III. ÚS 751/02

15. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 751/02


Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I., spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2002, čj.
28 Ca 178/2001-36, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 13. dubna 2001, čj. FŘ-9251/14/00, a platebnímu výměru č. 1000000097 Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne 11. srpna 2000, čj. 107602/00/002961/5381, spolu s návrhem na zrušení ust. § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své daňové věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2002 (28 Ca 178/2001-36) a jemu předcházející rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 13. dubna 2001
(FŘ-9251/14/00) a platební výměr č. 1000000097 Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne
11. srpna 2000 (107602/00/002961/5381) a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2002 (28 Ca 178/2001-36) byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 13. dubna 2001 (FŘ-9251/14/00), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí č. 1000000097, čj. 107602/00/002961/5381, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 2 dne 11. srpna 2000 na částku 185.275,- Kč.

Skutkově se věc měla, stručně shrnuto, tak, že stěžovatelka v přiznání k dani z převodu nemovitostí uplatnila osvobození od daně z převodu nemovitostí s tím, že jde o vklad do společnosti [§ 20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 357/1992 Sb.)]. Z předloženého Prohlášení vkladatele vyplývá, že stěžovatelka vložila na základě smlouvy
o tichém společenství do obchodního jmění společnosti G., s. r. o., nemovitosti (činžovní dům čp. 1693 a parcelu č. 1888 v Praze 2) s tím, že cena bude určena znaleckým posudkem. Vklad práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím čj. V5-15621/96/Te s právními účinky ke dni 18. listopadu 1996.

Stěžovatelka odůvodnila porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tím, že správce daně jí "kvalifikovaným způsobem neodůvodnil odchylné vyměření daně", a tím jí odepřel její právo na řádné daňové řízení. Dále stěžovatelka poukázala na ústavně nekonformní výklad ust. § 20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb. Na podporu svých tvrzení poukázala na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 485/99 a I. ÚS 22/99. Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí správce daně a obecného soudu, jak jsou vpředu označena. Nadto stěžovatelka navrhla zrušení ust. § 43 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o správě daní a poplatků) pro jeho rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť toto ustanovení nezakládá právo daňového subjektu, aby se mohl k věci vyjádřit před vydáním rozhodnutí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ostatně ani tvrzeny.

Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatelka byla třikrát vyzvána podle ust. § 43 zákona o správě daní a poplatků. První výzvou ze dne
22. července 1998 k odstranění pochybností o údajích daňového přiznání byla vyzvána k předložení znaleckého posudku, který poté předložila. Další výzvou ze dne 18. září 1998 k doložení, zda trvají skutečnosti opravňující k nárokování osvobození, neboť z obchodního rejstříku není patrné, zda nezanikla účast stěžovatelky ve společnosti G., s. r. o. Stěžovatelka sdělila, že podmínky nároku na osvobození trvají, neboť smlouva o tichém společenství je nadále platná. Poslední výzvou ze dne 10. května 2000 bylo stěžovatelce sděleno, že po přezkoumání podkladů daňového přiznání došel správce daně k závěru, že podmínky předmětného osvobození nejsou dány, a to s poukazem na ust. § 674 odst. 3 obchodního zákoníku, dle kterého je-li předmětem vkladu nemovitost, nepřechází z tichého společníka na podnikatele vlastnické právo k ní a podnikatel je pouze oprávněn k jejímu užívání po dobu trvání smlouvy. Současně byla v této výzvě vyzvána k objasnění, zda se skutečně jedná o vklad nemovitosti do základního jmění společnosti a o doložení, zda došlo k finančnímu vyrovnání či jde o vklad bezplatný. V reakci na tuto výzvu stěžovatelka poukázala na dispozitivní charakter ust. § 674 odst. 3 obchodního zákoníku a výslovně pak uvedla, že vklad nebyl vložen do základního jmění společnosti G., s. r. o., neboť by nešlo o tiché společenství, ale vstup stěžovatelky do této společnosti jako společníka. Protože nedošlo k zániku smlouvy o tichém společenství, nedošlo ani k vypořádání. Následně byl vydán vpředu označený platební výměr, jímž byla vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 185.275,- Kč.

Za tohoto stavu věci, jak byl shrnut, a proti němuž žádné námitky vzneseny nebyly, je zřejmé, že postup správce daně ve věci užitý je v souladu s procesním předpisem - zákonem
o správě daní a poplatků, konkrétně pak byla respektována zásada součinnosti (§ 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků) správce daně s daňovým subjektem, která zabezpečuje, aby daňový subjekt nebyl krácen na svých procesních právech. Tato obecná zásada je konkretizována v ust. § 43 zákona o správě daní a poplatků, dle kterého vzniknou-li pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, nebo dodatečného daňového přiznání nebo hlášení a dokladů daňovým subjektem předložených nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, sdělí správce daně tyto pochybnosti daňovému subjektu a vyzve jej, aby se k nim vyjádřil, zejména aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů řádně prokázal. Správce daně postupoval v dané věci plně v intenci tohoto ustanovení; daňový subjekt byl třikrát vyzván k objasnění skutkových okolností dané věci.

Stěžovatelčina tvrzení směřovala proti právnímu posouzení věci obecným soudem i správci daně. Odlišný právní názor se týkal výkladu ust. § 20 odst. 6 písm. e) zák.
č. 357/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou od daně darovací a daně z převodu nemovitostí osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona. Je-li vkladem nemovitost, osvobození se neuplatní, jestliže do pěti let od vložení vkladu zanikne účast společníka v obchodní společnosti nebo člena v družstvu, s výjimkou případu úmrtí společníka, a nemovitost není společníku vrácena. Po dobu těchto pěti let neběží lhůta pro vyměření daně. Zánik účasti ve společnosti nebo členství v družstvu do pěti let od vložení nemovitosti jako vkladu je společník povinen oznámit do 30 dnů ode dne zániku účasti nebo členství místně příslušnému správci daně; součástí tohoto oznámení je i sdělení o způsobu vypořádání.

Správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobným způsobem výkladem tohoto citovaného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že pojem užitý v ust. § 20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb. - "vklad vložený do obchodní společnosti" - plně koresponduje s terminologií § 59 obchodního zákoníku. Správní soud přijal právní názor, že osvobození podle § 20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb. se vztahuje na vklad vložený do obchodní společnosti společníkem této obchodní společnosti, nikoli však na vklad tichého společníka poskytnutý podnikateli ve smyslu § 673 a § 674 obchodního zákoníku. Stěžovatelka dle svého tvrzení nevložila předmětné nemovitosti do základního jmění společnosti G., s. r. o., nestala se tak společníkem této společnosti a nadále trvá její postavení coby tichého společníka. Z uvedených důvodů, dle mínění soudu, nepodléhá její vklad poskytnutý podnikateli osvobození od daně.

V této souvislosti je třeba přisvědčit krajskému soudu, že zák. č. 357/1992 Sb. v § 20 odst. 6 písm. e) osvobozuje od daně darovací vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev - zvláštním zákonem se tu rozumí obchodní zákoník, část druhá. Vzhledem k tomu, že zákon č. 357/92 Sb. osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození od daně pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění. Pokud jde
o vklady do společnosti nezvyšující základní jmění, tyto vklady nepochybně podléhají dani
(k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 31/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18., usn. č. 18, Praha 2001). Vklad tichého společníka, jakkoli by bylo modifikováno dispozitivní ust. § 674 odst. 3 obchodního zákoníku, proto od daně osvobozen není.

Obdobně nedůvodným byl shledán i poukaz stěžovatelky na "nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 485/99 a I. ÚS 22/99". Pod sp. zn. II. ÚS 485/99 bylo vydáno usnesení, kterým byl návrh odmítnut jako nepřípustný; stěžovatelka zřejmě zamýšlela odkázat na nález Ústavního soudu ve věci II. ÚS 485/98, v němž, stejně jako v nálezu I. ÚS 22/99, se Ústavní soud vyjadřoval k poznámkám pod čarou či vysvětlivkám ve vztahu k § 20 odst. 6 písm. g) zák. č. 357/1992 Sb. Ve věci posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka brojila proti výkladu dle ust. § 20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb. Odkaz na označené nálezy byl proto v uvedených souvislostech z důvodu odlišných skutkových okolností nepatřičný.

Nelze proto než uzavřít, že právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Naopak odpovídají intencím relevantních ustanovení zák. č. 357/1992 Sb., která byla ve věci aplikována. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal, proto nelze jeho rozhodnutí z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) cokoli vytknout.

K návrhu na zrušení ustanovení § 43 zákona o správě daní a poplatků pak Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (k tomu srov. např. usnesení ve věci
III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., usn.
č. 22, Praha 1996).

Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) a ústavní stížnost stěžovatelky bylo nutno posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. května 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 751/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies