I. ÚS 472/02

19. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. ČR, a. s., zastoupeného JUDr. H. Ch., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2001, čj. 37 C 52/2001 - 20, a Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, čj. 1 Co 28/2002 - 41,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2001, čj. 37 C 52/2001 - 20, uložil žalovanému R. ČR, a. s. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel), uveřejnit na straně 4 R. - CS, Společenského týdeníku, omluvu ministru K. B., ve znění uvedeném ve výroku. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. 4. 2002, čj. 1 Co 28/2002 - 41, částečně změnil uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ve formulaci textu omluvy a ve zbývající části jej potvrdil.

Stěžovatel napadl uvedené rozsudky obecných soudů ústavní stížností s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v článku 15, odst. 2 (svoboda umělecké tvorby) a článku 17 (svoboda projevu) Listiny základních práv a svobod. Navrhl zrušení napadených rozsudků soudů obou stupňů. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákon o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel podal proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR doposud nerozhodl, jak vyplývá z jeho sdělení ze dne 19. 5. 2003.

Ze Sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

S ohledem na tyto závěry se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.





V Brně dne 19. května 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 472/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies