II. ÚS 283/03

30. 05. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele V. V., zastoupeného advokátem Mgr. V. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 5 T 114/2001, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 12 To 88/02, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 45/2003, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .




O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 16. 5. 2003 domáhal zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, uvedených v záhlaví. Tvrdí, že postupem soudů bylo porušeno právo jeho syna V. V., (jehož v ústavní stížnosti nazývá stěžovatelem), na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nejvyšší soud mu svým rozhodnutím odepřel i právo hájit se řádně před soudem dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a omezil také jeho právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Navrhovatel zvolil dle ustanovení § 37 odst. 1 trestního řádu svému synovi obhájce a očekával, že zvolený obhájce bude moci využít všech svých procesních oprávnění k jeho obhajobě, což bylo postupem dovolacího soudu znemožněno.

Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 5 T 114/2001, obžalovaného V. V., vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Na základě odvolání obžalovaného Vrchní soud v Praze zrušil svým rozsudkem ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 12 To 88/02, napadený rozsudek ve vztahu k jmenovanému, a to ve výroku o trestu. Znovu rozhodl tak, že obžalovaného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Obžalovaný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 45/2003, odmítl, neboť nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je stěžovatelem fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že navrhovatel napadá pravomocná rozhodnutí obecných soudů, vydaná v trestním řízení vedeném proti jeho synovi V. V. Podle § 12 odst. 6 trestního řádu se stranou (tj. subjektem řízení oprávněným podle zákona uplatňovat nebo podporovat obžalobu anebo proti obžalobě sebe nebo obviněného obhajovat) rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce. Stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že navrhovatel musí být účastníkem napadeného řízení. Výjimku představuje toliko situace, kdy bylo rozhodnuto o právech fyzické nebo právnické osoby, přestože účastníkem daného řízení nebyla. V takovém případě by pravomocné rozhodnutí ve vztahu k této osobě představovalo "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (srov. Pl. ÚS 30/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, str. 22).

Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu i ústavní stížnosti, navrhovatel nebyl v projednávané věci účastníkem řízení před obecnými soudy (procesní stranou) a nelze ani tvrdit, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a usnesením Nejvyššího soudu bylo rozhodováno o jeho základních právech a svobodách. Oprávněnou osobou ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy je "každý, kdo je obviněn z trestného činu", ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny "obviněný". Navrhovatel proto není ani oprávněnou osobou podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jíž je každý, o jehož právech se v dotyčném řízení rozhoduje. Není tudíž aktivně legitimován k podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.




V Brně dne 30. května 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 283/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies