I. ÚS 345/02

21. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 345/02


Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci stěžovatelky JUDr. P. P., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti části odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. Spr 1853/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích opravit rozhodnutí ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. Spr 1853/2000, tak, že z odůvodnění bude vypuštěn předposlední odstavec. Tímto rozhodnutím bylo podle ust. § 12 odst. 3 zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno kárné řízení proti stěžovatelce - soudkyni Okresního soudu v Českých Budějovicích. Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. Dso 1/2, odvolání stěžovatelky a ministra spravedlnosti proti uvedenému rozhodnutí zamítl.

Stěžovatelka spatřuje porušení svých citovaných základních práv v tom, že odůvodnění předmětného rozhodnutí (předposlední odstavec) obsahuje názor o důvodnosti návrhu ministra spravedlnosti na kárné řízení proti stěžovatelce přesto, že se jedná o rozhodnutí o zastavení kárného řízení, tedy o rozhodnutí procesního charakteru. Postup obecných soudů podle stěžovatelky znamená, že v případě chybného odůvodnění rozhodnutí v kárném řízení vedeném proti soudci není dána jakákoli právní ochrana; nebyla jí ani dána možnost vyjádřit se k důkazům, z nichž by mohl kárný senát učinit závěr o důvodnosti návrhu. V daném případě se přitom prý jedná o rozhodnutí, které je "v soudcovské obci známé" a vyslovený závěr vyjadřuje "v přeneseném smyslu slova její provinění", což stěžovatelka považuje za "významný zásah do práv na ochranu osobnosti, s diskriminačními následky v její další činnosti".

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Podle ust. § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud, vyhoví-li ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci buď zrušit, nebo, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu, než je rozhodnutí, zakázat příslušnému orgánu v takovém porušování pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Stěžovatelka se však v petitu svého návrhu, kterým je Ústavní soud - na rozdíl od odůvodnění ústavní stížnosti - vázán, zjevně domáhá jiného než kasačního rozhodnutí ve věci, když navrhuje, aby Ústavní soud přikázal obecnému soudu "opravit" napadené rozhodnutí vypuštěním části odůvodnění.

Odůvodnění je však součástí soudního rozhodnutí a Ústavní soud nedisponuje takovou pravomocí, která by mu umožňovala zásah, který požaduje stěžovatelka, která v zásadě, jak plyne z obsahu jejího návrhu, napadá pravomocné rozhodnutí jako tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci". K tomu je třeba uvést, že pojem "jiného zásahu" nutno chápat tak, že zpravidla půjde o jednorázový, protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám stěžovatele, který představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci zmíněného orgánu. Ústavní soud poté může rozhodnout pouze výše uvedeným způsobem (zakázat příslušnému orgánu v takovém porušování pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením) a nikoliv změnit napadené rozhodnutí nebo stanovit orgánu veřejné moci povinnost konat určitým způsobem.

Ústavní soud, jak již shora naznačeno, se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, především Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (zejména srov. čl. 87 Ústavy České republiky a část druhou citovaného zákona). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti tedy platí, že může vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí své pravomoce překračovat. Z předmětného návrhu na zahájení řízení je zjevné, že stěžovatelka uplatňuje tvrzené nároky, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aniž se podrobně zabýval jeho dalšími případnými formálními nedostatky, neboť by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 21. května 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 345/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies