II. ÚS 200/03

03. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.ledna 2003, č.j. 24 Co 689/2002-121 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14.června 2002, č.j. 12 C 125/98-101, t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů a ke skutkové stránce věci uvádí, že žalobce V. F. se domáhal po stěžovatelce (dříve žalované) zaplacení částky 4.010,-Kč s příslušenstvím za obroušení teracového ohrobce, soklu a zákrytové desky hrobu ve vlastnictví stěžovatelky, když stěžovatelka odmítla tuto částku zaplatit s tím, že žalobce výše označené práce neprovedl. />
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že podle jeho zjištění žalobce v řízení neprokázal existenci smlouvy o opravě a úpravě věci, kterou měl uzavřít se stěžovatelkou (podle § 652 a následujících občanského zákoníku), ani vznik bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalobci částku 3.000,-Kč s 12 % úrokem z prodlení od 4.6.1999 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice uvádí, že není spokojena s výše označeným rozsudkem odvolacího soudu, který podle jejího názoru porušil její ústavně zaručená základní práva a svobody, z opatrnosti však Ústavnímu soudu navrhuje zrušení i rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, byť s rozsudkem tohoto soudu byla spokojena z toho důvodu, že předmětné soudní řízení považuje za jeden celek, končící až rozhodnutím odvolacího soudu.

Podle přesvědčení stěžovatelky byl postup odvolacího soudu, který předcházel vydání napadeného rozsudku, nesprávný a nespravedlivý, a to do té míry, že v něm lze spatřovat porušení jejího práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").

Stěžovatelka zdůrazňuje, že odvolací soud zopakoval dokazování, provedené již soudem prvního stupně, a to sdělením podstatného obsahu zakázkového listu č. 209/10/98, vystaveného podnikatelkou Libuší Janákovou, vyjádřením téže podnikatelky a znaleckým posudkem Ing. M. H., když jiné důkazy provedeny nebyly. Z toho stěžovatelka dovozuje, že jestliže odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy odlišným způsobem od soudu prvního stupně měl, podle jejího názoru, dát tento procesní postup najevo tak, aby stěžovatelka měla možnost na změnu důkazní situace reagovat, např. návrhem na doplnění dokazování a zvrátit tak výsledek sporu. Jestliže tak odvolací soud neučinil, porušil údajně článek 37 odst. 3 Listiny. Odvolacímu soudu stěžovatelka rovněž vytýká nesprávné hmotně právní posouzení věci, neboť o provedení prací na hrobě údajně žalobce nežádala a není prý tudíž povinna za jejich provedení cokoli zaplatit. Z pohledu stěžovatelky představuje napadený rozsudek odvolacího soudu případ libovůle v rozhodování obecného soudu.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.1.2003 se dále zjišťuje, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce neprokázal existenci smlouvy o opravě a úpravě věci (hrobu), kterou měl se stěžovatelkou uzavřít podle ustanovení § 652 a následujících občanského zákoníku. Souhlasil rovněž s konstatováním, že k objasnění věci nepřispěly ani provedené svědecké výpovědi. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl odvolací soud k přesvědčení, že o vykonání tvrzených prací svědčí listinné důkazy, provedené soudem prvního stupně a opakované v průběhu odvolacího řízení. K tomto závěru dospěl odvolací soud z obsahu zakázkového listu ze dne 12.10.1998 podnikatelky L. J., která následně provedla rekonstrukci hrobu. Jmenovaná svědkyně totiž připustila, že označené práce na hrobce neprovedla, ovšem znalec Ing. M. H. při ohledání hrobu shledal, že tyto práce byly vykonány. Tomuto závěru neodporovalo ani vyjádření výše jmenované podnikatelky ani skutečnost, že žalobce dotčené části hrobu odvezl do své dílny dne 30.9.1998 a na původní místo je vrátil nejdříve dne 4.10.1998, když toto zjištění účastníci nijak nezpochybnili.

Jestliže tedy, dovozuje odvolací soud, bylo v odvolacím řízení ze znaleckého posudku prokázáno, že sporné práce na hrobě ve spoluvlastnictví stěžovatelky byly provedeny, a tyto práce jednoznačně neprovedla svědkyně J., musely být provedeny žalobcem. V důsledku těchto prací nabyly obě spoluvlastnice předmětného hrobu majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Vzniklé bezdůvodné obohacení jsou proto povinny vydat žalobci. Žalobce je proto oprávněn žádat vydání bezdůvodného obohacení po kterékoliv z obou spoluvlastnic (§ 511 odst. 1 občanského zákoníku). Stěžovatelka je proto ve sporu pasivně věcně legitimována. Vzhledem k tomu, že bezdůvodné obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (§ 458 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku), jako ekonomická protihodnota toho, co nemůže být vydáno.

Odvolací soud určil výši tohoto bezdůvodného obohacení podle znaleckého posudku částkou 3.000.-Kč, s 12% úrokem z prodlení od 4.6.1999 do zaplacení, a v tomto smyslu také změnil rozsudek soudu prvního stupně.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatelka opírá důvodnost ústavní stížnosti o tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu údajně neodpovídá zásadám spravedlivého procesu zejména z toho důvodu, že odvolací soud "překvapivě" posoudil důkazy, opakované v odvolacím řízení jiným způsobem, jako to učinil soud prvního stupně, když na tuto možnost stěžovatelku žádným způsobem neupozornil.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové je zřejmé, že tento soud tím, že v odvolacím řízení opakoval dokazování sdělením podstatného obsahu zakázkového listu, vyjádřením podnikatelky L. Janákové a znaleckého posudku znalce v oboru úpravy a zpracování stavebních materiálů v části, týkající se ocenění prací (přebroušení ohrobce, soklu a zákrytové desky hrobu), postupoval v souladu s ustanovením § 212a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a podle ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř. Toto posledně označené ustanovení občanského soudního řádu zajišťuje dodržení zásady přímosti a ústnosti odvolacího řízení, neboť soudu ukládá, aby v případě, že se odvolací soud chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, opakoval odvolací soud tyto důkazy v odvolacím řízení.

Již z tohoto procesního postupu krajského soudu tedy muselo být stěžovatelce (v řízení zastoupené advokátem) zřejmé, jaké může být rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, tj. nelze v takovém případě rozhodně hovořit o "překvapivém" či dokonce "šokujícím" rozhodnutí, pokud krajský soud v rozsudku rozhodl podle § 220 odst. 1 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně změnil, když zjistil, že odvolání žalobce je opodstatněné.

Z námitek stěžovatelky je zřejmé, že nerozlišuje mezi postupem soudu prvostupňového a soudu odvolacího.

Ústavní soud pouze v krátkosti připomíná, že odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace což znamená, že je to soud prvního stupně, u kterého v zásadě mají být při jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy, potřebné k prokázání jejich skutkových tvrzení. Z tohoto důvodu je proto soud prvního stupně povinen postupovat v průběhu řízení podle ustanovení § 118a a před jeho skončením je poučit ve smyslu § 119a o.s.ř. Speciální povinná poučovací povinnost soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 119a o.s. ř. platí výhradně pro řízení před soudem prvního stupně, nikoli před soudem odvolacím především z toho důvodu, že skutečnosti a důkazy, které přes výzvu soudu (předsedy senátu) účastník před soudem prvního stupně neuplatnil (ačkoli mu v tom nic nebránilo), již v odvolacím řízení k prosazení svého nároku, nebo obrany proti němu, úspěšně uplatnit nemůže. Tato zásada platí samozřejmě pro všechny účastníky řízení stejně což znamená, že obě strany řízení mají v jednotlivých stupních řízení stejná práva či možnosti.

Rovnost "zbraní" účastníků však v zásadě neznamená i nutnost využití stejné procesní strategie jednotlivými stranami sporu, která závisí na zvážení všech skutečností daného případu.

K námitce stěžovatelky, prezentované v ústavní stížnosti, že nemůže být nucena platit za provedení prací, které si u žalobce neobjednala či nevyžádala je nutné konstatovat, že tomuto tvrzení stěžovatelky neodpovídají skutková zjištění obou soudů, když účastníky nebyla zpochybněna skutečnost, že žalobce dotčené části hrobu odvezl do své dílny za účelem jejich rekonstrukce dne 30.9.1998 a na jejich místo je vrátil nejdříve dne 4.10.1998 (viz str. 4 rozsudku krajského soudu).

Ústavní soud dále nesouhlasí s názorem stěžovatelky, o nutnosti napadat ústavní stížností rovněž to rozhodnutí soudu (v daném případě soudu prvního stupně), které vyznělo zcela v její prospěch, s poukazem na znění ustanovení § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").

Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů neshledal, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla porušena práva stěžovatelky ( čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny) a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.



Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 200/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies