I. ÚS 242/03

13. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti MUDr. I. P., zastoupeného advokátem JUDr. J. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 9 To 124/2002,
takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením zamítl Krajský soud v Praze odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 2 T 504/2000, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ustanovení § 222 odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let.

Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 28. 4. 2003 zejména namítá, že napadeným usnesením porušil krajský soud čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítaná protiústavnost citovaného usnesení prý spočívá v tom, že krajský soud pochybil ve způsobu provedeného dokazování a při vyvození právních závěrů, neboť některé důkazy vůbec nehodnotil a shledal stěžovatele vinným předmětným trestným činem, ačkoliv z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že stěžovatel jednal vůči poškozenému Ing. E. P. v mezích nutné obrany. Proto navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušeno.

Stěžovatel zároveň uvedl, že proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 2. 2003 odmítl.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu, aby byl způsobilý projednání a rozhodnutí Ústavním soudem, je však nutné, aby splňoval všechny zákonem stanovené procesní i materiální náležitosti a podmínky.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle odst. 4 stejného ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti - představující subsidiární prostředek k ochraně základních práv - je nutné vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád České republiky připouští. To výslovně stanoví i ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona. Zároveň ovšem platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem (tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním) a nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit.

Pokud však stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, nýbrž toliko rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by přesto nadále nedotčeno nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což by zjevně vyvolalo stav značné právní nejistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 331).

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel napadá toliko shora citované usnesení Krajského soudu v Praze, o čemž svědčí nejen obsah ústavní stížnosti a její petit, nýbrž také obsah připojené plné moci a absentující usnesení Nejvyššího soudu jakožto rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv stěžovatele v uvedeném smyslu. Je tedy zřejmé, že stěžovatel v daném případě sice považoval dovolání za poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti, nicméně rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností nenapadl.

Proto Ústavní soud uzavírá, že se nemůže meritorně zabývat podanou ústavní stížností, jelikož v ní stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě bylo citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na této skutečnosti nic nemění ani sdělení Ústavního soudu, publikované pod č. 32/2003 Sb. Toto sdělení je totiž relevantní z hlediska postupu Ústavního soudu při posuzování zachování lhůty k podání ústavní stížnosti v případech podání mimořádného opravného prostředku, nikoliv však při hodnocení toho, které rozhodnutí orgánu veřejné moci musí být ústavní stížností napadeno, aby se jí mohl Ústavní soud ve shora uvedeném smyslu meritorně zabývat.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.



V Brně dne 13. května 2003

JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 242/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies