II. ÚS 344/02

03. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. E., s. r. o., zastoupeného JUDr. F. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2002, čj. 30 Ca 321/2000, t a k t o :

Návrh s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona"), a co do formálních podmínek ve shodě s tímto zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své celní věci proti rozhodnutí obecného soudu (rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2002, čj. 30 Ca 321/2000) a tvrdila, že postupem označeného obecného soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jakožto jedno ze základních práv daných Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod.

Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení správních (celních) rozhodnutí Celního úřadu v Chebu ze dne 9. června 2000 a potvrzujícího rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 23. srpna 2000, čj. 7186/1-528/00, jimiž jí byla uložena pokuta za celní delikty ve výši 5.000,- Kč. Stěžovatelka uvedla, že v období od 23. dubna 1996 do 7. října 1999 podala na Celním úřadě v Chebu celkem 47 ks celních prohlášení na propuštění zboží dovezeného ze zahraničí do režimu volného oběhu, ve kterých deklarovala (v souladu s údaji na fakturách) zboží jako chirurgické rukavice se sazbou daně z přidané hodnoty ve výši 5 %, namísto tzv. rukavic vyšetřovacích, se sazbou daně z přidané hodnoty ve výši 22 %, čímž došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty o 233.016,- Kč.

Následnou kontrolou Celní úřad v Chebu dospěl k závěru, že všechno zboží propuštěné do volného oběhu bylo podpoložkou celního sazebníku zařazeno nesprávně, což bylo důvodem uložení pokuty za celní delikt. Stěžovatelka tvrdila, že obecný soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu pochybil, když rozhodl v rozporu s reálným stavem. Stěžovatelka tvrdila, že ve všech dokumentech německého dodavatele jsou výslovně označeny tyto rukavice jako "chir.handschuhe" a jsou označeny celní podpoložkou s 5% sazbou daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka je toho názoru, že za správnost zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku a stanovení celní sazby odpovídá celní úřad, neboť se jedná o náležitosti rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu. Tento právní názor údajně zastávají i některé soudy, přičemž poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve věci, sp.zn. 22 Ca 409/98, kterým se obecný soud i přes výslovné upozornění neřídil. Pro porušení práva na spravedlivý proces i rozpor s reálným stavem stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů státní moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto závěry předchozích rozhodnutí, dle nichž se stěžovatelka dopustila celního deliktu způsobem uvedeným v § 293 zák. č. 13/1993, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"). Podle § 105 odst. 4 celního zákona podání celního prohlášení je považováno za projev vůle deklaranta navrhnout předmětné zboží k propuštění do příslušného režimu, přičemž podáním celního prohlášení potvrzuje deklarant správnost údajů v něm obsažených a pravost dokladů, kterým je doloženo. Za tento celní delikt byla proto stěžovatelce uložena sankce ve výši 5.000,- Kč úměrná míře zavinění i výši zkrácení celního dluhu, ke kterému vinou uvedení nesprávných a nepravdivých údajů o dováženém zboží došlo. Správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§ 47 odst. 3 z.č. 71/1967 Sb., o správním řízení) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina odvolání, a proto nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření sankce stěžovatelce svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva, včetně těch, jichž se stěžovatelka dovolávala.

Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (§ 250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud v mezích zákonem stanovených zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.

Pokud jde o poukaz stěžovatelky na rozsudek Krajského soudu v Ostravě [(22 Ca 409/98) uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 5/2000 str. 75], obecné soudy nejsou vázány judikaturou ostatních obecných soudů, a je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že stěžovatelka svoji žalobu rozšířila až po uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení správního rozhodnutí (podáním ze dne 4. června 2001), kdy již nelze žalobní důvody rozšířit. Obecný soud o této námitce nemohl řádně rozhodnout a v řízení o ústavní stížnosti nelze vznášet nová dosud neuplatněná tvrzení (k tomu srov. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, vydání 1., č. 95, Praha 1998 a další); žádné ze stěžovatelčiných tvrzení není důvodné, jak je očividně osvědčeno z obsahu spisu správního orgánu.

Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti shledán zjevně neopodstatněným dle § 43 odst. 2 písm. a) odmítnut. Jeho zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, aniž by se - pro povahu vyložených důvodů - jevilo účelné vést stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (§ 31 odst.1).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné(§ 43 odst. 3 zákona).



V Brně dne 3. června 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 344/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies