II. ÚS 350/02

03. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F. P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. I. D., advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2002, čj. 30 Ca 401/99-31, rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 15. 10. 1999, čj. 5158-0101-01/99/1, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 30. 9. 1998, čj. TR 418/98/4-přez., za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Celního ředitelství v Brně jako účastníků řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í


Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2002, čj. 30 Ca 401/99-31, kterým byla zamítnuta její správní žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 15. 10. 1999, čj. 5158-0101-01/99/1. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 30. 9. 1998, čj. TR 418/98/4-přez., a tvrdila, že rozhodnutím označeného obecného soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 90 Ústavy ČR).

Výše uvedeným rozhodnutím správního orgánu I. stupně, ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím Celního ředitelství v Brně, byly stěžovatelce vyměřeny clo a daň z přidané hodnoty v úhrnné výši 148.992,- Kč za zboží (osobní automobil zn. FORD TRANSIT), propuštěného rozhodnutím (deklarací) Celního úřadu Brno II ze dne 17. 4. 1996 (50162216-00045-3) do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla. Toto pozměňovací rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém namítala nedostatek tzv. negativní procesní podmínky, když v téže věci již bylo zahájeno a dále probíhalo řádné řízení. Následně proti potvrzujícímu rozhodnutí Celního ředitelství v Brně podala stěžovatelka správní žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuta.

Stěžovatelka odůvodnila v ústavní stížnosti porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tak, že obecný soud měl při vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí vycházet z toho, že v době jeho vydání probíhá u tohoto soudu pod sp. zn. 30 Ca 26/99 soudní řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 2. 12. 1998, č. j. 5333-0101-01/98/4), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 30. září 1998 (TR 418/98/4-přez.), kterým bylo podle § 55b odst. 6 zákona o správě daní a poplatků změněno rozhodnutí Celního úřadu Brno I, vydané na písemném celním prohlášení č. 50162216-00045-3 ze dne 17. 4. 1996, kterým bylo stěžovateli propuštěno zboží do navrženého celního režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla a daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka tvrdila, že odpadl právní důvod, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 17. 5. 1999 (TR 418/98/7-PV/1), kterým byly stěžovatelce vyměřeny clo a daň z přidané hodnoty v úhrnné výši 148.992,- Kč, a že v dané věci jde především o překážku věci zahájené či pravomocně rozsouzené. Stěžovatelka dále odmítla názor obecného soudu, že je bez významu, zda celní dohled trvá, neboť jde nad rámec ustanovení § 131 celního zákona. Jestliže celní orgán doměřuje clo a daň z přidané hodnoty po skončení celního dohledu, jde o nezákonné rozhodnutí.

Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství v Brně a Celního úřadu Brno II, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána v zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena advokátkou na základě řádně vystavené plné moci. Stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
S ohledem na obsah námitek stěžovatelky si Ústavní soud nejdříve vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení. Za 1) účastníka se vyjádřil JUDr. J. Š., který v celém rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku. Za 2) účastníka se vyjádřil v zastoupení F. N., který v obsáhlém vyjádření jednak odkázal na vyjádření účastníka v řízení před Krajským soudem v Brně, jednak podrobně rozvedl právní argumentaci ve vztahu k ústavní stížnosti a odlišil řízení o posouzení porušení podmínek stanovených pro zboží propuštěné do režimu dočasného použití a řízení podle § 55b daňového řádu. Dále zdůraznil právní situaci v době rozhodování obecného soudu a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Na základě odůvodnění návrhu, vyjádření účastníků a předloženého spisového materiálu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti povětšinou opakuje svá tvrzení, jež již uplatnila ve svém podání k obecnému soudu, a s nimiž se příslušný obecný soud zákonem odpovídajícím způsobem vypořádal a na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci zaujal právní názor, který má v těchto skutkových zjištěních oporu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
Současně je třeba poukázat na skutečnost, že téměř identickou ústavní stížností stěžovatelky se již jednou zabýval a ve vztahu k usnesení ze dne 4. 7. 2002, č. j. ÚS 295/02-17, nebyl shledán důvod, který by měl vést ke změně právní argumentace a právních závěrů tam obsažených.
V tomto rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžejní tvrzení stěžovatelky spočívalo v tvrzení, že ve věci šlo o překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) či věci zahájené (litispedence). Tyto překážky byly tvrzeny v souvislosti s nařízením přezkoumávání rozhodnutí (§ 55b zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona o správě daní a poplatků). Ústavní soud znovu konstatuje, že stěžovatelka přehlíží, že tento mimořádný opravný (dozorčí) prostředek umožňuje vydání nového meritorního rozhodnutí a že jeho použití je nepřípustné jen vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem; řízení o mimořádném opravném prostředku nelze také zahájit vůči rozhodnutí v případě zahájení přezkumného řízení u soudu (§ 56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků). Ve věci posuzované ústavní stížnosti nejde ani o jeden z uvedených případů, a proto nebylo toto tvrzení stěžovatelky shledáno důvodným.

Obdobně nedůvodné bylo shledáno i tvrzení, že právní důvod, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 17. května 1999 (TR 418/98/7-PV/1), odpadl, neboť toto rozhodnutí nikterak dotčeno nebylo. Pokud jde o další tvrzení stěžovatelky stran nedostatečného skutkového základu, na jehož základě bylo toto rozhodnutí vydáno, třeba uvést, že obecný soud se již s těmito námitkami ústavně konformním způsobem vypořádal.

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) může zasáhnout pouze v případě, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, tj. pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Takové protiústavní porušení práva na spravedlivý proces nebylo v daném řízení zjištěno. V daném případě se jednalo zejména o výklad tzv. jednoduchého práva (daňový řád a celní zákon s jeho prováděcími předpisy). Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou, konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného hmotného či procesního práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatelka bez bližší ústavněprávní argumentace dovolává.
Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v rámci ústavních principů hlavy páté Listiny základních práv a svobod, sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti. Proto nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 3. června 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 350/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies