I. ÚS 681/01

21. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky R. V., zastoupené advokátem JUDr. J. M., proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14.12.1998, sp.zn. 8 C 25/98, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.4.1999, sp.zn. 7 Co 616/99, proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 15.12.2000, sp.zn. 8 C 266/2000, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.9.2001, sp.zn. 7 Co 1904/2001, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 14.12.1998, č.j. 8 C 25/98-38, ve věci žalobců V. P., K. S. a J. S. proti stěžovatelce (žalované) rozhodl tak, že určil, že důvod k vydědění žalobců, uvedený zůstavitelkou B. S. v listině o závěti a vydědění sepsané dne 13.5.1994 notářským zápisem notářky JUDr. M. R., č.j. Nz 78/94, pro neposkytnutí potřebné péče a pomoci ve stáří a neprojevení potřebného zájmu, není dán.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30.4.1999, č.j. 7 Co 616/99-71, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, že důvod vydědění žalobců není dán, potvrdil.

Okresní soud v Písku usnesením ze dne 15.12.2000, č.j. 8 C 266/2000-97, rozhodl tak, že návrh stěžovatelky, aby soud povolil obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 8 C 25/98, zamítl.

V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud konstatoval, že návrh na povolení obnovy řízení je nedůvodný, neboť stěžovatelka netvrdí žádnou novou skutečnost a nenavrhuje žádný nový důkaz, který by bez své viny nemohla v původním řízení navrhnout. Všechny navrhované důkazy buď provedeny byly anebo mohly být provedeny v původním řízení, pokud by byly stranami navrženy. Vzhledem k tomu, že žádná nová skutečnost není tvrzena, nelze ani očekávat zvrat v řízení. Soud uzavřel, že podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. nejsou dány, a proto obnovu povolit nelze.

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21.9.2001, č.j. 7 Co 1904/2001-114, rozhodl tak, že výše uvedené usnesení okresního soudu potvrdil.

V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že zcela sdílí závěry soudu prvního stupně, že důvody obnovy řízení nejsou v souzeném případě dány, neboť pod důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nelze podřadit případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soud je pokládal za nerozhodné, takže k jejich provedení nepřikročil. Skutečnosti a důkazy jsou ve smyslu uvedeného ustanovení nové tehdy, jestliže je účastník nemohl bez své viny použít do vyhlášení rozsudku, popř. do uplynutí lhůty k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně jednotlivých důkazů navrhovaných stěžovatelkou v řízení o obnově odkázal krajský soud na závěry soudu prvního stupně a prohlásil, že tyto důkazy nepochybně mohly být v původním řízení provedeny. Totožnost navrhovaných svědků byla stěžovatelce známa a stěžovatelka mohla jejich výslech v původním řízení navrhnout. Důkazy navrhované stěžovatelkou rovněž nesplňují požadavek pro ni možného příznivějšího rozhodnutí ve věci.

Proti výše uvedeným rozsudkům a usnesením obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavou zaručených práv. Uvedla, že v soudním řízení soudy sice dovodily, že zůstavitelka B. S. péči žalobců odmítala, avšak vůbec se již nezabývaly tím, z jakého důvodu se tak dělo. Není prý pravdou, že ve věci neexistují nové důkazy. Někteří svědci jsou ochotni teprve nyní dosvědčit podstatná fakta, tedy to, proč zůstavitelka odmítala péči žalobců a proč nakonec došlo k jejich vydědění. Stěžovatelka tvrdí, že jí soud odňal právo na rovné postavení účastníka před soudem, neboť jí navrhované důkazy neprovedl a věc posoudil jednostranně, čímž došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivé projednání záležitosti nezávislým a zejména nestranným soudem. Vzhledem k porušení ústavně zaručeného základního práva na řádný soudní proces stěžovatelka navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud je v prvé řadě povinen zkoumat, zda jsou splněny procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Pouze v případě, že ústavní stížnost všechny zákonem stanovené formální náležitosti splňuje, je možné zabývat se materiální stránkou věci.

V daném případě směřuje ústavní stížnost jednak proti rozsudkům, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o určovací žalobě, jednak proti rozhodnutím, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení v této věci. Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 cit. zákona se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Tímto posledním procesním prostředkem - pokud šlo o určovací žalobu - byl již rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.4.1999, č.j. 7 Co 616/99-71. Podle zjištění Ústavního soudu byl tento rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích doručen advokátu stěžovatelky dne 3.6.1999, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě teprve dne 23.11.2001. Z toho plyne, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a proti předcházejícímu rozsudku Okresního soudu v Písku, jimiž bylo rozhodnuto o určení, že není dán důvod k vydědění, je zjevně návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Ústavní soud se proto dále zabýval ústavní stížností pouze v části, v níž brojí proti výše uvedenému usnesení Okresního soudu v Písku a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na obnovu řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je Ústavní soud součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval), pokud tímto hodnocením nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka napadá v podstatě pouze hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, tj. posouzení "nových" důkazů ve spojení s důkazy původními, jež vedlo k zamítnutí návrhu na obnovu řízení.

Ústavní soud - vzhledem k poměrné stručnému odůvodnění ústavní stížnosti - vzal při posouzení věci v úvahu i argumentaci stěžovatelky uplatněnou již v návrhu na obnovu řízení, který přiložila k ústavní stížnosti. Z něj vyplynulo, že se stěžovatelka domáhala povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s poukazem na údajně nové důkazy, které jí v době původního řízení nebyly známy. Těmito důkazy měly být konkrétně výpovědi svědků M. K., J. M., M. V., O. Ž. a MUDr. M., jakož i obsah blíže označených spisů vedených orgány VB Mirotice a PČR Zvíkovské Podhradí. Jak však Ústavní soud zjistil, navrhovanými důkazy se obecné soudy řádně a důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně uvedly, proč jednotlivé důkazy nemohou být důvodem pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z tohoto hlediska nelze mít za to, že by napadenými rozhodnutími došlo k vybočení z mezí řádného a spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jde-li o opakované tvrzení stěžovatelky, že někteří svědci jsou teprve nyní ochotni ve věci vypovídat, neboť dříve se obávali "jednání" ze strany žalobců, není toto tvrzení stěžovatelkou žádným způsobem konkretizováno. I v případě jeho opodstatněnosti by však bylo nutno trvat na tom, aby stěžovatelka prokázala, že výpovědi svědků mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. To se však stěžovatelce prokázat nepodařilo.

Ústavní soud tedy dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu i na napadená usnesení - že v postupu obecných soudů ani v jejich právních závěrech nelze spatřovat extrémní rozpor ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Taková mimořádná situace v souzené věci bezpochyby nenastala a napadeným usnesením z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.

Za uvedeného stavu je zcela zjevné, že ústavně zaručená základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, v souzené věci zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl [§ 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2003

JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 681/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies