II. ÚS 141/03

03. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti mladistvého R. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2003, sp.zn. 1 To 86/2003, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2003, sp.zn. Nt 3111/2003, t a k t o:


Ústavní stížnost se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í



Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že jejich vydáním byla porušena práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť byl omezen na svobodě a vzat do vazby bez zákonného důvodu. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 34 § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel uvedl, že Okresní soud v Ostravě jej vzal do vazby, přestože do vazby lze vzít toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání a která je stíhána pro úmyslný trestný čin s horní hranicí trestní sazby vyšší než dvě léta [§ 68 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdy účinném znění (dále jen "trestní řád")]. Okresní soud se nezabýval otázkou, zda proti stěžovateli bylo řádně zahájeno trestní stíhání pro trestný čin s horní hranicí trestní sazby vyšší než dvě léta. Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, když došel k závěru, že popis skutku obsažený ve výroku usnesení policejního orgánu neodpovídá trestněprávní kvalifikaci podle příslušného ustanovení trestního zákona. Avšak zdůraznil, že popsané jednání vykazuje znaky jiného trestného činu s horní hranicí vyšší než dvě léta a proto se omezení pro vzetí do vazby [§ 68 odst. 2 trestního řádu] u stěžovatele neuplatní. Krajský soud se podle stěžovatele nezabýval otázkou, zda-li trestní stíhání stěžovatele pro jakýkoliv trestný čin s trestní sazbou vyšší než dvě léta bylo zahájeno zákonným způsobem. Proto stěžovatel žádal zrušení obou usnesení obecných soudů.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Z obsahu stížností napadených usnesení Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě nebyl zjištěn zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává. Okresní soud v Ostravě, který svým rozhodnutím z 11. 1. 2003 vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v ust. § 67 písm. b) a c) trestního řádu, své rozhodnutí odůvodnil jednak nevyslechnutím svědků a aktivitou stěžovatele, který svědky kontaktoval s cílem ovlivnit jejich výpovědi ve svůj prospěch, a jednak souběžným stíháním stěžovatele pro další trestnou činnost. Krajský soud v Ostravě projednal jako soud odvolací dne 31. 1. 2003 stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o vzetí do vazby, když přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a řízení, které napadenému usnesení předcházelo, a v písemném vyhotovení usnesení vyčerpávajícím způsobem objasnil, proč je považuje za správné. Krajský soud řádným způsobem reagoval na námitku, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá popis jednání odpovídající zákonné definici skutkové podstaty trestného činu vydírání, když dospěl k závěru, že jednání, tak jak je popsáno, vykazuje znaky násilného trestného činu, za nějž lze uložit trest odnětí svobody převyšující dvě léta. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu s ústavně garantovanými právy stěžovatele a plně odpovídají povaze vazby jako preventivního a zajišťovacího institutu. Rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak především z dikce příslušných ustanovení trestního řádu, která konkretizují Listinu. Rozhodování o vazbě tudíž nelze chápat jako rozhodování o vině obviněného.








Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].


V Brně dne 3. 6. 2003



Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 141/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies