IV. ÚS 381/02

19. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 381/02


Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti O. o. a. zastoupené Mgr. P. Š., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 27. 2. 2001, čj. 380/2001, a opatření Ministerstva kultury ČR ze dne 11. 4. 2002, čj. 14811/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2002, se O.o. a. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zakázal Ministerstvu kultury ČR pokračovat v porušování jejích ústavně zaručených základních práv a přikázal mu, aby bez zbytečných průtahů uvedl do souladu s ust. § 98 odst. 6 písm. c) zákona č. 121/200 Sb., autorský zákon, oprávnění k výkonu kolektivní správy práv udělené Občanskému sdružení D. rozhodnutím Ministerstva kultury ČR ze dne 27. 2. 2001, čj. 380/2001. Dále uvedla, že ústavní stížností napadá "jiný zásah orgánu veřejné moci", který spatřuje v dopise ministra kultury ze dne 11. 4. 2002, čj. 14811/2001. Tímto dopisem ministr kultury stěžovatelce sdělil, že její podnět ze dne 26. 9. 2001, k přezkoumání rozhodnutí ministerstva kultury ze dne 27. 2. 2001, čj. 380/2001, mimo odvolací řízení podle § 65 správního řádu, neshledal důvodným. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud předběžným opatřením podle § 80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), ministerstvu kultury uložil nepokračovat v porušování jejích ústavně zaručených základních práv. Rovněž navrhla, aby podle ust. § 83 zákona bylo rozhodnuto, že náklady na její zastoupení zcela zaplatí stát.

V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že na základě rozhodnutí ministerstva kultury ze dne 9. 7. 1997, vydaného podle tehdy platného zákona č. 237/1995 Sb.,
o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů, uveřejněného v částce 2/1998 Ústředního věstníku, vykonávala kolektivní správu díla výtvarného. Právní úprava hromadné správy autorských práv byla
s účinností od 1. 12. 2000 nahrazena novou, tj. zákonem č. 121/200 Sb., o právu autorském,
o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů ("autorský zákon"). Podle přechodných ustanovení autorského zákona oprávnění udělená podle dosavadních předpisů se považují za oprávnění ke kolektivní správě podle tohoto zákona (§ 106 odst. 7 autorského zákona). Nový autorský zákon je též založen na principu monopolního výkonu kolektivní správy, tj. na zásadě, že pokud pro týž předmět práv, a pokud jde o díla, i pro týž druh, má oprávnění ke kolektivní správě určitá osoba, nemůže oprávnění k výkonu takové kolektivní správy získat osoba jiná [§ 98 odst. 6 písm. c) autorského zákona]. Stěžovatelka tvrdí, že v rozporu s uvedeným zákonným principem výlučnosti kolektivní správy Ministerstvo kultury ČR stejné oprávnění ke správě díla výtvarného udělilo i občanskému sdružení D., divadelní a literární agentura, se sídlem v Praze, a to rozhodnutím ze dne
27. 2. 2001, čj. 380/2001. Dle názoru stěžovatelky ministerstvo rozhodlo nezákonně, neboť dané oprávnění již měla sama. Ministerstvo kultury na její stížnost dopisem ze dne
11. 4. 2002, čj. 14811/2001, sdělilo, že žádné porušení autorského zákona při vydání rozhodnutí občanskému sdružení D. neshledalo. S tímto názorem stěžovatelka nesouhlasí. Protože však nebyla účastníkem řízení, vedoucího k vydání předmětného oprávnění, má za to, že jediným prostředkem nápravy tvrzeného nezákonného stavu je podání ústavní stížnosti proti "jinému zásahu veřejné moci", který spatřuje v odpovědi ministra kultury ze dne
11. 4. 2002, čj. 14811/2001, z níž plyne, že její podnět ze dne 26. 9. 2001, k přezkoumání rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, čj. 380/2001, shledal nedůvodným. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným dopisem bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Ministerstvo kultury ČR, jako účastník řízení, ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ze stížnosti zřetelně nevyplývá, čeho se stěžovatelka domáhá. Pokud předmětem ústavní stížnosti je rozhodnutí ministerstva o udělení oprávnění ke kolektivní správě D. ze dne 27. 2. 2001, čj. 380/2001, jedná se o návrh podaný opožděně. Vyjádřilo nesouhlas s tvrzeními stěžovatelky o jeho nezákonném postupu, uvedlo vlastní právní názor na věc a navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta ve všech částech.

V replice k vyjádření Ministerstva kultury ČR stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s jeho tvrzením, že petit ústavní stížnosti je nejasný a podrobně polemizovala s tvrzeními ministerstva a jeho právními názory, zejména pokud jde o postup ministerstva při aplikaci
§ 106 odst. 7 autorského zákona.

Ze spisu IV. ÚS 690/01 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v této věci brojila proti nečinnosti ministerstva kultury, kterou spatřovala v absenci postupu, jímž by ministerstvo
v souladu s ust. § 106 odst. 7 autorského zákona, ve lhůtě do 90 dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona, uvedlo obsah a rozsah dříve udělených oprávnění k výkonu hromadné správy do souladu s autorským zákonem a v této lhůtě vydalo oprávnění nová. Ústavní soud proto rozhodoval nejprve o dřívější ústavní stížnosti. Této stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne
27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01, vyhověl, když bylo konstatováno porušení základního práva stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že další ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Především je nutno uvést, že dle názoru Ústavního soudu je petit ústavní stížnosti formulován nejednoznačně. Pokud se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 27. 2. 2001, čj. 380/2001, je zřejmé, že byla-li ústavní stížnost podána na poštu dne 11. 6. 2002, jedná se zjevně o návrh podaný opožděně, navíc subjektem, který nebyl účastníkem řízení. Z těchto důvodů by ústavní stížnost mohla být odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) a c) zákona, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a též jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Směřuje-li ústavní stížnost proti dopisu ministra kultury ze dne 11. 4. 2002, čj. 14811/2001, z něhož plyne, že podnět stěžovatelky ze dne 26. 9. 2001, k přezkoumání rozhodnutí ministerstva kultury ze dne 27. 2. 2001, čj. 380/2001, mimo odvolací řízení podle § 65 správního řádu neshledal důvodným, je třeba především uvést, že Ústavní soud neakceptoval tvrzení stěžovatelky, že předmětný dopis představuje zásah orgánu veřejné moci do jejích ústavně zaručených základních práv či svobod ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok takového orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (žaloba, opravné prostředky apod.) - viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62895, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, č. 78, na str. 243 a násl. Z obsahu předmětného dopisu zjevně vyplývá, že tento výše uvedená kritéria nenaplňuje. Přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení je svou povahou dalším mimořádným opravným prostředkem, na který však není, na rozdíl od obnovy řízení, právní nárok. Pokud tedy správní orgán nevyhoví podnětu třetí osoby k přezkoumání správního rozhodnutí podle § 65 odst. 1 správního řádu, neporuší tím zákon, natož aby tím zasáhl do sféry ústavních práv stěžovatelky. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem stěžovatelky na náhradu nákladů zastoupení (§ 83 odst. 1 zákona).

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. IV. ÚS 381/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies