IV. ÚS 81/03

03. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 81/03


Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva S., zastoupeného JUDr. K. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, čj. 44 Ca 223/2002-38, a rozhodnutí Okresního úřadu v Rakovníku, referátu okresního pozemkového úřadu, ze dne 30. 8. 2002, čj. 815/186/91-47,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2003, se Zemědělské družstvo S. (dále jen "stěžovatel") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, čj. 44 Ca 223/2002-38, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Rakovníku, referátu okresního pozemkového úřadu, ze dne
30. 8. 2002, čj. 815/186/91-47. Posledně uvedeným rozhodnutím, které stěžovatel rovněž navrhuje nálezem zrušit, pozemkový úřad rozhodl, že vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k. ú. Veclov jsou Jaroslav S., Rudolf S. a Marie S., neboť darovací smlouva ze dne 19. 4. 1967, o převodu předmětných nemovitostí, tj. zemědělské usedlosti čp. 5 s pozemky v k. ú. Veclov, do vlastnictví bývalého JZD S., byla uzavřena v tísni ve smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě).

Stěžovatel tvrdí, že správní orgán i soud, svým postupem porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřuje v tom, že dle jeho přesvědčení pozemkový úřad řádně nezhodnotil všechny provedené důkazy, použil jen ty, které byly odvolacím soudem opakovaně zpochybněny a nezabýval se všemi navrženými důkazy. Dále uvedl, že správní orgán mu nedal možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům ani ke způsobu zjištění a případně navrhnout další důkazy. Správní soud tento fakt přešel bez povšimnutí, ačkoliv to u soudu namítal. Stěžovatel je toho názoru, že smlouva
o darování nebyla uzavřena dárcem v tísni a uvedl, že se závěry pozemkového úřadu ani krajského soudu v tomto směru nelze souhlasit. Jejich závěry nekorespondují s provedenými důkazy a pokud by byly zhodnoceny objektivně, nemohly by vést k jinému závěru, než že stav tísně prokázán nebyl.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku, v němž byl pojem tísně při darování nemovitostí ve smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě vyložen v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95.

Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad Rakovník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedlo, že ve věci vrácení vlastnických práv rodině S. bylo rozhodováno vícekrát, při vázanosti právními názory krajského soudu vyjádřenými ve zrušovacích rozsudcích. Zrekapitulovalo způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí a skutková zjištění, ze kterých dospělo k závěru, že byla naplněna podmínka dle § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, tj. uzavření darovací smlouvy v tísni. Závěrem vyjádřilo přesvědčení, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými zákony.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 223/2002, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením zjištěných podkladů pro rozhodnutí pozemkovým úřadem a následně nesouhlas se závěry správního soudu ohledně zákonnosti správního rozhodnutí, zejména z hlediska souladu skutkového stavu se zjištěnými skutečnostmi uvedenými ve spise, to vše za situace, kdy správní soud ve věci rozhodoval celkem pětkrát. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry správního soudu ohledně zákonnosti správního rozhodnutí a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v řízení před pozemkovým úřadem, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u správního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ani ústavní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny. Otázku, zda stěžovatel byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, v daném případě pozemkového úřadu, posuzuje ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny správní soud, k čemž v případě stěžovatele došlo. Není úkolem Ústavního soudu tuto otázku znovu posuzovat, a to ani za stavu, kdy podle ust.
§ 131 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, proti napadenému rozsudku správního soudu nelze podat kasační stížnost, neboť rozsudek byl vydán před účinností citovaného zákona.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 81/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies