účinky plynu z tranzitního plynovodu procházejícího 300 m od oplocení JETE. Ani v jednom z obou případů nebyl dodržen požadavek § 70 odst, 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny pro účast stěžovatele v řízení.
Dovolával-li se stěžovatel rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 6 A 82/97), pak účastník - krajský soud jako soud správní - posuzoval zcela odlišné rozhodnutí. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Podle názoru O.Ú. jako vedlejšího účastníka není stěžovatel oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona. Stěžovatelem nemůže být v žádném případě osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, kdyby se sama za účastníka považovala a cítila se postižena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Vedlejší účastník v průběhu původních správních (změnových) řízení vždy zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro účastenství stěžovatele v těchto řízeních. Podle správního uvážení vedlejšího účastníka však stěžovatel nikdy nemohl získat postavení účastníka těchto správních řízení podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny neboť pro toto účastenství v těchto správních řízeních nikdy nenastaly podmínky dané § 70 odst. 2 tohoto zákona. Citovaný zákon pro přiznání účastenství v těchto řízeních vyžaduje mimo jiné jako podmínku existenci zásahu či zahajovaného správního řízení, při kterém může být dotčen zájem na ochraně přírody a krajiny. Tato podmínka však v předmětných řízeních nikdy splněna nebyla a nemohlo proto stěžovateli vzniknout účastenství přímo ze zákona. Rozhodnutími vydanými vedlejším účastníkem v těchto správních řízeních nebyla zkrácena stěžovatelova subjektivní práva neboť jimi nebyly a ani nemohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Vliv souboru stavby JETE, včetně stanovení limitů zátěže životního prostředí byl projednán v územním řízení ukončeném vydáním územního rozhodnutí podle stavebního zákona, pro V., resp. IV. B stavby souboru staveb JETE. Vedlejší účastník v předmětných řízeních vždy zkoumal podle § 62 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, zda budou tyto limity zátěže životního prostředí stanovené v územním rozhodnutí dodrženy a zda nemůže provedenými změnami stavby dojít k jejich překročení. Všechny tyto návrhy změn stavby před jejich dokončením byly posouzeny s ohledem na dříve stanovené podmínky územních rozhodnutí. V průběhu těchto posouzení nebyly shledány takové odchylky, které by si vynutily projednání těchto změn v samostatném změnovém řízení, resp. v novém územním řízení. Z věcného posouzení projektové dokumentace změn bylo zřejmé, že svým charakterem navrhované změny staveb před jejich dokončením nejsou schopny vyvolat změny vlivu těchto staveb na životní prostředí nad rámec územním rozhodnutím stanovených podmínek. Projektová dokumentace těchto změn byla v průběhu vedených správních řízení posuzována rovněž k tomu příslušným referátem životního prostředí vedlejšího účastníka. Z jeho stanovisek bylo zřejmé, že navrhované změny staveb JETE před jejich dokončením nemohly mít v žádném případě vliv na ochranu přírody a krajiny podle zákona o ochraně přírody a krajiny.
Všechny změny staveb v areálu JETE projednávané v řízeních u krajského soudu odpovídaly ustanovením stavebního zákona. Změnová řízení se týkala nepodstatných stavebních úprav a technologií, které byly v návrzích stavebníka specifikovány a doloženy příslušnou projektovou dokumentací.
S., oznámilo stavebnímu úřadu 19. 9. 1994, že žádá, aby bylo informováno o všech zamýšlených zásazích a o zahajovaných řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Posléze 17. 1. 1995 byla žádost rozšířena o účast ve správních řízeních ve věci vodoprávních řízení stran výstavby a provozu JETE; dále bylo uplatněno právo podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny být účastníkem těchto řízení. Stavební úřad tyto žádosti považuje za nekonkrétní oznámení zájmů zájemníka. Návrhy stavebníka na povolení změny rozestavěných staveb včetně jejich projektové dokumentace byly před vlastním projednáním posouzeny stavebním úřadem a referátem životního prostředí s ohledem na to, zda změnou mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. V případech, kdy věcně příslušný orgán státní správy sdělil, že mohou, stavební úřad bez dalšího řízení občanské sdružení k řízení přímo pozval v postavení účastníka.
Změnovým rozhodnutím (řízení vedené pod sp. zn. 10 Ca 182/2000) byla povolena změna termínu dokončení IV. B stavby souboru staveb JETE a dalších staveb v areálu JETE do 31. 12. 2002. V územních řízeních jednotlivých staveb byla doložena rozhodnutí orgánů státní správy (dále jen "DOSS") o projednání vlivů na jednotlivé složky životního prostředí po dobu stavební činnosti do konce roku 2003. Na věci nic nemění stavebním úřadem určené dřívější datum jejich ukončení. Nebyla a nejsou do konce uvedeného roku v rozporu s vydanými rozhodnutími DOSS. Ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 183/2000 povolená změna rozestavěné stavby objektu kompresorové stanice, jež je součástí IV. B stavby souboru staveb JETE, se podle určení stavebního úřadu (§ 5 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, dnes § 139b odst. 4 stavebního zákona) netýká objektu jaderné elektrárny. Změny spočívající v náhradě původních dochlazovačů vzduchu sušiči vzduchu, se odehrály uvnitř objektu stanice bez možnosti ovlivnění jakýchkoliv složek životního prostředí. Referát životního prostředí se k návrhu stavebníka a projektové dokumentaci změn dne 13. 11. 1996 vyjádřil tak, že změna se netýká zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Svoje stanovisko nezměnil ani v ústním jednání. Ve stížnosti uváděné údaje jsou proto nepravdivé. Ve věci vedené soudem pod sp. zn. 10 Ca 184/2000 lze odkázat na vyjádření uvedené ve spisu 10 Ca 182/2000. Rozsáhlé změny technologického zařízení jaderné elektrárny povolené správním rozhodnutím, jehož se týkalo usnesení sp. zn. 10 Ca 185/2000, představují ve skutečnosti stavební a technické úpravy ve stávajících objektech a na technologickém zařízení, jehož funkce a určení se povolenými úpravami nemění. Jedná se o objekty nejaderné části elektrárny. Stavební úpravy prováděné uvnitř těchto objektů nepředstavují změnu provozního zařízení. Nemohou mít vliv na přírodu a krajinu, ani na jednotlivé složky životního prostředí. Z věcného popisu projednávané změny, jíž se dotýkalo napadené rozhodnutí pod sp. zn.10 Ca 186/2000, je zřejmé, že zjištěnými změnami nemohly být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny, ani jiné složky životního prostředí. Změna na technickém zařízení se netýká změny původní technologie, ani stavebních objektů. Představuje pouze jejich početní redukci a jiný systém přenosu dat. Technická ochrana elektrárny proti případným havarijním únikům plynu z Tranzitního plynovodu byla předmětem původního řešení projektu. Technické zařízení je celé mimo oplocený areál JETE. Změna rozestavěné stavby, jíž se týká poslední z napadených rozhodnutí (sp. zn. 10 Ca 187/2000), věcně představuje vytvoření tří kabelových stoupaček v reaktorových budovách a v jejich obestavbě. Důvodem změny byl požadavek na oddělení kabelů různých systémů podle principů kladení kabelů na jaderné elektrárně. Referát životního prostředí sdělil, že změna se netýká zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Povaha stavebních úprav vylučuje možnost jakýchkoliv vlivů změn na životní prostředí.
Vedlejší účastník navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Č. a.s., další vedlejší účastník, ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatel nikdy nezískal postavení účastníka správních řízení (změnových) podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny neboť pro to v uvedených správních řízeních nikdy nenastaly podmínky předvídané v § 70 odst. 2 tohoto zákona. Rozhodnutími vydanými příslušnými správními úřady v těchto správních řízeních nebyla zkrácena stěžovatelova subjektivní práva neboť jimi nemohly být a nebyly dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny (§ 1, § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny). Tento zákon pro přiznání účastenství v těchto řízeních vyžaduje mimo jiné jako podmínku existenci zásahu či zahajovaného správního řízení, při kterém může být dotčen zájem na ochraně přírody a krajiny.
Také podle názoru ČEZ, a.s. není stěžovatel oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona. Stěžovatelem nemůže být v žádném případě osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, kdyby se sama za účastníka považovala a cítila se dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci.
Pro případ, že se Ústavní soud neztotožní s tímto právním názorem a připustí, že ústavní stížnost byla podána osobou aktivně legitimovanou, podává tento vedlejší účastník vyjádření k návrhu, v němž v podstatě stejnými slovy jako vedlejší účastník předcházející tvrdí, že stěžovatel nikdy nezískal postavení účastníka správních řízení (změnových) podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť pro to v uvedených správních řízeních nikdy nenastaly podmínky předvídané v § 70 odst. 2 tohoto zákona. Rozhodnutími vydanými příslušnými správními úřady v těchto správních řízeních nebyla zkrácena stěžovatelova subjektivní práva neboť jimi nemohly být a nebyly dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny (§ 1, § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny). Citovaný zákon pro přiznání účastenství v těchto řízeních vyžaduje mimo jiné jako podmínku existenci zásahu či zahajovaného správního řízení, při kterém může být dotčen zájem na ochraně přírody a krajiny. Takové situace však nenastaly.
Stěžovatelův poukaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 6 A 82/97 je nepřípadný neboť podle názoru vedlejšího účastníka vrchní soud zde rozhodl formálně, v rozporu se zásadou materiální pravdy. Nerozlišil mezi obsahem pojmu "změna stavby" použitého ve stavebním zákonu a obsahem pojmu "změna stavby" použitého v zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí, ačkoliv jde o pojmy obsahově různé.
Ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 182/2000 se jednalo o změnu termínu dokončení stavby, která není změnou věcnou, jíž by byly dotčeny zájmy na ochraně přírody a krajiny. Změna termínu dokončení stavby nepodléhá posouzení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, neboť změny, které byly na stavbě JETE po nabytí účinnosti tohoto zákona, se v žádném případě nedotýkají provozní kapacity, technologie provozu ani způsobu užívání stavby. V případě vedeném pod sp. zn. 10 Ca 183/2000 se po věcné stránce nejednalo o změnu stavby, nýbrž jen o doplnění kompresorové stanice o sušiče vzduchu s ekologicky nezávadným chladivem. Změny byly prováděny výhradně uvnitř budovy, bez vlivu na její půdorysný nebo obestavěný prostor. Ve věci sp. zn. 10 Ca 184/2000 byla předmětem řízení rovněž jen změna termínu ukončení stavby. Změny prováděné ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 185/2000 se odehrávaly výhradně uvnitř budovy bez vlivu na její půdorysný nebo obestavěný prostor. Nemohly jimi být proto dotčeny zájmy na ochraně přírody a krajiny. Z věcného hlediska v případě sp. zn. 10 Ca 186/2000 se stěžovatelovo podání týkalo nepodstatných změn v rámci kolaudačního řízení, které byly povoleny jako změny nevyžadující stavební řízení. Nemohou jimi tedy být dotčeny zájmy na ochraně přírody a krajiny. Konečně v případě vedeném pod sp. zn. 10 Ca 187/2000 napadená změna stavby se týkala nových kabelových stupaček v obestavbě reaktorovny. Změny byly prováděny výhradně uvnitř budovy bez vlivu na její půdorysný nebo obestavěný prostor. Nemohly jimi být proto dotčeny zájmy na ochraně přírody a krajiny.
Generální žádosti stěžovatele adresované a doručené správnímu orgánu 19. 9. 1994 a 17. 1. 1995 nelze považovat za oznámení stěžovatele, kterým žádá přistoupení do těchto napadených správních řízení jako účastník.
Stěžovatel podle názoru vedlejšího účastníka neměl aktivní žalobní způsobilost pro podání správních žalob, a to pro nedostatek své hmotněprávní i procesní legitimace v předmětných správních řízeních. Je proto neoprávněnou osobou podle § 250d odst. 3 o.s.ř.
Vedlejší účastník též poukazuje na nález Ústavního soudu z 10.7.1997 sp. zn. III. ÚS 96 (správně 70)/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, str. 375 a násl.), kde se s odvoláním na zákon o ochraně přírody a krajiny a zákon o posuzování vlivů na životní prostředí konstatuje (názor účastníka v té věci), že občanské sdružení působící v oblasti životního prostředí má subjektivní práva toliko procesního charakteru (tj. právo po splnění určitých podmínek a v určitých formách účastnit se správního řízení). Stěžovatel nebyl zkrácen na právu na včasné informace o stavu životního prostředí podle čl. 35 odst. 2 Listiny, neboť i podle usnesení Ústavního soudu ze 6.1.1998 sp. zn. I. ÚS 282/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, str. 339 a násl.) právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí (čl. 35 odst. 2 Listiny) nelze vztahovat na právnické osoby a stěžovatel právnická osoba je. Stěžovateli nebylo upřeno ani právo přímé účasti na správě věcí veřejných podle čl. 21 odst. 1 Listiny, neboť ani toto právo nelze vztahovat na právnické osoby.
Vedlejší účastník proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve své replice konstatuje, že na ústavní stížnosti trvá a zaujímá následující stanovisko:
K vyjádření soudu k věcem vedeným pod sp. zn. 10 Ca 184/2000 a 10 Ca 187/2000 odkazuje na argumentaci v samotném návrhu a uvádí, že soud tu opakuje své stanovisko z napadených rozhodnutí. Totéž platí podle jeho názoru i pro vyjádření k návrhu ve věcech vedených pod sp. zn. 10 Ca 182/2000 a 10 Ca 185/2000.
Na novou argumentaci účastníka stran věcí vedených pod sp. zn. 10 Ca 183/2000 a 10 Ca 186/2000 reaguje poznámkou, že účastník tuto argumentaci v soudním řízení nepoužil a ani jinak v usneseních o zastavení řízení na ni neodkázal. V předmětných správních řízeních šlo o to, že stěžovatel nebyl o jejich zahájení informován, takže proběhla bez jeho vědomí. Proto nebylo reálně ani právně možné včasné a řádné podání odvolání a jeho odůvodnění, když mu odvolací lhůta ani nemohla začít plynout. Zde se uplatní § 250b odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud uloží doručení rozhodnutí opomenutému účastníkovi a podle okolností odloží jeho vykonatelnost. Výklad zvolený dodatečně účastníkem využívá jisté nelogičnosti zákonného textu k zamezení možnosti dovolat se soudní ochrany přímo u soudu, pokud je účastník řízení správním úřadem zcela opomenut. Trvat zde na splnění podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků a nabytí právní moci rozhodnutí v případě opomenutého účastníka by ostatně způsobovalo těžko řešitelné výkladové a aplikační problémy. Jde-li skutečně o opomenutého účastníka, pak právní moc napadeného rozhodnutí může být pouze zdánlivá a nelze tuto zákonnou podmínku po právu naplnit. Pokud by se trvalo na podání odvolání za každou cenu, tedy i "naslepo", ztrácelo by ukládání povinnosti doručit rozhodnutí opomenutému účastníku podle § 250b odst. 2 o.s.ř. smysl. Takový účastník by obdržel rozhodnutí, proti kterému již podal (předčasné) odvolání. Pokud tak stěžovatel opravdu učinil, nelze mu tuto aktivitu přičítat k tíži.
Na vyjádření vedlejšího účastníka - O.Ú.- reagoval navrhovatel v otázce své aktivní legitimace tak, že se považuje za poškozeného ve svých základních právech jak postupem správních úřadů, tak i postupem soudu. Pokud by se postupovalo podle zákona, pak by se stěžovatel mohl domáhat účastenství jak podle zákona o ochraně přírody a krajiny, tak podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Od samého počátku zde byl jednoznačný úmysl stavebníka a stavebního úřadu, vedlejších účastníků, nevpustit do rozhodovacích procesů nikoho jiného než stavebníka. Je jen logické, že orgán ochrany přírody a krajiny, jako součást téhož vedlejšího účastníka, O.Ú., podřízená témuž přednostovi, vždy na požádání stavebního úřadu (referátu regionálního rozvoje) vyslovil ve stručném neformálním dopise, že nedošlo k poškození zájmů, které sleduje. Dokonce i značné prodloužení výstavby pro něj neznamenalo žádný zásah do přírody, i když pokračující stavební činnost znamená nespornou zátěž okolního přírodě blízkého prostředí. Pro potřeby vyloučení stěžovatelovy účasti mělo být přesvědčivě dovozeno, že daným změnovým řízením nemohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny podle zákona o ochraně přírody a krajiny v rozsahu vyplývajícím z jeho § 2. K takovému vyloučení však při projednávání předmětných změn nedošlo.
Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí neskýtá oporu k projednání vlivu změn pouze v těch případech, kdy by mělo dojít k "překročení limitů zátěže životního prostředí", jak tvrdí vedlejší účastník. Již proto, že otázka změny vlivů na životní prostředí se řeší právě v této proceduře a před jejím provedením nelze předjímat její výsledky. Vyjádření referátu životního prostředí ke změně je vždy podstatně užší a méně podložené nežli stanovisko orgánu posuzování vlivů podle § 11 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Toto stanovisko z hlediska jeho obsahu není prostým souhrnem vyjádření příslušných orgánů státní správy. Nelze proto tvrdit, že tato vyjádření mohou plnohodnotně nahradit posuzování vlivů podle citovaného zákona. Výsledek posouzení vlivů může mít rovněž výrazný vliv na volbu dalších rozhodovacích procesů (běžné změnové řízení, změna územního rozhodnutí).
Pokud vedlejší účastník považoval stěžovatelovy žádosti z 19. 9. 1994 a 17. 1. 1995 za nekonkrétní, měl ho vyzvat k jejich doplnění, což neučinil. Měl povinnost podle zásad správního řízení stěžovatele poučit a požadovat odstranění vad podání.
Jestliže vedlejší účastník redukuje rozsah položky bodu 3.3 přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí (tj. povinnost projednat vlivy "jaderných elektráren a jiných zařízení s jadernými reaktory" na životní prostředí podle tohoto zákona) na úpravu v dokumentech M. (MAAE), která s tímto zákonem nesouvisí, činí tak bez právního podkladu. Úprava mezinárodní agentury sleduje jadernou a radiační bezpečnost jaderných součástí elektráren. Úprava zákona o posuzování vlivů na životní prostředí pak zahrnuje zjevně vlivy celé jaderné elektrárny na životní prostředí. Jde o vlivy celého komplexu jaderné elektrárny, její jaderné i nejaderné části. Úvahy o umělém oddělení jaderné a nejaderné části nemají podklad v právním předpise.
K vyjádření dalšího vedlejšího účastníka - Č. a. s. - stěžovatel poznamenává jen to, co jde nad rámec argumentace O.Ú., neboť vyjádření obou vedlejších účastníků jsou argumentačně shodná, místy doslova totožná.
Úvahy vedlejšího účastníka o rozsudku Vrchního soudu v Praze z 22. 2. 1999 sp. zn. 6 A 82/97 jsou velmi zavádějící. Vzhledem k § 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a odkazu pod čarou na stavební zákon jako celek v tomto ustanovení, jde podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí ohledně změn staveb o veškeré změny upravené stavebním zákonem: změny staveb před jejich dokončením, změny územních rozhodnutí, změny dokončených staveb i změny užívání staveb. Jiný výklad by byl v rozporu s pravidly logického myšlení.
Navrhovatel nesouhlasí také s tvrzením vedlejšího účastníka, že změny se nedotýkají ani technologie provozu, ani způsobu užívání stavby. S výjimkou dvou posunů termínu dokončení stavby jde o změny, jež takový dopad mají.
Pokud jde o určení okruhu účastníků změnových řízení, je z hlediska stěžovatele podstatné, že § 90 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny jasně a jednoznačně určuje vztah speciality tohoto zákona ke stavebnímu zákonu a na něj navazujícím předpisům. Nerozhoduje tu definice účastníků před a po novelizaci k 1. 7. 1998, ale právě tato skutečnost.
Vedlejší účastník se mýlí, pokud tvrdí, že zde měla být a nebyla "konkrétní žádost stěžovatele o přistoupení do správního řízení v rozsahu napadeného rozhodnutí". Zákon o ochraně přírody a krajiny neobsahuje ve svém § 70 pojem žádosti o přistoupení do řízení. Uvádí, že na základě žádosti je občanské sdružení informováno o zahajovaných řízeních a oznamuje svou účast v řízení v předepsané lhůtě. K tomu, aby mohlo oznámit včas svou účast ovšem potřebuje dostat informaci od úřadu. Zde úřad řízení před stěžovatelem utajil a nesplnil tak základní podmínku k tomu, aby bylo vůbec možno podat oznámení o účasti v řízení v předepsané lhůtě. Porušení zákona a nesplnění povinnosti je na straně úřadu a nelze je přičítat k tíži stěžovateli.
Podle stěžovatelova názoru právo na včasné a úplné informace o životním prostředí podle Listiny (čl. 35 odst. 2) má každý, i právnické osoby. Má to svou nespornou logiku, když občanská sdružení, jako je stěžovatel, se skládají z fyzických osob. Vedle toho byl čl. 35 odst. 2 Listiny proveden zákonem č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, podle kterého žádají o informace běžně i právnické osoby a informace jsou jim poskytovány. Stěžovateli v té souvislosti není známo, že by § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny byl považován za konkretizaci přístupu k informacím o životním prostředí, jak dovozuje mylně vedlejší účastník. Provedením tohoto ustanovení Listiny je zákon č. 123/1998 Sb. a vedle toho i zákon o posuzování vlivů na životní prostředí.
Právo přímé účasti občanů na správě věcí veřejných podle Listiny blíže upravuje zákon o ochraně přírody a krajiny ve svém § 70. Formou členství a aktivní účastí v občanských sdruženích enviromentální orientace se občané zapojují do konkrétních rozhodovacích procesů, v nichž sledují uplatnění obecného zájmu na ochraně přírody a krajiny.

Ústavní soud se náležitě seznámil se všemi nezbytnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména spisy 10 Ca 182/2000, 10 Ca 183/2000, 10 Ca 184/2000, 10 Ca 185/2000, 10 Ca 186/2000 a 10 Ca 187/2000 Krajského soudu v Českých Budějovicích, a spisem Ústavního soudu III.ÚS 246/01 vedeným v podobné věci, a dospěl k následujícím zjištěním a z nich plynoucím závěrům.
Případem srovnatelným s těmi, které jsou předmětem této ústavní stížnosti, se zabýval třetí senát Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 246/01.
Stěžovatel, S., brojil proti Krajskému soudu v Českých Budějovicích ústavní stížností pro zkrácení práva na spravedlivý proces, práva přímé účasti na správě věcí veřejných a práva na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů zaručených Ústavou nebo mezinárodní smlouvou. Napadeno bylo usnesení z 24. 10. 2000 č.j. 10 Ca 181/2000-24, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o zastavení řízení o správní žalobě ve věci změny rozestavěné stavby "skládka kalů z chemické úpravny vody JE ".
Ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná bez věcného projednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnuta usnesením z 13.12. 2001 č.j. III.ÚS 246/01-14.
V odůvodnění tohoto usnesení je mimo jiné uvedeno:
Vznik účastenství občanských sdružení, jako zástupců občanů je v dané věci vázán na posouzení hmotněprávní podmínky, jejíž splnění se promítá v rovině procesní tak, že občanským sdružením vzniká nárok na to, aby byla informována o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných řízeních, u nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Pokud dané sdružení oznámí v takovém případě svůj zájem na účast v těchto řízeních, má postavení jeho účastníka (§ 70 zákona č. 114/1992 Sb.). Vznik účastenství je tedy vázán na posouzení, zda daná stavba má takový charakter, že mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že účastenství stěžovateli vzniknout nemohlo, neboť uvedený charakter předmětná stavba nemá, jak je patrno z vyjádření příslušných odborných orgánů (O.Ú.,), o jejichž správnosti není důvod pochybovat, a jež ostatně ani stěžovatel ve své žalobě nezpochybňoval. V této souvislosti nelze pominout ani ustálenou judikaturu Ústavního soudu podle níž výklad norem práva hmotného a jejich aplikace spadá do pravomoci příslušných orgánů a není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby do jejich jurisdikční činnosti zasahoval jinak než za podmínek, jež vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1., č. 5, Praha 1994). Tyto podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly.
Ústavní soud si vyžádal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 1999 (6 A 82/97), jímž stěžovatel podpůrně argumentuje v dané věci, a shledal, že ve věci tímto soudem projednávané šlo o jiné skutkové okolnosti již proto, že stavba jaderné elektrárny (změna nedokončené stavby - budovy pomocných provozů - oddělení čistících radioaktivních médií v JE), na rozdíl od stavby (skládky kalů z chemické úpravny vody v T. před jejím dokončením), byla zahrnuta do seznamu staveb posuzovaných v procesu E., (příloha č. 1 zákona č. 244/1992 Sb.).
Při posuzování ústavní stížnosti proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12.10.2000 č.j. 10 Ca 187/2000-39, ze 16.10.2000 č.j. 10 Ca 182/2000-31, 10 Ca 183/2000-33, 10 Ca 185/2000-37 a 10 Ca 186/2000 - 35 a z 20.12.2000 č.j. 10 Ca 184/2000-30 se Ústavní soud s právními názory zde vyslovenými ztotožnil. Z toho, co je obsaženo v odůvodněních napadených rozhodnutí lze usoudit, že dílčí změny při výstavbě se životního prostředí nijak nemohly dotknout, stejně jako tento dopad nemohla vyvolat změna termínu dokončení. To znamená, že změny projektu, o něž v projednávané věci jde, nepodléhají zvláštnímu typu řízení, kterým je posuzování vlivu stavby na životní prostředí. Orgán státu k tomu kompetentní také rozhodl, že charakter dotyčné dílčí změny při výstavbě je takového druhu, že toto zvláštní posouzení nevyžaduje. Za tohoto stavu takovéto řízení ať již podle zákona č. 114/1992 Sb. nebo zákona č. 244/1992 Sb. se vůbec nezahajuje a tak ani občanské sdružení nemůže být jeho účastníkem.
Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 19 odst. 2 zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.


Proti usnesení odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. května 2003

JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. IV. ÚS 75/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies