I. ÚS 592/02

19. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. R., zastoupeného Mgr. J. Z., advokátkou, o ústavní stížnosti proti nečinnosti Finančního ředitelství v Plzni ve věci odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 19. 2. 2001, č. 1010000106, čj. 45645/01/138912/2004,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Stěžovatel F. R. napadl ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2002, postup Finančního ředitelství v Plzni (dále "finanční ředitelství") ve věci jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 19. 2. 2001, čj. 45645/01/138912/2004. Navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zakáže finančnímu ředitelství pokračovat v porušování jeho základních práv, vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), a přikázal finančnímu ředitelství rozhodnout o stěžovatelově odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni. Uvedeným dodatečným platebním výměrem byla stěžovateli vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 88 076,-- Kč. Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí dne 12. 3. 2001 odvolání, o kterém finanční ředitelství dosud nerozhodlo.

Podle stěžovatele zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "SpDP"), nestanoví žádné lhůty k vyřízení úkonů v daňovém řízení. Nelze však souhlasit s tím, že o jeho odvolání nebylo rozhodnuto za 19 měsíců od podání odvolání. Odkázal na interní pokyn Ministerstva financí ČR č. D-125, uveřejněný ve Finančním zpravodaji č. 7/1995, ze kterého podle něj vyplývá, že finanční ředitelství má o odvolání rozhodnout do 9 měsíců od jeho podání. Tuto lhůtu může Ministerstvo financí ČR prodloužit na 18 měsíců. Tím, že finanční ředitelství nerozhodlo v uvedené lhůtě, nerespektovalo uvedený interní pokyn. Podle uvedeného interního pokynu lze lhůtu prodloužit nejvýše na dvojnásobek původní lhůty. Lze ji tedy pouze "prodloužit" nikoli "prodlužovat" a pokud ze strany Ministerstva financí došlo k opakovanému prodloužení lhůty, byl takový postup nesprávný. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 146/01 ze dne 28. 8. 2001, podle kterého postup, kdy správce daně nectí vlastní interní pokyny, nesvědčí o respektu k právům stěžovatele na spravedlivé vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Jestliže orgány veřejné moci opakovaně prodlužují lhůty, zasahují tím do práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Tato byla shledána po formální stránce bez vad a jako splňující všechny předepsané náležitosti, proto mohl Ústavní soud přistoupit k jejímu dalšímu projednávání.

K podané ústavní stížnosti podalo finanční ředitelství své vyjádření, ve kterém podrobně zrekapitulovalo průběh řízení. Uvedlo, že souběžně s odvoláním proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 19. 2. 2001, č. 1010000106, čj. 45645/01/138912/2004, podal stěžovatel dne 3. 5. 2001 odvolání proti rozsahu, ve kterém mu bylo umožněno nahlédnout do spisu. Další odvolání podal dne 21. 9. 2001. O těchto dalších odvoláních bylo definitivně rozhodnuto dne 29. 4. 2002, rozhodnutími čj. 910/150/2002 a čj. 911/150/2002, která nabyla právní moci dne 11. 6. 2002. Vzhledem k neukončeným odvolacím řízením o nahlížení do spisu, která bezprostředně souvisela s řízením o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, neboť stěžovatel ve svém odvolání požadoval nahlédnout do všech listin tak, aby byl seznámen se všemi skutečnostmi, nemohlo finanční ředitelství rozhodnout o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru dříve, než budou ukončena řízení předcházející. Dále finanční ředitelství uvedlo, že stěžovatel několikrát telefonicky, prostřednictvím svého zástupce, sdělil, že své odvolání hodlá doplňovat, a své odvolání doplnil dne 11. 7. 2002, dne 9. 8. 2002 a 2. 9. 2002. V srpnu r. 2002 podalo finanční ředitelství dožádání na finanční úřady v Toužimi a Berouně a výzvu k součinnosti Policejnímu prezidiu ČR. Odpovědi byly doručeny v září a říjnu r. 2002. Na žádost finančního ředitelství mu Ministerstvo financí ČR prodloužilo dvakrát lhůtu k vyřízení odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru: dne 13. 3. 2002 a 20. 9. 2002 (do 11. 3. 2003). Z průběhu odvolacího řízení vyplývá, že finanční ředitelství ani Finanční úřad v Plzni zákon a interní pokyn Ministerstva financí ČR č. D-125 neporušily. Z interního pokynu také plyne, že v mimořádných a odůvodněných případech může věcně příslušný odbor ministerstva financí prodloužit původní lhůtu k vyřízení i nad rámec shora stanovených lhůt. Dále finanční ředitelství uvedlo, že bylo povinno provést stěžovatelem navržené doplnění řízení a posoudit odpovědi na dožádání a výzvy k součinnosti. Finanční ředitelství navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Podle stěžovatele postupem finančního ředitelství bylo porušeno jeho právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny. Na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01 (dosud nepublikován), ve kterém je konstatováno, že: "...pokud orgán veřejné moci nerespektuje při rozhodování vlastní interní předpisy o lhůtách pro vyřízení odvolání, nutno takový postup hodnotit jako porušení práva občana na vyřízení jeho věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny)."

Finanční ředitelství předložilo několik argumentů, kterými obhajuje svůj postup při projednávání odvolání. Prvním je skutečnost, že stěžovatel několikrát doplňoval své odvolání. V této souvislosti je vhodné poukázat na ustanovení § 48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého do doby, než je o odvolání rozhodnuto, může odvolatel údaje svého odvolání doplňovat a pozměňovat. Doplňovat odvolání je tedy právem stěžovatele, výslovně mu přiznaným procesním předpisem, podle kterého je finanční ředitelství povinno postupovat. Postup stěžovatele, který jen využíval svého práva, použilo finanční ředitelství pro podporu toho, že odvolání projednává tak dlouho. Ústavní soud tuto argumentaci Finančního ředitelství v Plzni neuznává, protože zákon s takovým postupem daňového subjektu výslovně počítá. Využívání tohoto práva nemůže být důvodem pro oddalování rozhodnutí finančního ředitelství v takové míře. I kdyby však Ústavní soud argumentaci finančního ředitelství akceptoval, mohl by tak učinit pouze pro období, kdy stěžovatel uváděná doplňování prováděl, popř. pro období následující krátce poté, ve kterém měly být provedeny úkony navrhované stěžovatelem. Finanční ředitelství v Plzni však nerozhodlo ani 5 měsíců po tomto období. Tato skutečnost tedy jen vyvrací první argument Finančního ředitelství v Plzni.

Druhým důvodem, který měl bránit Finančnímu ředitelství v Plzni v rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, bylo neukončené odvolací řízení o nahlížení do spisu. Finanční ředitelství v Plzni ovšem nijak nespecifikovalo, proč uvedené řízení bylo překážkou, která bránila projednávání odvolání a zastavila práce na něm. Opodstatněnost argumentu Finančního ředitelství v Plzni je velmi malá, a jeho relevanci navíc popírá skutečnost (podobně jako u argumentu prvního), že od právní moci rozhodnutí o odvoláních proti rozsahu, ve kterém bylo stěžovateli umožněno nahlédnout do spisu, uběhlo v současnosti již více než 8 měsíců. Stejně tak malou relevanci pro obhajobu postupu Finančního ředitelství v Plzni mají uváděná dožádání a výzvy k součinnosti, které byly učiněny až po roce a půl od zahájení řízení o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru.

Je nutné konstatovat, že maximální lhůty v interním pokynu Ministerstva financí ČR č. D-125 jsou koncipovány právě s přihlédnutím k možným vlivům, jinak by totiž tyto lhůty postrádaly smysl. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že orgány veřejné moci při svém rozhodování nerespektovaly vlastní interní předpisy o lhůtách pro vyřízení odvolání. Takovýto postup lze, ve smyslu shora citovaného nálezu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01, hodnotit jako porušení práva občana na vyřízení jeho věci v přiměřené lhůtě, garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud považuje za nezbytné upozornit na situaci, která nastala po 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní). Ten ve svém ustanovení § 79 a násl. poskytuje stěžovateli procesní prostředek ochrany proti nečinnosti správního orgánu spočívající v tom, že stěžovatel se žalobou, podanou k příslušnému krajskému soudu ve lhůtě stanovené v § 80 odst. 1 citovaného zákona, může domáhat, aby soud uložil rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu. Přesto, že se tato možnost otevřela stěžovateli až výše uvedenou novou právní úpravou správního soudnictví, je Ústavní soud přesvědčen, že jsou to právě obecné soudy, které mají kontrolovat dodržování právního řádu správními úřady. Ústavní soud nemá tuto jejich působnost nahrazovat (v této souvislosti lze rovněž odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 636/02).
Přesto, že se tato možnost otevřela stěžovateli až výše uvedenou novou právní úpravou správního soudnictví, znamená to, že v době, kdy Ústavní soud rozhoduje, existuje situace za které stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je tedy nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), protože se jedná o situaci, kdy by Ústavní soud měl nečinnost správního úřadu hodnotit již v čase, kdy existuje jiný přiměřený a účinný prostředek k nápravě stavu, proti kterému stěžovatel brojí. Ústavní soud totiž vychází z přesvědčení, že jsou to právě obecné soudy, které mají kontrolovat dodržování právního řádu správními úřady. Ústavní soud nemá tuto jejich působnost nahrazovat

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.




V Brně dne 19. května 2003


JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 592/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies