II. ÚS 263/03

28. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

II. ÚS 263/03









Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Ing. K. K., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 38 C 81/2002, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2003, sp. zn. 51 Co 446/2002,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)], napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, vydaný jako rozsudek pro uznání, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci (nyní vedlejšímu účastníkovi) částku 29.723 Kč jako poměrnou část nákladů na bydlení v bytě za dobu od 19. 5. 2001 do 31. 3. 2002, a náhradu nákladů řízení ve výši 10. 298 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 22. 6. 2002 platební rozkaz a usnesení, kterým ji mimo jiné vyzval, aby se, v případě že podá proti platebnímu rozkazu odpor, ve lhůtě do 30 dnů vyjádřila k žalobě a uvedla rozhodné skutečnosti, na nichž staví svou obranu a označila důkazy, jimiž tato tvrzení doloží. Proti platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odpor a v následném vyjádření k žalobě žalovaný nárok neuznala a pouze namítla, že platební rozkaz neměl být vydán, když žalobce (vedlejší účastník) v rozporu s povinností uloženou ust. § 79 odst. 2 o. s. ř. nepřipojil k návrhu listinné důkazy.

Obvodní soud pro Prahu 4 pak rozhodl rozsudkem pro uznání, který byl v odvolacím řízení potvrzen napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, podle jehož právního názoru obsaženého v odůvodnění rozhodnutí postupoval soud prvního stupně zcela v souladu s ust. § 114b o. s. ř., neboť žaloba nevykazovala vady, byla úplná, určitá a srozumitelná, byly v ní označeny důkazy. Povinnost uložená žalobci v ust. § 79 odst. 2 o.s .ř. pak slouží podle odvolacího soudu k tomu, aby soud mohl bez zbytečných průtahů připravit jednání. Nesplnění této povinnosti není v žádném případě důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (nejde o nedostatek podmínky řízení ani o vadu žaloby). Proto nebránilo nepřipojení listinných důkazů k žalobě tomu, aby za podmínek předpokládaných § 114b o. s. ř. nastala fikce uznání nároku, na jejímž základě soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání.
Stěžovatelka se domnívá, že oběma rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka znovu polemizuje s názorem obecných soudů, když tvrdí, že žaloba (návrh) musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů a musejí k ní být připojeny listinné důkazy, jichž se žalobce dovolává, tak jak ukládá ust. § 79 odst. 2 o. s. ř. Jen takové podání může soud podle stěžovatelky považovat za návrh. Žaloba je podle stěžovatelčina názoru úplná až tehdy, když vyhovuje požadavku § 79 odst. 1 a 2 o. s. ř. a jen na základě takové žaloby může být občanské soudní řízení zahájeno.

Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Základem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu, pokud jde o výklad vztahu mezi ustanoveními § 79 odst. 2 o. s. ř. a § 114b o. s. ř., jinými slovy o interpretaci toho, zda obecný soud může usnesením podle ust. § 114b o. s. ř. žalovanému uložit povinnost vyjádřit se písemně k žalobě a uvést ke své obraně rozhodující skutečnosti, aniž by před tím vyzval žalobce ke splnění povinnosti podle § 79 odst. 2 o. s. ř.

Úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Odlišný výklad jednoduchého práva, který zastávají obecné soudy a který je v rozporu s právním názorem traktovaným stěžovatelkou, ještě sám o sobě neznamená zásah do stěžovatelčiných základních práv. Jak konstatováno výše, úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, jejíž součástí je v podmínkách demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) ochrana základních práv a svobod jednotlivců. Úkolem Ústavního soudu však není výklad norem jednoduchého práva, pokud soudy tímto výkladem nezasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele.

V daném případě skutečnost, že obecné soudy zaujímají výklad opačný, než je právní názor stěžovatelky, neznamená porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že zaujímání stanovisek k interpretaci a sjednocování interpretace jednoduchého práva zastávané soustavou obecných soudů je primárním úkolem Nejvyššího soudu, který tak činí především v rámci rozhodování o mimořádných opravných prostředcích, jež účastníkům řízení poskytují příslušné procesní řády.

Je tedy plně v dispozici účastníka řízení, zda mimořádný opravný prostředek, v němž uplatní námitky týkající se aplikace a interpretace jednoduchého práva, využije či nikoliv. Přitom zákonem č. 30/2000 Sb. došlo ke změně dosavadní koncepce přípustnosti dovolání v civilním řízení tak, že zákon odstranil jako podmínku přípustnosti dovolání procesní úkon účastníka řízení spočívající v návrhu na připuštění dovolání již v průběhu řízení u odvolacího soudu, a namísto toho vytvořil koncepci, kdy o přípustnosti dovolání, vedle přípustnosti ex lege, rozhoduje toliko dovolací soud [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.].

Na změnu této koncepce reagoval Ústavní soud sdělením, publikovaným pod č. 32/2003 Sb., podle něhož bude považovat lhůtu k podání ústavní stížnosti za zachovanou bez ohledu na to, jak o podaném mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud rozhodl. Lhůta k podání ústavní stížnosti proto zůstává zachována i tehdy, když Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítne.

Jinými slovy námitky spočívající toliko v rovině aplikace a interpretace jednoduchého práva může účastník před tím, než podá ústavní stížnost, která však s ohledem na odlišnou funkci ústavního soudnictví musí být Ústavním soudem jako neopodstatněná odmítnuta, uplatnit v řízení o dovolání.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a nezbylo mu než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnout [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2003

Prof. JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 263/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies