III. ÚS 778/02

22. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným J. F., zastoupeného JUDr. P. L., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2002, čj. 2 Cmo 188/2001-71, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2001, čj. 35 Cm 67/91-51,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2002, se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2002, čj. 2 Cmo 188/2001-71, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2001, čj. 35 Cm 67/97-51. Tvrdil, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva, daná čl. 4, 90 a 95 Ústavy ČR a čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ze spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 35 Cm 67/97, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 19. 7. 1995 podal žalobce I., a.s. Hradec Králové, tehdejšímu Krajskému obchodnímu soudu v Praze žalobu (původní sp.zn. 66 Ro129/95) proti žalovanému J. F. (ústavní stěžovatel) o 1.227.501,12 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 2. 3. 1992 leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl autobus D. 3000, neplatil sjednané nájemné za předmět leasingu podle uzavřené smlouvy a ke dni podání žaloby dlužil žalobci uvedenou částku. Dne 7. 3. 1996 učinil žalobce podání, směřující ke zpětvzetí žaloby.

Dne 25. 2. 1997 sdělil právní zástupce žalobce, že došlo k právnímu nástupnictví na straně žalobce, kdy společnost I., a.s. Hradec Králové postoupila pohledávku, která je předmětem soudního řízení, společnosti C. T., a.s. Karlovy Vary, která následně postoupila tuto pohledávku dále na společnost C., a.s. Praha. Společnost C., a.s. Praha (po změně jména CF Praha, a.s.) zároveň zaplatila soudní poplatek. Následně právní zástupce navrhovatele podáním ze dne 11.8.2000 namítl, že žaloba byla vzata zpět a nebyl prokázán přechod závazků na společnost CF Praha, a.s.

Městský soud v Praze dne 27. 3. 2001 rozsudkem, čj. 35 Cm 67/97-51, stanovil v bodě I. výroku povinnost žalovanému zaplatit žalobci CF Praha, a.s. požadovanou částku 1.227.501,12 Kč a v bodě II. výroku zamítl žalobu, pokud se týkala úroků z prodlení ve výši 17% dlužné částky; V odůvodnění rozsudku Městský soud uvedl, že CF Praha, a.s. podáním ze dne 16. 9. 1999 uvedla, že na žalobě trvá a že zpětvzetí žaloby ze dne 7. 3. 1996 bylo právně neúčinné, neboť je původní žalobce učinil až poté, co předmětnou pohledávku postoupil. Soud zjistil, že k postoupení pohledávky z původního žalobce na C. a.s. došlo smlouvou o úplatném převodu pohledávek ze dne 2. 1. 1996. Společnost C., a.s. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 1. 1996 postoupila předmětnou pohledávku C. Praha, a.s. Soud vzal za prokázané, že původní žalobce nebyl oprávněn ke zpětvzetí žaloby po 2. 1. 1996, kdy došlo k první změně na straně žalobce. Protože zpětvzetí žaloby bylo učiněno původním žalobcem až 5. 3. 1996, nemohlo být posouzeno jako úkon účastníka řízení a soud na jeho základě nemohl řízení zastavit. Rozsudek napadli odvoláním jak žalobce, tak žalovaný (ten ve výroku č. I.). Vrchní soud v Praze dne 14. 10. 2002, rozsudkem čj. 2 Cmo 188/2001-71, rozsudek Městského soudu v bodě I. výroku potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně učinil ze smluv o převodu pohledávek správný závěr, že došlo k postoupení předmětné pohledávky z původního žalobce na společnost C. Praha. Rovněž za správný považuje Vrchní soud závěr, že aktivně legitimována ve sporu je nyní společnost C. Praha a závěr, že zpětvzetí žaloby, které učinil dne 7. 3. 1996 I., a.s., jako původní žalobce, je právně neúčinné, protože v té době již nebyl aktivně legitimován. Za určující považuje Vrchní soud zjištění o tom, kdo byl v době rozhodování věci soudem účastníkem řízení. Jednalo se o stávajícího žalobce, na kterého byla pohledávka postoupena. Ke zpětvzetí, které předcházelo a bylo učiněno v době, kdy subjektu, který jej činil, nesvědčilo již hmotné právo, soud nepřihlíží.

Rozsudky obou soudů napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že jimi byla porušena jeho základní práva, daná čl. 4, 90 a 95 Ústavy ČR a čl. 36 a čl. 37 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušení uvedených základních práv spatřuje navrhovatel zejména v tom, že podle jeho názoru soudy nesprávně aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu, zejména ust. § 96 odst. 1, když nebylo vydáno žádné usnesení, které by připouštělo záměnu na straně žalobce. Oprávněný tedy byl původní žalobce a k jeho zpětvzetí návrhu soud měl přihlížet.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že podle jeho názoru není ústavní stížnost ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když nepodal podle § 237 odst. 1 písmeno c) o.s.ř. dovolání. Pokud jde o tvrzení navrhovatele, že soud nesprávně aplikoval ust. § 96 odst. 1 o.s.ř., pokračoval v řízení a vydal rozsudek, přestože žalobce vzal svou žalobu zpět, poukázal Vrchní soud na to, že v době rozhodování soudem I. stupně byly tomuto soudu předloženy doklady osvědčující postoupení pohledávky, která byla předmětem sporu. Soud dospěl k závěru, že tím došlo na straně žalobce k singulární sukcesi, v jejímž důsledku ztratil původní žalobce aktivní procesní legitimaci k vedení sporu. Jednal proto s jeho procesním nástupcem. Ze spisového materiálu vyplývá, že původní žalobce učinil úkon směřující ke zpětvzetí žaloby v době, kdy již smlouvou o postoupení pohledávky byla předmětná pohledávka postoupena na jiný subjekt, tedy v době kdy ztratil aktivní legitimaci k vedení sporu.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Ústavní soud je ve vztahu k obecným soudům svou činností povolán k tomu, aby dbal na procesní čistotu soudního řízení. Procesní čistota v řízení před orgány veřejné moci, a to zejména před soudy, je nejen zákonným, ale současně také ústavním principem, jehož postuláty nelze přehlížet nebo obcházet. Ústavní soud, vědom si svého postavení strážce ústavnosti, ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoli formální) pojetí právního státu. Takto, nikoli formálně, nahlíží i na nezbytnost dodržení principu procesní čistoty. Nejde tedy o nutnost dodržení principu právní čistoty chápaného jako hodnota sama o sobě, ale o dosažení "právně čistého" procesu, v něm nedochází k zásahům do práv jeho účastníků.

Ze spisového materiálu vyplývá, že k zahájení řízení došlo před 1. lednem 2001 a soud tedy postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před tzv. velkou novelou zákonem č. 30/2000 Sb., který upravil i ustanovení občanského soudního řádu týkající se právního nástupnictví. Podle tehdy platných ustanovení platilo, že přejdou-li práva nebo povinnosti, které jsou předmětem řízení, na jiného (např. smluvním postoupením pohledávky), aniž by dosavadní účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení, dochází k procesnímu nástupnictví, neboť na nabyvatele přechází též veškerá práva spojená s předmětem této sukcese, tedy i procesní práva. Jakmile je tato sukcese prokázána, soud nadále jedná s právním nástupcem jak s účastníkem řízení aniž by o tom vydával jakékoliv rozhodnutí. Postup podle tehdejšího § 92 občanského soudního řádu nebyl možný (viz též Bureš-Drápal-Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 2. vydání, C.H.Beck, Praha 1996, str.187). Ze spisového materiálu dále Ústavní soud zjistil, že dne 24.2.1997 podal právní zástupce žalobce I., a.s. Hradec Králové tehdejšímu Krajskému obchodnímu soudu návrh na "záměnu na straně žalobce" v důsledku postoupení předmětné pohledávky nejprve na společnost C., a.s. Karlovy Vary a později na společnost C., a.s. Praha (dnes CF Praha). Soud vzal tuto skutečnost na vědomí a nadále jednal se společností C., a.s. Praha, jako s účastníkem řízení. Následná změna procesních předpisů, která vyžaduje k procesnímu nástupnictví v podobném případě vydání usnesení, nemohla mít na postup soudu již vliv. Soudy tedy postupovaly podle přesvědčení Ústavního soudu v souladu s tehdy platným zákonem a proto i ústavně konformním způsobem. V jejich postupu nebylo shledáno namítané porušení základních práv navrhovatele.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2003


JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 778/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies