III. ÚS 121/03

22. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 121/03


Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. H. zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne
19. 12. 2002, čj. 1 Zn 3961/2002-4, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 6. března 2003 napadl stěžovatel usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 19. 12. 2002, čj. 1 Zn 3961/2002-4, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Policie České republiky, MO Smíchov, ze dne 15. 7. 2002, čj. OR5-1491/2002, jímž bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu odloženo trestní oznámení stěžovatele na J. L., Ing. Z. H. a B. H. pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 trestního zákona, kterého se jmenovaní měli dopustit tím, že při soudním řízení u Krajského soudu v Praze, vedeném pod sp. zn. 35 C 119/99, ve dnech 7. 3. 20001 a 25. 4. 2001, kde byli slyšeni jako svědci, uvedli nepravdivé skutečnosti ohledně užívání počítačových programů, konkretizovaných v žalobě stěžovatele, čímž zásadně ovlivnili soud při jeho rozhodování. Státní zastupitelství své rozhodnutí zdůvodnilo tím, že se nepodařilo prokázat, že by podezřelí uváděli nepravdivé skutečnosti o užívání počítačových programů, na jejichž vytvoření se stěžovatel podílel, a to s ohledem na skutečnost, že podezřelí setrvali na svých původních výpovědích učiněných ve shora zmíněném civilním řízení, přičemž stěžovatel v uvedeném civilním řízení přes výzvu soudu nepředložil žádný důkaz, který by svědčil o užívání programů žalovaným, načež byla jeho žaloba zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že policejní orgán neučinil žádné úkony, kterými by ověřil správnost předmětných svědeckých výpovědí, a to dokonce ani na základě důkazů jím předložených či navržených. Stěžovatel v souvislosti s tím poukazuje na znalecký posudek Ing. M. B., z něhož vyplývá, že mohlo dojít k porušení autorských práv stěžovatele v důsledku využití celého nebo části cizího produktu k vytvoření vlastního. Stěžovatel má také za to, že policejní orgán měl odstranit rozpory ve výpovědích shora uvedených osob jako podezřelých a jako svědků a měl dále zajistit nosiče sporných programů. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně, dle názoru stěžovatele, vycházela nejen z neúplného, ale i ze zcela nesprávně zjištěného skutkového stavu, čímž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelých, kdy naopak věc byla ve smyslu § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. Jak však opakovaně Ústavní soud uvádí, v odložení věci policejním orgánem a následné potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, totiž neexistuje. Již např. v usnesení ze dne 26. 2. 1997, sp. zn.
II. ÚS 361/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 7, usn.
č. 5, Praha 1997) Ústavní soud konstatoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87
odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti má Ústavní soud za to, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 22. května 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 121/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies