IV. ÚS 15/03

19. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 15/03


Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti T. P. H., zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2002, čj. 22 Ca 370/2001-16, rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 17. 9. 2001, čj. 1-10386-2251-9-9, a rozhodnutím Celního úřadu Starý Hrozenkov ze dne 4. 10. 1999, čj. 3491-01-639/1999, čj. 3493-01-641/1999 a čj. 3498-01-646/1999,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2003, se TRANS POLAR HOPE, veřejná obchodní společnost (dále jen "stěžovatelka"), domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2002, čj. 22 Ca 370/2001-16, kterým byla zamítnuta její žaloba o zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 17. 9. 2001, čj. 1-10386-2251-9-9. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Celního úřadu Starý Hrozenkov ze dne 4. 10. 1999, čj.
3491-01-639/1999, čj. 3493-01-641/1999 a čj. 3498-01-646/1999, jimiž celní úřad vyměřil stěžovatelce celní dluh v celkové výši 1,010.584,- Kč vzniklý při dovozu zboží podléhajícího dovoznímu clu jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu. Stěžovatelka navrhla zrušit i uvedená správní rozhodnutí.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Správnímu soudu vytkla, že jeho závěr o tom, že Z. B. podal celní prohlášení jejím jménem jako její pracovník, nemá oporu ve shromážděných podkladech pro rozhodnutí. Správní soud se dle jejího přesvědčení zcela nevypořádal se všemi okolnostmi případu a argumenty uvedenými v žalobě, když se spokojil pouze s důkazem svědeckou výpovědí Z. B. a zprávou Celního úřadu Pardubice, aniž blíže zkoumal existenci panem B. tvrzené plné moci, což bylo pro posouzení věci klíčové. Poukázala na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 446/98 a IV. ÚS 460/2000.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho přesvědčení svým postupem neporušil čl. 36 Listiny. Skutkový stav dané věci byl celními orgány objasněn dostatečně, nevyplýval jen z údajů uvedených v jednotných celních deklaracích. Náležitě se zabýval podstatou věci a stěžovatelce neupřel její práva. Poukazy na nálezy Ústavního soudu nejsou přiléhavé. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Celní ředitelství Olomouc se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 370/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

K tvrzení stěžovatelky, že některé závěry soudu nemají oporu ve shromážděných podkladech pro rozhodnutí a že správní soud se zcela nevypořádal se všemi okolnostmi případu a argumenty uvedenými v žalobě, Ústavní soud uvádí, že je to především správní orgán druhého stupně a následně správní soud, jež posuzují a v daném případě posoudily legalitu správních rozhodnutí. Výkon obecné spravedlnosti, tj. poskytování ochrany právům, je téměř výlučně v pravomoci obecného soudu. Skutečnost, že se stěžovatelka s jeho posouzením neztotožnila, sama o sobě není dostatečným argumentem prokazujícím oprávněnost jejího tvrzení o zásahu do ústavních práv. Pokud jde o poukaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 446/98 a IV. ÚS 460/2000, tato rozhodnutí byla důsledkem mimořádných skutkových okolností daných případů a v nich uvedené ústavněprávní závěry Ústavního soudu nelze paušálně vztahovat na každý případ, kdy se účastník řízení o soudním přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí neztotožní se závěry správního soudu.

Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, a také proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovatelce nezamlouvá, sama o sobě nezakládá neústavnost. Jádrem ústavní stížnosti je tak pouhá polemika stěžovatelky s právními závěry obecného soudu, které tento soud vyvodil při posuzování zákonnosti napadených rozhodnutí správních orgánů. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného soudem rozhodujícím jeho spor, neznamená to ještě porušení práva na soudní ochranu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, případně dalším, v odůvodnění ústavní stížnosti namítaným, zásahům do ústavních práv stěžovatele.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. IV. ÚS 15/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies