I. ÚS 498/02

28. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 498/02


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného advokátem JUDr. M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 4 Cmo 181/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 30 Cm 35/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Vyslovil námitku, že napadenými rozhodnutími došlo k neoprávněnému zásahu a porušení čl. 96 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě byl ponechán v platnosti Směnečný platební rozkaz ze dne 27. 9. 1999, č. j. 30 Cm 35/99-43, vydaný v předchozím zkráceném řízení. Jednalo se o řízení směnečné, zahájené Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a. s., se sídlem v Praze (v dané ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastník"). Proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě se stěžovatel včas odvolal. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, převzal za správná skutková zjištění nalézacího soudu a po opakovaném provedení týchž listinných důkazů, zhodnotil věc údajně odlišně.

Stěžovatel argumentoval v tom smyslu, že nemohl úspěšně napadnout rozsudek mimořádným opravným prostředkem. Dovolání před novelou o. s. ř. zákonem č. 30/2000 Sb. v případech, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, by připadalo v úvahu pouze z důvodů obsažených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. V dané věci proto považoval stěžovatel podání ústavní stížnosti za jediný prostředek, který mu zbývá, aby mohl zvrátit výsledek procesu, který považuje za nespravedlivý.

Ústavní soud se nejprve obrátil s výzvou na obecné soudy, aby se vyjádřily k předmětné ústavní stížnosti.

Vrchní soud v Olomouci se vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. V. S. Z uvedené písemnosti vyplývá, že se odvolací soud nedomnívá, že závěr, který tento soud dovodil, je zásadně odlišný od závěru soudu prvního stupně. Vyslovil současně nesouhlas s tím, že by snad po stránce skutkové se odvolací soud odchýlil od tvrzení účastníků.

Kauza směnky byla poměrně složitá. Tím, že odvolací soud ke kauzální námitce stěžovatele dovodil, že směnka zajišťovala nikoli závazek k zaplacení kupní ceny, ale ve skutečnosti závazek k vyplacení zástavy, se toto posouzení nevymyká z rámce skutkových zjištění soudu prvního stupně ani z tvrzení účastníků. Soud prvního stupně správně zjistil, že společnost E., s. r. o., měla v souvislosti s nákupem technologického zařízení dluh, zajištěný zástavním právem k tomuto technologickému zařízení. Stěžovatel předmětné zařízení koupil od společnosti E., s. r. o., a zavázal se kupní cenu "poukázat" na účet vedlejšího účastníka, ve smlouvě označeného jako zástavní věřitel. Zaplacením mělo dojít k zániku zástavního práva. To ostatně tvrdil sám stěžovatel v nalézacím řízení, když namítal, že by směnku ve prospěch vedlejšího účastníka nevystavil, pokud by nejednal v přesvědčení, že vedlejší účastník má k předmětu koupě zástavní právo. Právě existenci tohoto zástavního práva se svými námitkami stěžovatel snažil zpochybnit. Z uvedených skutečností pak vyplývá logický závěr, který zaujal odvolací soud, že ve vztahu banka (vedlejší účastník) a stěžovatel nešlo o zaplacení kupní ceny (banka nebyla prodávající, což stěžovatel dobře věděl), ale o vyplacení (uvolnění) předmětu zástavy. Na tento závazek stěžovatele vůči bance (vedlejšímu účastníkovi) nemohla mít žádný vliv následná dohoda společnosti E., s. r. o., se stěžovatelem, jak správně dovodil soud prvního stupně. Z uvedených důvodů vyslovil odvolací soud přesvědčení, že stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svých ústavně zaručených právech.

Krajský soud se k předmětné ústavní stížnosti ve lhůtě soudem určené nevyjádřil.

Ústavní soud ze spisového materiálu konstatuje soulad tohoto spisu s vyjádřením obecného soudu. Odkazuje rovněž stěžovatele na podrobné odůvodnění rozsudků obou obecných soudů. V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, správně pojmenovaly příslušné závazky mezi účastníky a nedošlo z jejich strany k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.





Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. května 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 498/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies