II. ÚS 545/02

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. Š., právně zastoupeného advokátkou JUDr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002, č.j. 22 Co 220/2002-104, a proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 5. 2002, č.j. 3 C 1041/99-97, t a k t o:


Návrh se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í


Ústavnímu soudu byla dne 9. 8. 2002 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, kterými mu bylo v jeho civilní věci, v níž vystupuje jako žalobce, zakázáno pořizování zvukového záznamu jako přenosu průběhu jednání z jednací síně a tvrdil, že tímto rozhodnutím, které bylo vydáno na základě přílohy č. 12 Vnitřního kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, byl zkrácen ve svých právech zakotvených v ust. čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem. Mezi základní náležitosti ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona), tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu řízení pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu [čl. 36 odst. 1 Listiny]. Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví [čl. 2 odst. 2 Listiny]. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod [čl. 4 odst. 1 Listiny].

Stěžovatel podal stížnost proti usnesení, kterým byl upraven způsob vedení řízení, které v době podání ústavní stížnosti ještě neskončilo. Námitky obsažené v ústavní stížnosti blíže nespecifikují, jaká konkrétní újma v právu stěžovatele na spravedlivý proces, byla napadenými usneseními způsobena. Ústavní soud konstatuje, že odpověď na otázku, zda napadené usnesení vedlo k ústavně nepřípustnému zásahu do práv stěžovatele, lze v daném případě zodpovědět až po pravomocném skončení řízení, v jehož průběhu bylo usnesení vydáno. Teprve poté, v rámci přezkumu celého řízení, by bylo možno posoudit celé řízení a jeho jednotlivé části z hlediska dodržování pravidel spravedlivého procesu. Jinými slovy, za dané procesní situace a v rámci vymezeném argumentací ústavní stížností, nelze dojít k závěru, že nastala situace, kdy se ochrany práva nelze domáhat jiným zákonným způsobem.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 3. června 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj