III. ÚS 438/02

15. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele A. M., zastoupeného JUDr. V.J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, čj. 44 Ca 37/2002-19,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2002, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, čj. 44 Ca 37/2002-19, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Mělník, pozemkového úřadu ze dne 30. 1. 2002, čj. 5321/2002/PÚ/227-4016. Podle navrhovatele bylo tímto rozsudkem zasaženo do jeho základních práv daných mu čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 5, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1, čl. 6 a čl. 14 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního úřadu Mělník, pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") čj. 5321/02/PÚ/227-4016 a spis Krajského soudu v Praze sp.zn. 44 Ca 37/2002 a z nich zjistil, že pozemkový úřad dne 30. 1. 2002 rozhodl pod výše uvedeným jednacím číslem, že navrhovatel není vlastníkem 3/8 parcel p.č. 1010 a p.č. 1011 s domem čp. 532 v k.ú. M. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel uplatnil dne 8. 8. 1996 prostřednictvím svého právního zástupce nárok na vydání předmětných nemovitostí. Šetřením bylo zjištěno, že původním vlastníky předmětných nemovitostí byli A. a E. M. - rodiče navrhovatele. V roce 1955 A. M. zemřel a vlastníky předmětných nemovitostí se stali E. M. ve výši 5/8 a syn A. M. (ústavní stěžovatel) ve výši 3/8. Podíl navrhovatele byl prodán jeho právním zástupcem v roce 1986 Agrochemickému podniku SZP Mělník. Podíl paní E. M. přešel na stát na základě rozhodnutí čj. Fin. 88/59 pol. 750 ze dne 6. 2. 1964. O tomto podílu bylo rozhodnuto pozemkovým úřadem pod čj. 01/PÚ/2048-4016, ze dne 16. 10. 2001. Podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnu osobou pro vydání nemovitostí státní občan ČR, jehož nemovitosti přešly na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 1 cit. zákona. Novelou zákona č. 229/1991 Sb., zákonem č. 30/1996 Sb., bylo stanoveno, že po 31.1.1996 může nárok uplatnit osoba, která nebyla oprávněnou osobou jen proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu. Na výzvu pozemkového úřadu bylo právním zástupcem navrhovatele předloženo "osvědčení o státním občanství", vydané Okresním úřadem Mělník, referát vnitřních věcí, ze dne 4.6.2001. Na základě žádosti pozemkového úřadu pak Okresní úřad Mělník, referát vnitřních věcí, přípisem ze dne 3. 10. 2001, čj. 25528/RVV/2471 sdělil, že navrhovatel pozbyl státní občanství ČR dne 24. 6. 1963 a občanství opět získal dne 4. 6. 2001. Navrhovatel podle názoru pozemkového úřadu v době uplatnění nároku nebyl občanem ČR a nesplňoval tedy jednu ze základních podmínek zákonem stanovenou pro vydání předmětných nemovitostí. Pozemkový úřad proto rozhodl tak, že navrhovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí.
Uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu napadl navrhovatel opravným prostředkem, ve kterém namítal, že zákon č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb. nestanoví přesně okamžik, ke kterému musí oprávněná osoba podmínku státního občanství splňovat. Podle navrhovatele nemají správní orgány pouze aplikovat doslovné znění právních předpisů, ale jejich úkolem je výkladem zákon dotvářet a přihlížet přitom k obecným zásadám českého právního řádu, zejména k zásadám ústavním. Smyslem restitučních zákonů je zmírnění některých majetkových křivd, což postupem pozemkového úřadu nebylo respektováno. Pozemkový úřad aplikoval podle navrhovatele podmínku prokázání státního občanství diskriminujícím způsobem. Podle navrhovatele postačí, když oprávněná osoba prokáže nabytí českého státního občanství do právní moci rozhodnutí o restituci, což navrhovatel splnil.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2002 čj. 44 Ca 37/2002-19 rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Rozsudek odůvodnil tím, že v posuzované věci nebylo sporné to, že navrhovatel uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitostí podáním, které bylo pozemkovému úřadu doručeno dne 8. 8. 1996. Dále má soud za prokázané, že navrhovatel znovu nabyl české státní občanství dne 4. 6. 2001. Z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., vyplývá, že nárok mohla uplatnit pouze osoba, která ke dni uplatnění nároku splnila všechny ostatní zákonné podmínky (s výjimkou podmínky trvalého pobytu, která byla zrušena), tedy i podmínku státního občanství ČR. Protože navrhovatel uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitostí u pozemkového úřadu v době, kdy nebyl státním občanem ČR, nesplňoval v době uplatnění nároku zákonem požadované podmínky a nebyl proto oprávněnou osobou.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že jak pozemkový úřad, tak i krajský soud se dogmaticky držely gramatického výkladu zákona, zatím co úkolem právní praxe je v procesu aplikace práva odstranit nedostatky legislativy a zjevná pochybení zákonodárce. Soud měl podle navrhovatele zákon vyložit komplexně a přihlížet přitom zejména k historickým souvislostem případu, smyslu restituční legislativy a obecným zásadám českého právního řádu. Jestliže zákon o půdě výslovně nestanoví okamžik, ke kterému musí oprávněná osoba splnit podmínky obsažené v příslušných ustanoveních zákona č. 229/1991 Sb., měly příslušné orgány zákon vyložit tak, že oprávněná osoba musí nabýt státního občanství do okamžiku nabytí vlastnického práva k nemovitostem, tedy do nabytí právní mocí rozsudku o restituční žalobě. Podle navrhovatele v okamžiku vyhlašování rozsudku krajského soudu podmínku státního občanství splňoval a napadeným rozsudkem proto bylo zasaženo do jeho výše uvedených základních práv.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 31. 7. 2002 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel ve svém návrhu namítá, že postupem soudu došlo k zásahu do jeho základních práv daných čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 5, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 26 Úmluvy, jakož i čl. 1, čl. 6 a čl. 14 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud však zásah do žádného z uvedených základních práv neshledal.
Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovateli nebylo bráněno, aby se obrátil s návrhem na přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu na soud, který se návrhem, podle přesvědčení Ústavního soudu řádně, zabýval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Jádro sporu spočívá v posouzení otázky zda oprávněná osoba musí splňovat podmínky potřebné pro vydání majetku stanovené zákonem č. 229/1991 Sb. již v okamžiku uplatnění nároku nebo zda postačí, aby tyto podmínky splnila kdykoliv v průběhu řízení (podle navrhovatele dokonce až do okamžiku, kdy nabude právní moci rozhodnutí správního orgánu). Zákon č. 229/1991 Sb. stanovil v ust. § 4 odst. 1 oprávněné osoby tak, že jimi jsou státní občané České a Slovenské Federativní Republiky, jejichž půda, budovy a stavby patřící k původní zemědělské usedlosti přešly na stát nebo jiné právnické osoby v rozhodném období. Podmínky takto stanovené zákonem mají nepochybně charakter hmotněprávních podmínek, které musí být splněny v době uplatnění nároku. Nejsou-li splněny, nárok nelze uplatnit. Nedostatek hmotněprávních podmínek nemůže být později konvalidován.
Úkolem a smyslem restitučních zákonů (a tedy i zákona č. 229/1991 Sb.) je zmírnit následky křivd spáchaných státem v rozhodném období. Protože nebylo možné odstranit absolutně všechny spáchané křivdy, stanovily příslušné zákony podmínky, za nichž ke zmírnění křivd dochází. Je v zájmu zachování ústavnosti, aby orgány rozhodující o restitucích důsledně vycházely z takto stanovených podmínek. Obcházení zákonem stanovených podmínek nebo jejich rozdílný výklad v jednotlivých případech by však ve svém důsledku znamenalo vytváření křivd nových a nerovnost v přístupu k restitucím; bylo by tedy v rozporu se základními principy ústavního pořádku. Ústavnost postupu spočívá právě v tom, že jak správní orgány tak soudy postupují v souladu se zákonem a zkoumají, opět způsobem stanoveným zákonem, zda jsou splněny všechny podmínky pro vznik nároků.
Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel v době uplatnění nároku byl pouze občanem USA. Státní občanství ČR pozbyl dne 26. 4. 1963 a opětovně je nabyl dne 4. 6. 2001. V době uplatnění nároku, tj. dne 8. 8. 1996, nesplňoval tedy podmínky oprávněné osoby stanovené § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Skutečnost, že později státní občanství nabyl nemohlo uvedenou vadu konvalidovat a nemůže proto mít na posouzení jeho nároku vliv.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, čj. 44 Ca 37/2002-19, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Nezbylo mu proto než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2003

JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 438/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies