IV. ÚS 733/02

07. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 733/02















Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele W., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. D. H., advokátkou, proti nečinnosti soudu a průtahům v soudním (exekučním) řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. E 3101/2000, za účasti Okresního soudu v Třebíči, jako účastníka řízení,


t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2002, namítal stěžovatel dotčení na ústavně zaručeném základním právu na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v přiměřené lhůtě garantovaném čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Co do rozhodujících skutečností odůvodňujících jeho tvrzení uvedl, že na základě exekučního titulu, tj. pravomocného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 2 Ro 712/2000, podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, když exekuční řízení jím bylo zahájeno u Okresního soudu v Třebíči dne 24. 11. 2000, přičemž usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydal jmenovaný soud dne 3. 4. 2001. V souladu s podaným návrhem měl být výkon rozhodnutí realizován prodejem věcí movitých, jimiž měly být zásoby obuvi, nacházející se v provozovnách povinného, společnosti V. s.r.o., Jelikož ani přes opakované urgence stěžovatele nebyl předmětný výkon rozhodnutí ani téměř po dvou letech realizován, podal tento s ohledem na ust. § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. k orgánu státní správy soudů stížnost na průtahy v řízení. Uvedená stížnost byla vyřízena místopředsedkyní Okresního soudu v Třebíči přípisem ze dne 29. 10. 2002, ze kterého vyplynulo, že průtahy subjektivního charakteru v daném řízení shledány nebyly, neboť u označeného soudu je evidováno 2.500 exekučních řízení, které připadají na tři vykonavatele. Jedná se tedy, dle tvrzení místopředsedkyně soudu, o průtahy objektivního charakteru, jež jsou trvalým jevem.

S ohledem na svou nespokojenost s uvedeným závěry ve věci učiněnými požádal stěžovatel přípisem ze dne 7. 11. 2002 o přešetření způsobu vyřízení stížnosti předsedu krajského soudu [ust. § 174 odst. 1 písm. b) citovaného zákona]. Posléze spolu s doplňujícím podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2003, přílohou připojil sdělení reagující na předmětnou stížnost, ve kterém místopředseda Krajského soudu v Brně konstatoval, že nesouhlas stěžovatele se způsobem vyřízení stížnosti ze strany Okresního soudu v Třebíči není důvodný, neboť orgány státní správy tohoto soudu nemají žádnou možnost zlepšit protiprávní stav, kdy jsou exekuční řízení vyřizována v neúměrných časových dimenzích, a to pro nedostatečné personální obsazení soudními vykonavateli.

K průběhu vlastního exekučního řízení stěžovatel dále uvedl, že byl dne 20. 11. 2002 vyrozuměn soudním vykonavatelem o tom, že při provedení soupisu movitých věcí provedeném dne 8. 11. 2002 nebyly zjištěny žádné věci a ve výkonu rozhodnutí bude pokračováno na druhé z jím uváděných adres.

Stěžovatel má za to, že nepřiměřenou délku soudního řízení není možné odůvodnit velkým nápadem případů, ani nedostatečnou personální vybaveností soudů. Konstatuje, že soudnictví by mělo být organizováno tak, aby procesní práva účastníků řízení, tj. i právo na projednání v přiměřené lhůtě, byla respektována a zajištěna. Doba řízení v jeho exekuční věci je dle jeho přesvědčení nepřiměřená složitosti případu spočívajícího v uspokojení jeho pohledávky zajištěním a prodejem věcí povinné osoby, když jednak ani tato a ani stěžovatel k namítaným průtahům nikterak nepřispěly. Negativní dopad namítaných průtahů se zřetelem na uspokojení své pohledávky stěžovatel navíc opakovaně ve svých urgencích zdůrazňoval, řízení se snažil urychlit a zejména též vysvětlit objektivní důvody, pro něž je nutné jej uskutečnit v přiměřené době. Proto navrhl, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Třebíči pokračovat v průtazích v předmětném exekučním řízení a přikázal provést výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí v přiměřené době.

Okresní soud v Třebíči jako účastník řízení ve svém stanovisku k ústavní stížnosti sdělil, že nad rámec obsahu svého přípisu ze dne 29. 10. 2002, na který odkázal, pouze doplňuje aktuální údaj o počtu neskončených exekucí prodejem movitých věcí u něj vedených, kterých bylo ke dni 31. 12. 2002 evidováno 2889, z čehož je 379 věcí starších tří let a dalších 59 případů starších pěti roků, přičemž tento stav je dán prakticky výlučně personální vybaveností soudu na daném úseku, neboť v návaznosti na nápad exekučních věcí v roce 2002 činí potřebný počet soudních vykonavatelů 8 osob (viz "Zásady pro výpočet potřeby pracovníků krajských soudů, krajských obchodních soudů a okresních soudů v České republice" vydané Ministerstvem spravedlnosti ČR pod čj. 1154/96 - OOD). Stávající počet třech vykonavatelů je dán limity zaměstnanosti a limity mzdových prostředků závazně stanovených pro Okresní soud v Třebíči Krajským soudem v Brně. K vlastnímu obsahu tvrzení o průtazích se účastník řízení blíže nevyjádřil a návrh na způsob rozhodnutí Ústavního soudu neučinil.

Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, vedeného pod sp. zn. E 3101/2000, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že tvrzení stěžovatele o rozhodujících okolnostech předmětného exekučního řízení se zakládají na pravdě, neboť stěžovatel na základě pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně, čj. 2/Ro/712/2000-33, ze dne 14. 4. 2000, podal dne 24. 11. 2000 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí ve vlastnictví povinného s tím, že tento je vlastníkem 150, resp. 254 párů bot, což je patrno i z dopisů, jež stěžovatel ke svému tehdejšímu podání ve fotokopiích přílohou připojil. Současně uvedl adresy provozoven, v nichž se tato obuv, jakož i další movité věci ve vlastnictví povinného nacházejí. Z dopisu doručeného Okresnímu soudu v Třebíči dne 11. 7. 2001 vyplývá, že stěžovatel urgoval soupis předmětných věcí, a to i s poukazem na to, že hodnota postižitelného majetku (obuvi) postupem času klesá, stejně jako hrozí i možnost, že tyto zásoby již nebudou v době soupisu existovat, neboť sám zástupce povinného sdělil zástupci stěžovatele, že dojde k jeho likvidaci (roz. společnosti V., s.r.o., č.l. 13). Z "Protokolu o bezvýslednosti soupisu" ze dne 8. 11. 2002 se podává, že na adrese Třebíč, L. 845/1, se nachází soukromý byt jednatele, v němž se nenalézá žádný movitý majetek povinného a na adrese Třebíč, O. 983, nesídlí firma povinného již tři roky, když tato provozovna bylo prodána MěÚ v Třebíči (č.l. 14.). O tomto procesním úkonu byl stěžovatel následně vyrozuměn a konečně přípisem ze dne dne 4. 2. 2003 byl vyrozuměn o tom, že dne 26. 2. 2003 bude proveden soupis movitých věcí povinného na adrese Třebíč, S. 7 (č.l. 18).

Z obsáhlého dopisu místopředsedy Krajského soudu v Brně JUDr. P. B. ze dne 11. 1. 2003, adresovaného právní zástupkyni stěžovatele k podané stížnosti podle ust. § 174 odst. 1 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb. se potom mj. podává, že "pro tento případ stejně jako pro drtivou většinu dalších protahujících se soudních řízení tedy platí ty závěry, že vinu na těchto průtazích nenesou samotní soudci nebo jiní soudní pracovníci, a že orgány státní správy okresních a krajských soudů nemají takové možnosti, aby déletrvající ústavně neúnosný stav zásadním způsobem změnily k lepšímu".

Z dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva plyne posuzování "přiměřenosti doby řízení" z těch kterých okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, způsobu chování stěžovatele a státních orgánů. Na základě uvedené rekapitulace posuzovaného exekučního řízení je evidentní, že k namítaným průtahům nedošlo v důsledku chování stěžovatele či povinné osoby (dlužníka) nebo komplikovanosti dané záležitosti, nýbrž převážně omisivním chováním (nečinností) státních orgánů.

K vlastní ústavněprávní argumentaci lze tak stěžovateli nepochybně přisvědčit, pokud tvrdí, že nedostatek soudců a jiných soudních úředníků není bez dalšího důvodem ospravedlňujícím průtahy v řízení, když Ústavní soud opakovaně judikoval, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. sp. zn. IV. ÚS 55/94, sp. zn. I. ÚS 313/97, sp. zn. II. ÚS 445/98, sp. zn. IV. ÚS 599/2000 a další).

Průtahy v řízení jsou dle přesvědčení Ústavního soudu totiž dány i tehdy, když nespočívají v subjektivních, nýbrž v objektivních okolnostech stojících na straně soudu a ovlivňujících jeho procesní aktivitu (sp. zn. III. ÚS 70/97). Dostatečným důvodem pro nerespektování kritéria přiměřené lhůty tudíž nemůže být v žádném případě nedostačující stav personálu, zejména pokud se nejedná o nijak složitou záležitost.

V kontextu procesního vývoje předmětného exekučního řízení zejména ve spojení se skutečností, že obecný soud začal v dané věci jednat, však jde již nyní o případ, kdy ústavní stížnost nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci a zásah Ústavního soudu by byl za této situace nadbytečný. V průběhu řízení o ústavní stížnosti totiž byla právní zástupkyně stěžovatele vyrozuměna o tom, že dne 26. 2. 2003 bude na adrese Třebíč, S. 7, tedy na druhé z adres uvedených v návrhu stěžovatele, jímž bylo zahájeno exekuční řízení, proveden soupis movitých věcí povinného (viz výše), a lze tak očekávat, že v dohledné době dojde k další fázi exekučního řízení, jíž je prodej sepsaných věcí ve veřejné dražbě a poté k uspokojení pohledávky věřitele, takto oprávněného v exekučním řízení [§§ 326, 328b, 331 o.s.ř.].

Z uvedeného důvodu byla proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2003



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. IV. ÚS 733/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies