IV. ÚS 87/03

19. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 87/03


Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. K. a L. K., obou zastoupených JUDr. L. P., advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, čj. 28 Cdo 1842/2002-639, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2002, čj. 5 Co 614/2002-612, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 16. 11. 2000, čj. 4 C 876/97-587, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a K.S., . zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2003, se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, čj.
28 Cdo 1842/2002-639, kterým bylo podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2002, čj.
5 Co 614/2002-612. Posledně uvedeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 16. 11. 2000, čj. 4 C 876/97-587, kterým soud podle § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě") rozhodl, že na vedlejšího účastníka (žalobce) K. S. přechází vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem v k. ú. Smetanova Lhota. Stěžovatelé navrhli nálezem zrušit i uvedené rozsudky soudu prvého a druhého stupně.

Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4, čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zrekapitulovali dosavadní vývoj řízení v jejich věci a uvedli obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Ve věci bylo rozhodováno vícekrát a původně byl návrh vedlejšího účastníka (žalobce) pravomocně zamítnut. Ústavní soud svým nálezem ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, rozsudky obecných soudů zrušil. Ústavní stížností napadenými rozsudky pak bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelů. Stěžovatelé jsou toho názoru, že aplikace práva soudy v jejich věci byla v příkrém rozporu se zásadami spravedlivého a tedy i ústavně souladného procesu, a je takového charakteru, že ve svých důsledcích znamená porušení povinností, které pro soudy vyplývají z ústavního příkazu chránit práva a při rozhodování o nich respektovat zákon. Dovolacímu soudu stěžovatelé vytkli, že se s jejich podrobnými námitkami vypořádal toliko odkazem na správné právní závěry odvolacího soudu, doplněným konstatováním, které ve svých důsledcích zcela popírá jakékoliv právní účinky adopce na statut adoptovaného. Jsou toho názoru, že adopcí vedlejšího účastníka zanikl jeho rodinněprávní vztah vůči pokrevním rodičům, a tudíž nemohl být "dítětem" ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě. V tomto směru obecné soudy zásadně pochybily. Dále uvedli, že v napadeném rozsudku vyslovený právní názor dovolacího soudu neodpovídá jeho běžné rozhodovací praxi v obdobných otázkách a poukázali na jeho rozsudek ve věci sp. zn. 28 Cdo 1146/2000. Dále dovolacímu soudu vytkli, že o zamítnutí dovolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a že na rozhodování dovolacího soudu se podílela předsedkyně Nejvyššího soudu ČR JUDr. Iva B., ač nebyla členkou senátu
28 Cdo.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé, vzdor formálnímu označení předmětu řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, fakticky obsahově polemizují předně se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97. Takový postup je ovšem pojmově vyloučen, neboť k námitkám, sneseným stěžovateli do doby vydání rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 1996, čj. 5 Co 2358/96-322, zaujal Ústavní soud stanovisko právě citovaným nálezem. Uplatnění týchž námitek v nyní podané ústavní stížnosti je tak nepřípadné. Obsahově by šlo o nové projednávání téže věci, ve které už Ústavní soud judikoval. V této části se tedy jeví ústavní stížnost jako zjevně neodůvodněná. Další část argumentace ústavní stížnosti se týká údajných nedostatků ve zjišťování skutečného stavu věci soudem prvního stupně a soudem odvolacím, potažmo dovolacím. Přitom však stěžovatelé jsou nuceni konstatovat, že za stěžejní otázku bylo třeba považovat ve skutečnosti právní postavení žalobce v souvislosti s důsledky jeho adopce v roce 1960. Pak ovšem platí zásada, podle níž neúplnost skutkových zjištění úzce souvisí s právním posouzením věci
v tom, že soudy nejsou povinny provádět dokazování ohledně otázek, na nichž jejich rozhodnutí nespočívá. O takový případ jde v souzené věci.

K procesní stránce uvedl účastník, že JUDr. Iva B. byla podle rozvrhu práce platného pro rok 2002 zařazena k rozhodování věcí v senátu č. 28 Cdo a byla i výslovně určena pro rozhodování ve věcech podle zákona o půdě. V dané věci dovolací soud rozhodoval o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a tudíž bylo vyloučeno, aby se zabýval otázkami skutkovými. Tvrzení stěžovatelů o jakési "nové skutečnosti", vyplývající z literárního pramene, neodpovídá obsahu spisu, neboť důkaz tímto literárním zdrojem v odvolacím řízení proveden byl (odstavec třetí na straně dvě rozsudku dovolacího soudu). Odkaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn.
28 Cdo 1146/2000 je nepřípadný, neboť tento řeší problematiku osvojení podle českého práva. O takový případ ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, nešlo.

Vedlejší účastník ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti opakují obranu z řízení, které proběhlo před obecnými soudy. Veškeré jimi namítané otázky byly soudy řešeny, což vyplývá ze spisu. Navíc ve věci rozhodoval Ústavní soud a tyto námitky mu byly známy již v době, kdy rozhodoval. Vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost usnesením odmítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Písku, sp. zn. 4 C 876/97, připojil vlastní spis III. ÚS 95/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti jsou tři námitky. První námitka se týká údajného nesprávného právního posouzení, adopce vedlejšího účastníka jeho příbuznými podle rakouského práva, ze strany obecných soudů. V tomto směru dovolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že odvolací soud učinil při posuzování změny právních vztahů mezi žalobcem a jeho rodinou po adopci uskutečněné podle rakouského právního řádu správné právní závěry, vycházející z obsáhlého dokazování, nepovažuje za potřebné je opakovat, a s ohledem na jejich úplnost a přesvědčivost na ně plně odkazuje. Takové konstatování je ovšem plně v souladu s posláním Nejvyššího soudu ČR, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mimo jiné rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, což se v daném případě stalo. Není tudíž úkolem Ústavního soudu tuto roli Nejvyššího soudu ČR nahrazovat.

Nejvyšší soud ČR se ve svém výše uvedeném vyjádření, dle přesvědčení Ústavního soudu, dostatečně vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelů, tedy, že v napadeném rozsudku vyslovený právní názor dovolacího soudu údajně neodpovídá jeho běžné rozhodovací praxi v obdobných otázkách, např. v jeho rozsudku ve věci sp. zn.
28 Cdo 1146/2000, jakož i s tím, že na rozhodování dovolacího soudu se podílela předsedkyně Nejvyššího soudu ČR JUDr. Iva B., ač nebyla členkou senátu 28 Cdo. Pokud jde o námitku, že o zamítnutí dovolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, tento postup umožňuje ust. § 243a odst. 1 o. s. ř., přičemž Ústavní soud citované ustanovení považuje za ústavně konformní. Ústavní soud opakovaně, a ve shodě i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, judikoval, že osobní účast nemusí být nutně zachována ve všech fázích vícestupňového řízení. Posuzuje-li soud třetího stupně, na základě mimořádného opravného prostředku, výlučně otázky právní, přičemž strana byla přítomna, resp. měla plnou možnost být přítomna jednání před nalézacím i odvolacím soudem, pak není důvod pochybovat o naplnění zásad čl. 38 odst. 2 Listiny (blíže viz např. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 26, usnesení č. 19, str. 385 a násl.).

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelům nebylo odepřeno základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, stejně tak proces jako celek byl veden způsobem nezakládajícím pochybnosti o jeho spravedlivosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na základě těchto skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. IV. ÚS 87/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies