II. ÚS 272/02

03. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B.H., zastoupené Mgr. A. O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2002, sp. zn. 37 Co 6/2000, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. října 1999, zn. 61 C 236/97, mimo ústní jednání, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění


Ústavní stížností, podanou nikoli včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") dne 3. května 2002, nicméně co do dalších formálních náležitostí (po výzvě ze dne 25. února 2003 k odstranění vad) ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2002 (37 Co 6/2000-28) a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. října 1999 (61 C 236/97-19), jimiž se domáhala určení, že "kupní smlouva uzavřená mezi panem M. M. a Ing. J. P. ze dne 27. května 1997 ve věci koupě ideální poloviny nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1221 pro obec Brno, katastrální území Ž., v operátu Katastrálního úřadu Brno-město, a to parcely č. 7269 o výměře 1994 m2, zahrada, je neplatná", a že "žalovaný č.1 M. M. zajistí příslušnou úpravu v katastru nemovitostí v listu vlastnictví č. 1221 ve smyslu tohoto rozsudku".

Stěžovatelka tvrdila, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 1 , čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11, čl. 36 odst. 1, odst. 2 "Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně zamítly žalobu stěžovatelky, neboť jí nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s vývody jejích opravných prostředků proti rozhodnutí obecných soudů, stěžovatelka tvrdila, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního názoru, že měla podat žalobu určovací (o uložení povinnosti nabyvateli nabídnout stěžovatelce k odprodeji ideální polovinu předmětných nemovitostí), s tímto se stěžovatelka nemůže ztotožnit, neboť uvedená kupní smlouva je neplatná ve smyslu § 39 o. z., když bylo porušeno její zákonem zaručené předkupní právo. Dále považovala za bezpředmětné spekulativní závěry obecných soudů, zda by využila předkupního práva. Postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích vlastnických práv, napadená rozhodnutí byla v rozporu s konstantní judikaturou a orgány veřejné moci nerespektovaly principy materiálního právního státu a nevycházely ze zásady ústavně konformní interpretace právních předpisů. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížnosti zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, v němž vytýkala odvolacímu soudu, že byla narušena ústavně zaručená ochrana jejího vlastnického práva" a navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 2. října 2002 (30 Cdo 1483/2002-48) odmítl jako opožděné, aniž by se zabýval meritem věci, neboť dovolání je nutné posuzovat dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedou zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I. přechodná a závěrečná ustanovení, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.).

Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení, že postupem obecných soudů, tj. pravomocným zamítnutím žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V tomto směru Ústavní soud odkazuje na ustálenou judikaturu obecných soudů, ze které zejména plyne, že naléhavý právní zájem na určení je dán jen tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 17/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 35, Praha 1995).

Obecné soudy na danou věc aplikovaly správný právní předpis [§ 80 písm. c) o. s. ř.], ten i v souladu se zákonem vyložily (§ 157 o. s. ř.) a dospěly k závěru, že žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. května 1997 nelze vyhovět, neboť předmět požadovaného určení, tj. neplatnost smlouvy, má povahu otázky předběžné ve vztahu k otázce základní, kterou je vlastnictví posouzených nemovitostí. Z výsledků dokazování před obecnými soudy plyne, že stěžovatelka se domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy, aniž by splnila zákonné předpoklady institutu, jehož se dovolávala.

Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak, a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Pokud jde o námitku, že zamítnutím žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy bylo zasaženo do ústavně zaručeného vlastnického práva zakotveného v čl. 11 Listiny, Ústavní soud odkazuje stěžovatelku na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu, podle níž je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, takže musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor o neplatnost kupní smlouvy, na základě jehož výsledku má být až následně existence vlastnického práva teprve zjištěna, ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže. Obecné soudy se zabývaly i námitkou stěžovatelky o porušení předkupního práva dle ust. § 140 o. z., kde se tvrzení účastníků lišila, ale s ohledem na skutečnost, že se stěžovatelka domáhala rozhodnutí obecného soudu na určení, že předmětná kupní smlouva je neplatná, aniž by prokázala naléhavý právní zájem, nemůže být opodstatněno tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. V tomto směru jde tudíž o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Z důvodů takto vyložených je zřejmé, že k porušení ústavních práv (svobod) stěžovatelky nedošlo, a proto její ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je pak dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního sodu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).


V Brně dne 3. června 2003


Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 272/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies