IV. ÚS 33/03

03. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 33/03


Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Ing. J. M., advokátem advokátní, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, čj. 28 Ca 197/2001-25,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, čj.
28 Ca 197/2001-25, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu ze dne 21. 3. 2001, čj. FŘ-8167/11/00. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2000, čj. 198324/00/004913/4014, kterým byla dodatečně vyměřena daň a daňová ztráta z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivé přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že napadeným rozsudkem městského soudu byla potvrzena řada nezákonností v daňovém řízení a rozsudek sám pak v porušování zákonů pokračuje. Tím byla zasažena jeho zákonná práva účastníka daňového řízení. V bodech 1 až 5 odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel pak specifikoval,
v čem spatřuje porušení zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád").

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnil
v řízení před správním soudem. Soud napadené rozhodnutí finančních orgánů z hlediska uplatněných námitek přezkoumal a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. Nesouhlas stěžovatele se závěry soudu neodůvodňuje jeho tvrzení, že soud porušil čl. 36 Listiny. Závěrem uvedl, že stížnost považuje ze zjevně neopodstatněnou a navrhl, aby byla odmítnuta.

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, jako vedlejší účastník, se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřilo k jednotlivým námitkám uvedeným v ústavní stížnosti, týkajícím se zejména porušení daňového řádu a skutkových okolností dodatečného platebního výměru. Závěrem navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 197/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Městského soudu v Praze neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Ostatně, jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel fakticky nesouhlasí pouze
s právním posouzením věci finančními orgány a následně s právním názorem krajského soudu, aniž by své námitky podložil podrobnější argumentací ústavněprávní. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry městského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, stejně tak proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. To, že se výsledek správního a soudního řízení stěžovateli nezamlouvá, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 33/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies