IV. ÚS 342/01

07. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 342/01
















Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.J., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2000, čj. 43 T 3/2000-593, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2001, čj. 6 To 14/01-680, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, po výzvě k odstranění vad a realizaci kvalifikovaného právního zastoupení splňující i ostatní formální předpoklady stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem na porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že v jeho trestní věci bylo provedeno ze strany obecných soudů neúplné dokazování, a tím v rozporu s ust. § 2 odst. 5 tr. řádu nebyly náležitě objasněny skutečnosti svědčící v jeho prospěch, jakož i obdobným způsobem byly hodnoceny i provedené důkazy. V tomto směru předložil v odůvodnění ústavní stížnosti rozsáhlá tvrzení, o něž toto své přesvědčení opírá. Obecným soudů potom zejména vytýká, že nepřihlédly k jeho dispozici s listinami, kterými může prokázat poskytnuté bankovní garance. Nezabývaly se ani prověřením možností splácení úvěru zahraničními partnery. Rovněž nebylo přihlédnuto k projevu vůle BB ze dne 20. 3. 1994, kterým coby věřitel netrvala na zástavním právu k hotelu S., což jsou, dle přesvědčení stěžovatele, skutečnosti významné pro hodnocení subjektivní stránky trestného činu. Konečně namítá závažné porušení práva na obhajobu, když po část trestního řízení nebyl právně zastoupen. S odkazem na tato svá tvrzení se domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud si k posouzení dané věci vyžádal předmětný spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 3/2000. Z tohoto, jakož i příloh ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tamního soudu ze dne 28. listopadu 2000, čj. 43 T 3/2000-593, uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla výrokem citovaného rozhodnutí ve smyslu § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost uhradit poškozené společnosti BB, škodu ve výši 17. 912. 500,- Kč, přičemž na základě § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání stěžovatele do citovaného rozhodnutí Vrchní soud v Praze po dalším doplnění dokazování usnesením ze dne 20. dubna 2001, čj. 6 To 14/01-680, zamítl. Shledal, že v řízení napadenému rozsudku předcházejícím - při respektování práva na obhajobu - byly provedeny všechny potřebné důkazy, jimiž byl zjištěn správně skutkový stav. Konstatoval, že skutkové zjištění nalézacího soudu je správné, když vychází nejen z výpovědi stěžovatele, svědků, posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ale i listinných důkazů, které v jednotlivostech i v jejich souhrnu vinu stíhaným trestným činem plně prokazují. Pokud potom státní zástupkyně VSZ v závěrečném návrhu učiněném ve veřejném zasedání dala podnět k přezkoumání právní kvalifikace skutku stěžovatele právně posouzeného jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. s tím, aby skutek byl právně posouzen podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl. Konstatoval, že z jednání stěžovatele vyplývá, že se uvedením pracovníků banky ke škodě cizího majetku obohatil, čímž naplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Posouzení jeho jednání jako trestného činu úvěrového podvodu (pozn. ÚS: jenž byl vložen do trestního zákona zák. č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998) však shledal za dané procesní situace pro stěžovatele příznivějším, neboť označený trestný čin není uveden v ust. § 62 odst. 1 tr. zák. a stěžovatel může proto žádat o podmíněné propuštění již po výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody, zatímco v případě uznání viny z trestného činu podvodu až po dvou třetinách. Dospěl tak k závěru, že navrhovanou změnou by došlo ke zhoršení postavení stěžovatele, které je nepřípustné, neboť odvolání podal jen on sám. Z tohoto důvodu tedy ponechal Vrchní soud v Praze právní kvalifikaci skutku beze změny. Na odůvodnění svého usnesení v plném rozsahu posléze odkázal i ve vyjádření k ústavní stížnosti.

Ústavní soud po prostudování připojeného spisového materiálu, posouzení stěžovatelových tvrzení a po zvážení všech okolností přezkoumávané věci dospěl k závěru, že podaná stížnost vykazuje z pohledu ústavních kautel znaky zjevné neopodstatněnosti. Za této situace považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.

Pokud stěžovatel namítá dotčení ve svém ústavně zaručeném právu na obhajobu s tím, že po část trestního řízení proti němu vedeném nebyl právně zastoupen, je třeba v této souvislosti poukázat na to, že ze spisového materiálu bylo zjištěno, že projednávání věci v hlavním líčení ve dnech 13. a 14. 3. 2000 a 27. 4. 2000 bylo provedeno v rozporu s ustanovením § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť teprve následně vyšla najevo skutečnost, dle níž byl obhájce stěžovatele ke dni 1. 10. 1999 vyškrtnut ze seznamu advokátů ČAK (č.l. 463, 465). Nicméně nelze současně opomíjet, že právě z tohoto důvodu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. září 2000, čj. 6 To 84/2000-473, zrušil původně vydaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2000, čj. 43 T 3/2000-429, a věc tomuto soudu vrátil, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Tímto opakovaným provedením hlavního líčení byla tato vada konvalidována, když v posléze vedeném řízení byl stěžovatel zastoupen ustanoveným obhájcem (č.l. 457). Třeba v této souvislosti pro úplnost dodat, že výslechy z přípravného řízení byly provedeny v době, kdy byl stěžovatel řádně zastoupen a jeho obhájce byl o nich patřičným způsobem vyrozumíván a jich se také v převážné většině sám nebo prostřednictvím substituce účastnil (č.l. 33-111). Z hlediska výtky dovolávající se dotčení práva na obhajobu, jak patrno z řečeného, napadená rozhodnutí obstojí.

Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uplatněné před obecnými soudy a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Již Městský soud v Praze se jeho výhradami zabýval, ale nepřisvědčil jim. Stran stěžovatelových námitek, že jeho vina nebyla prokázána, je na místě uvést, že podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu; hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 odst. 1 (§ 134 odst. 2) tr. řádu a v přiměřeném rozsahu uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 1, č. 34; nález ve věci II. ÚS 101/95, tamtéž, Sv. 4, č. 81; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 230/96, tamtéž, Sv. 7, č. 27; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 5/95, tamtéž, Sv. 4, č. 56).

Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; nález ve věci sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další). V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů, když jejich volné hodnocení obecnými soudy jednotlivě i v jejich souhrnu je potom výrazem nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82 Ústavy ČR. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu i co do jejich věrohodnosti, stejně tak uvedl, kterými ostatními provedenými důkazy je toto jeho přesvědčení ve vztahu k těm, jež považoval za klíčové, podporováno, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a věcně přesvědčivým způsobem odůvodnil. Odvolací soud se potom s výhradami stěžovatele ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž řádně vypořádal.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou opírající se o tvrzení, že obecné soudy k újmě stěžovatele nepřihlédly k jeho dispozici s listinami, kterými by mohl prokázat poskytnuté bankovní garance, nezabývaly se prověřením možností splácení úvěru zahraničními partnery a dále pominuly údajný projev vůle BB ze dne 20. 3. 1994, kterým coby věřitel netrvala na zástavním právu k hotelu S., což jsou dle přesvědčení stěžovatele skutečnosti významné pro hodnocení subjektivní stránky trestného činu (k tomuto srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 464/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 19, č. 109; nález ve věci sp. zn. II. ÚS 213/2000, tamtéž, Sv. 25, č. 19, a další). Uplatněnými argumenty se totiž obecné soudy řádně zabývaly, odvolací soud v odpovídajícím rozsahu provedl k návrhu stěžovatele i doplnění dokazování, ale předestřené výtky nebyly shledány důvodnými (č.l. 608, č.l. 684-685). V tomto směru je třeba rovněž vycházet ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, se zřetelem k nimž jsou tato tvrzení s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti pro posouzení trestní odpovědnosti bez právního významu. Pro podřazení skutkového děje pod předmětnou skutkovou podstatu ve smyslu zjištění subjektivní stránky trestného činu je rozhodné jednání stěžovatele opírající se o skutečnosti existující či doložitelně oprávněně předpokládané v době uzavírání úvěrové smlouvy či jí předcházející a tvrzené okolnosti, jež stěžovatel neprokázal, dodatečně nastalé tak, jako je tomu v případě uvedených výhrad, mohou vyvolat právní následky pouze s jinými dopady. Stěžovatel totiž v rámci svého (přinejmenším) srozumění s možností způsobení škody neprokázal, že by v době sjednávání úvěrové smlouvy ve vazbě na uvedené výhrady počítal s konkrétní okolností, která by tomuto následku mohla zabránit.

Akceptoval-li potom odvolací soud v návaznosti na subsumpci jednání stěžovatele pod trestný čin podvodu stran naplnění jeho zákonných znaků právní kvalifikaci provedenou nalézacím soudem se zřetelem ke skutkové podstatě úvěrového podvodu (§ 250b odst. 1, odst. 5 tr. řádu), i v tomto směru svým povinnostem, vzhledem k podání odvolání toliko stěžovatelem, respektujíce zásadu zákazu reformationis in peius, řádně dostál (§ 259 odst. 3 tr. řádu, v tehdy platném znění; § 62 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění; srov. R 49/2000).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v průběhu řízení před nalézacím soudem i v řízení o odvolání, lze v konkrétnostech - aniž by bylo třeba je znovu opakovat - odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se s jeho obhajobou řádně a přiléhavým způsobem vypořádaly.

Ústavní soud pro úplnost k námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a také se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, dodává, že úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. z roku 1988, A - 140, § 46).

S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, když mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost rozhodnutí, nýbrž toliko případné dotčení ústavní zásad, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2003



JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. IV. ÚS 342/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies