III. ÚS 765/02 - K možnosti účastníka řízení právně i skutkově argumentovat před soudem

15. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Podle § 221 odst. 1 občanského soudního řádu nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle § 219 občanského soudního řádu rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15.05.2003 sp. zn. III. ÚS 765/02)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 15. května 2003 sp. zn. III. ÚS 765/02 ve věci ústavní stížnosti J. Ř. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 11. 9. 2002 sp. zn. 16 Co 352/2000, jímž byl ve výroku I. a III. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě z 10. 4. 2000 sp. zn. 8 C 604/96 o uložení povinnosti odstranit stavbu a o nákladech řízení.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 352/2000-112 ze dne 11. 9. 2002 se ve výroku I. a III. zrušuje.


Odůvodnění



Stěžovatel podal dne 12. 12. 2002 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2002. Směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 352/2000-112 ze dne 11. 9. 2002, jímž byl ve výroku I. a III. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě č. j. 8 C 604/96-91 ze dne 10. 4. 2000. Napadeným výrokem v rozsudku soudu I. stupně byla stěžovateli uložena povinnost odstranit stavbu garáže postavenou na pozemku p. č. 3969/1 v k. ú. J. a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 604/96 Okresního soudu v Jihlavě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o uložení povinnosti odstranění stavby garáže, vyklizení místnosti se současným provedením stavebních úprav, o zdržení se užívání místnosti a o zaplacení částky 39 425 Kč s příslušenstvím. Ve věci rozhodoval Okresní soud v Jihlavě, který rozsudkem č. j. 8 C 604/96-91 ze dne 10. 4. 2000 uložil žalovanému (a druhé žalované) povinnost odstranit stavbu garáže na pozemku p. č. 3969/1 v k. ú. Jihlava (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění k výroku o uložení povinnosti odstranit stavbu garáže soud prvního stupně uvedl, že stavbu je nutno od počátku považovat za stavbu neoprávněnou, neboť v případě, že nebylo zřízeno tzv. právo stavby, je nutno pohlížet na smlouvu o nájmu pozemku jako na smlouvu neplatnou podle § 36 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "střední občanský zákoník"), pokud byla uzavřena za účelem výstavby zděné garáže, a to pro rozpor se zákonem - § 159 citovaného zákona.



Proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. a III. podal stěžovatel odvolání. Do zamítavého výroku odvolání podáno nebylo a vzhledem k tomu, že tento výrok nebyl napaden ani ústavní stížností, Ústavní soud se dále tímto výrokem nezabýval. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem č. j. 16 Co 352/2000-112 ze dne 11. 9. 2002 potvrdil ve vztahu vůči žalovanému napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně při aplikaci právního předpisu přehlédl, že ustanovení § 159 středního zákoníku, které upravuje právo stavby, se vztahuje pouze na stavby trvalé, kdežto předmětná garáž byla postavena pouze jako provizorium, tedy stavba dočasná, na kterou se též podle § 26 středního občanského zákoníku pohlíželo jako na věc movitou, pro kterou zřízení práva stavby nebylo zapotřebí. Vzhledem k tomu se tedy nemohlo jednat o stavbu neoprávněnou. Dále však odvolací soud konstatoval, že nájemní smlouva k pozemku za účelem zřízení garáže byla uzavřena s právním předchůdcem žalovaného dne 3. 1. 1962. V důsledku smrti tohoto právního předchůdce však právo nájmu zaniklo. Vznik práva nájmu je totiž třeba posuzovat podle předpisů platných v době uzavření nájemní smlouvy, tj. podle středního občanského zákoníku. Podle znění § 178 citovaného zákona právo požívání a právo užívání k vlastní potřebě mohlo být zřízeno pouze ku prospěchu určité osoby. V důsledku smrti této osoby pak právo zaniklo, a pokud ze strany pronajímatele nedošlo k uzavření nové nájemní smlouvy s právními nástupci původního vlastníka garáže, byl pozemek, na kterém je garáž postavena, užíván bez právního důvodu, neboť zanikl právní titul, na jehož základě bylo právo užívání garáže na pozemku žalobce založeno. Pokud pak žalobce vyzval žalované k odstranění garáže, učinil tak po právu v mezích ochrany svého vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., a jeho požadavek bylo nutno považovat za důvodný ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému. Odvolací soud proto dovodil, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, a proto jeho rozhodnutí ve vztahu k žalovanému jako věcně správné potvrdil [§ 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.")], a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným. V průběhu řízení došlo ke změně skutkového stavu, kdy na základě darovací smlouvy druhá žalovaná převedla svůj spoluvlastnický podíl ke stavbě garáže na žalovaného, a tím pozbyla hmotného práva, o němž je řízení vedeno. V důsledku ztráty pasivní legitimace pak vůči ní nebyla žaloba podána důvodně, a proto odvolací soud ve vztahu k této žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že tato část výroku (výrok II.) odvolacího soudu nebyla napadena ústavní stížností, Ústavní soud se touto částí výroku, jak již bylo řečeno, nebude zabývat.

Podanou ústavní stížností stěžovatel brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně v těch výrocích, jimiž mu byla uložena povinnost odstranit garáž na pozemku ve vlastnictví žalobce, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V uvedených rozhodnutích stěžovatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedeného práva spatřoval stěžovatel v tom, že odvolací soud ve vztahu k němu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Dále uvedl, že věcnou správností je přitom třeba rozumět především soulad rozhodnutí s hmotným právem. Krajský soud se však podle odůvodnění zabýval především otázkou přechodu práva nájmu, v těchto hranicích se však soud prvního stupně nepohyboval. Soud prvního stupně pouze konstatoval neplatnost smlouvy o nájmu, a to proto, že nesprávně aplikoval právní předpis a garáž posuzoval jako stavbu trvalou. V této situaci však nelze považovat rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Postupem odvolacího soudu mu byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. Krajský soud totiž před přijetím svého potvrzujícího rozsudku neseznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a znemožnil jim tak se k němu vyjádřit či jakkoliv na něj reagovat. V této souvislosti stěžovatel poukázal jednak na názor publikovaný v komentáři občanského soudního řádu (viz Bureš J., Drápal L., Mazanec M., Občanský soudní řád. Komentář, 4. Vydání, Praha, C. H. BECK 2000, s. 680) a dále na právní větu vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 106) a v nálezu sp. zn. III. ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000 (tamtéž, svazek 20, nález č. 164). Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud nálezem zrušil oba rozsudky obecných soudů v napadených výrocích.

K výzvě Ústavního soudu podal stručné vyjádření i Krajský soud v Brně jako účastník řízení. Ve vyjádření se v plném rozsahu odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu sdělila Č. s. s. z., která měla v řízení o ústavní stížnosti podle § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka, přípisem ze dne 14. 4. 2003, že se podle § 28 odst. 2 citovaného zákona vzdává postavení vedlejšího účastníka.

Dále k výzvě Ústavního soudu sdělili oba účastníci řízení o ústavní stížnosti, že podle § 44 odst. 2 citovaného zákona souhlasí s upuštěním od ústního jednání, protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je důvodný.

Jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, ale také jako institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Podle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 160) zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, kdy soud odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení, a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Shodné stanovisko zaujal Ústavní soud i ve věci sp. zn. III. ÚS 139/98, a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu, když ten v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. Dále obdobné stanovisko zaujal Ústavní soud i ve věci sp. zn. III. ÚS 4/97, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli je nepovažoval za věcně správné [poté, co se neztotožnil s právní kvalifikací předmětné věci soudem nalézacím podle § 191 odst. 2 písm. a) zákoníku práce, nahradil ji kvalifikací odlišnou podle § 191 odst. 2 písm. c) zákoníku práce].

Stejná právní situace nastala i v posuzované věci, kdy Krajský soud v Brně potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, i když se neshodl s právní kvalifikací soudu prvního stupně (soud prvního stupně považoval stavbu garáže za neoprávněnou a nájemní smlouvu za absolutně neplatnou vzhledem tomu, že pozemek byl užíván z neplatného důvodu, kdežto soud odvolací konstatoval, že garáž byla postavena právem, protože se jednalo o stavbu dočasnou, nájemní smlouvu považoval za rovněž platnou, avšak dospěl k závěru, že tato smlouva zanikla smrtí právního předchůdce, tudíž pozemek byl užíván bez právního důvodu). Jestliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, zrušením rozhodnutí Krajského soudu v Brně se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozsudku soudu prvního stupně, a zároveň se tím stěžovateli otevírá možnost slyšení před obecným soudem, a tudíž i možnost uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci. Pokud je nálezem zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pro posuzování správnosti rozhodnutí, která zrušenému rozhodnutí předcházela, platí princip subsidiarity, obsažený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 765/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies