II. ÚS 215/03

03. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti N. B., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.prosince 2002, sp. zn. 28 Ca 389/2000, t a k t o :



Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4.12.2002, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Opava, okresního pozemkového úřadu ze dne 17.10.2000, č.j. OPÚ/1895/92-DS/10 s tím, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí vyznačených v knihovní vložce č. 17 a nemovitostí vyznačených v knihovní vložce č. 43 Zemské knihy opavské, v katastrálním území R.

Pozemkový úřad předmětným rozhodnutím neschválil dohodu o vydání nemovitostí uzavřenou dne 2.11.1993 mezi stěžovatelem a obcí R., jako povinnou osobou. Neschválení dohody se týkalo nemovitostí z knihovní vložky č. 17 a knihovní vložky č. 43 Zemských desek opavských, v katastrálním území R. z toho důvodu, že původní vlastník A. B. nesplňuje podmínku oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a proto ani stěžovatel nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) ani písm. b) zákona o půdě, neboť není dědicem ze závěti, který nabyl celé dědictví, ani dědicem ze závěti, který nabyl dědictví odpovídající dědickému podílu na zůstavitelově majetku.

Pozemkový úřad konstatoval, že o otázce, zda stěžovatel splňuje podmínky oprávněné osoby, bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení před Městským soudem v Praze v roce 1999 a v novém řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na změnu tohoto právního závěru.

Městský soud ve věci podaného opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu nařídil ústní jednání, při kterém právní zástupkyně stěžovatele k otázce státního občanství A. B. uvedla, že byl synem L. B., jehož děti se všechny, mimo právě A. (ten se narodil v Anglii) narodily v R. Na žádost právní zástupkyně stěžovatele soud odročil jednání ve věci a uložil stěžovateli, aby ve lhůtě tří měsíců soudu předložil osvědčení či potvrzení o tom, že původní vlastník předmětných nemovitostí byl československým státním občanem. Při odročeném jednání však právní zástupkyně stěžovatele požadovaný důkaz nepředložila a pouze setrvala na svých dosavadních tvrzeních.

Městský soud s odkazem na právní závěr Ústavního soudu, vyjádřený v několika jeho usneseních ( usnesení ze dne 30.5.1997, sp. zn. I. ÚS 34/96, usnesení ze dne 9.12.1999, sp. zn. III. ÚS 458/99) rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4.12.2002, porušuje jeho práva zakotvená v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Nejprve považuje Ústavní soud za podstatně připomenout, že restitučními nároky stěžovatele se zabýval Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutích, když i při posuzování důvodnosti této ústavní stížnosti vychází ze svého právního názoru, vyjádřeného v usnesení ze dne 9.12.1999, sp. zn. III. ÚS 458/99, kde se uvádí, "že osoby, uplatňující nároky po smrti zůstavitele jsou oprávněnými osobami pouze tehdy, jestliže původní vlastník mohl restituční nárok uplatnit, tj. jestliže splnil i podmínku vztahující se ke státnímu občanství. Jiný výklad by vedl ke zvýhodnění osob, uplatňujících nároky po zemřelých vlastnících, kteří by sami podmínku státního občanství nesplňovali, a proto by ani sami k uplatnění restitučních nároků nebyli osobami oprávněnými."

Nelze obecně připustit závěr, že právní nástupce může v restitučním řízení disponovat větším okruhem práv, než jeho právní předchůdce.

Stěžovatel ani tentokrát v řízení před pozemkovým úřadem a městským soudem neprokázal existenci československého státního občanství zůstavitele A. B., ač byl k prokázání této skutečnosti městským soudem vyzván a bylo mu k tomu poskytnuta dostatečná lhůta.

Podle názoru Ústavního soudu, stěžovatel tuto podmínku ve vztahu ke svému právnímu předchůdci ani prokázat nemůže, neboť, jak již Ústavní soud konstatoval ve svém dřívějším rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 34/96, zemřelý P. W. A. B. byl v době své smrti britským státním občanem, nikoliv občanem ČSR.

Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů neshledal, že by napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla porušena základní práva stěžovatele, zakotvená v Listině, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.



Vojtěch Cepl
předseda senátu


V Brně dne 3. června 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 215/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies