II. ÚS 515/01 - Definici politické perzekuce podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o úpravé vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

03. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Třebaže Ústavní soud opakovaně judikoval, že text poznámek pod čarou nemá závaznou povahu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 22/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, str. 103 a násl.), nelze z toho dovodit, že by legální definice, na niž poznámka pod čarou v ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, odkazuje, nemohla být použita na základě analogiae iuris jako podklad pro výklad obsahu ustanovení jiného restitučního zákonného předpisu.

Možným důvodem k politické perzekuci občana komunistickým režimem se mohla předně stát jeho příslušnost k určité "politické, sociální nebo náboženské skupině" [§ 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu]. Preambule téhož zákona činí odpovědné za způsob vlády v letech 1948 - 1989, a tedy i za výše specifikovanou perzekuci, Komunistickou stranu Československa, její vedení i její členy. Tuto myšlenku dále rozvádí i § 2 odst. 2 téhož zákona. Z toho důvodu lze nahlížet na členství jednotlivce v Komunistické straně Československa v letech, kdy měl být pronásledován komunistickým režimem, jako na vyvratitelnou skutkovou domněnku, že pronásledován nebyl, neboť patřil naopak ke skupině, jež za politické pronásledování sama nese odpovědnost. Břemeno důkazní nese daný jednotlivec (stěžovatel).

V § 3 zákona č. 198/1993 Sb. se považuje odpor občanů proti komunistickému režimu na základě "demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního" za legitimní. Pokud tedy ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. odkazuje na "politickou perzekuci" v období 1948 - 1989, vede použití metod teleologického i systémového výkladu nevyhnutelně k tomu, že se jím myslí pronásledování jedince protidemokratickým režimem pro jeho demokraticky motivované politické (společenské) jednání či postoje coby jiná forma "politické perzekuce".

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.06.2003 sp. zn. II. ÚS 515/01)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 3. června 2003 sp. zn. II. ÚS 515/01 ve věci ústavní stížnosti V. Š. proti rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově, okresního pozemkového úřadu, z 8. 1. 2001 č. j. 59/01-RPÚ/R/7814 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 24. 5. 2001 sp. zn. 30 Ca 22/2001, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí.

Výrok

Návrh se zamítá.


Odůvodnění



Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově, okresního pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Plzni. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 22/2001 a spisový materiál Okresního úřadu v Tachově, okresního pozemkového úřadu, z nichž zjistil následující:

Okresní úřad v Tachově, okresní pozemkový úřad, (dále též "pozemkový úřad") rozhodl dne 8. 1. 2001 pod č. j. 59/01-RPÚ/R/7814 podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí v rozhodnutí specifikovaných a že jí za nevydané nemovitosti nepřísluší náhrada. Podle odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad zkoumal, zda je možné v projednávaném případě aplikovat ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) a r) zákona o půdě. Uvedl, že manželé Š., původní přídělci, podepsali prohlášení o vzdání se přídělu. Na základě této listiny byl proveden zápis do pozemkové knihy, kterým bylo vloženo vlastnické právo pro čs. stát. Ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě tedy nelze uplatnit, neboť nemovitosti nepřešly do vlastnictví státu bez právního důvodu. Dále dovozuje, že "nelze připustit" ani vzdání se přídělu z důvodu politické perzekuce či v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva [§ 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě]. K politické perzekuci by mohlo dojít pouze v případě, že by se přídělci museli vzdát nemovitostí v přímé souvislosti se svým demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním nebo v důsledku své příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě. Pozemkový úřad po provedeném dokazování dospěl k závěru, že původní přídělci odešli z usedlosti pro neshody s lidmi v obci. Zda k těmto neshodám docházelo z důvodu demokraticky motivovaného politického a společenského jednání přídělce pana K. Š., se jednoznačně nepodařilo prokázat. Vzhledem k tomu, že byl členem vládnoucí strany, navíc za pracovní výsledky kladně hodnocený státními organizacemi, lze jen těžko uvažovat o politické perzekuci.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. 30 Ca 22/2001 potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že považuje za nedůvodnou výhradu stěžovatelky, dle níž byl pozemkový úřad vázán svým předchozím rozhodnutím, jímž stěžovatelku shledal ve věci jiné části uplatněného restitučního nároku osobou oprávněnou podle zákona o půdě. Správní orgán musí vycházet ze stavu, v němž se dokazování nachází bezprostředně před vydáním rozhodnutí. Otázka, zda žadateli svědčí postavení oprávněné osoby, není otázkou, o níž by jakýkoli zákon ukládal rozhodovat definitivně samostatným individuálním správním aktem s povahou rozhodnutí předběžného a závazného pro vyřešení otázky finální - důvodnosti restitučního nároku. Dikce zákona o půdě naopak svědčí pro závěr, že jde o jeden z řady hmotněprávních předpokladů nezbytných pro kladné rozhodnutí, jehož naplnění zkoumá správní orgán před vydáním každého rozhodnutí. Zákonodárce nevyloučil možnost rozhodovat v rámci restitučního řízení spravujícího se zákonem o půdě o jednom uplatněném restitučním nároku několika dílčími rozhodnutími. To může mít za důsledek, že důkazní stav doznává změn i při posuzování takových dílčích znaků, u nichž by vzhledem k jejich povaze logicky závěr v prvém, ale také každém dalším rozhodnutí měl být totožný. Podle názoru obecného soudu je aktuální stav dokazování pro správní orgán směrodatný. Je nerozhodné, zda předchozí nedostatky ve zjištění skutkového stavu, z něhož vycházela ve stejné věci vydaná předchozí rozhodnutí, zapříčinil správní orgán či účastníci řízení. V projednávané věci vyšly oproti roku 1994, kdy bylo vydáno předchozí rozhodnutí, najevo nové skutečnosti. Soud též zohlednil, že ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 21. 12. 1994 správní orgán dospěl k existenci restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, v současné době se stěžovatelka dovolává jiného restitučního titulu - totiž ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) téhož zákona. Správní orgán tedy nebyl vázán svým předchozím závěrem a soudu nadto nepřísluší posuzovat zákonnost onoho dřívějšího rozhodnutí. Soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, dle níž je rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť nespecifikuje jména osob, na jejichž výslech se pozemkový úřad v rozhodnutí odvolává. K uvedenému pochybení v písemném vyhotovení rozhodnutí sice skutečně došlo, soud ho však považuje spíše za nepřesnost, která nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Pozemkový úřad totiž zcela konkrétně uváděl obsah výpovědí. Stěžovatelka tudíž neztratila možnost náležitě se s jednotlivými tvrzeními vypořádat. Mohlo jí být nadto známo, o jaké osoby se jednalo, neboť se výslechu svědků účastnila a využila právo seznámit se s obsahem spisu. Pozemkový úřad též nepochybil, když neprovedl důkaz výslechem jejího syna. Pozemkový úřad tento svůj postup odůvodnil a důvody, které uvádí (svědek nemohl vypovídat o tom, co vnímal svými smysly, ale mohl maximálně poskytnout informace zprostředkované; pozemkový úřad měl nadto k dispozici dobové listinné důkazy a svědecké výpovědi tří pamětníků událostí), považuje za logické. Syn stěžovatelky se narodil v roce 1950 a prohlášení o vzdání se přídělu nemovitosti učinili přídělci v roce 1951. Jeho výpověď nebyla potřebným podkladem pro rozhodnutí [§ 32 odst. 1 a § 34 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)].Důvodnou neshledal ani námitku, že výslech svědkyně S. byl nezákonný. Soud nezjistil, že by v rámci výslechu byly kladeny sugestivní otázky. Protokol o něm svědkyně podepsala s tím, že jej přečetla, s výpovědí souhlasí a jako správný, beze změn a oprav jej podepisuje. Soud sice dospěl k závěru, že pozemkový úřad porušil ustanovení § 22 odst. 3 správního řádu, neboť na protokolu se nenachází podpis pracovnice pozemkového úřadu, jež byla jednání přítomna. Vadou řízení by však toto pochybení bylo pouze za situace, kdy by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (§ 250i zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). K tomuto závěru však soud nedospěl. Uvedená skutečnost nijak nepoznamenala obsah výpovědi svědkyně. Stěžovatelka také namítala, že došlo k vadnému hodnocení provedených důkazů. Ani tuto námitku soud neshledal důvodnou. Především uvedl, že pozemkový úřad shromáždil všechny dostupné podklady, a to částečně i z vlastní iniciativy. Stěžovatelka sama nebyla s to označit svědky - pamětníky předávání nemovitosti. V průběhu správního řízení nenavrhovala doplnění dokazování a neúplnost dokazování nenamítala ani v opravném prostředku. Pozemkový úřad se důkazy řádně zabýval a hodnotil je jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Závěr, který z provedeného dokazování vyvodil, považuje soud za logický. Nevylučuje, že pokud by se v daném případě nezvratným způsobem podařila prokázat vzájemná příčinná souvislost mezi upozorňováním K. Š. na nepravosti v JZD s důsledkem vážných konfliktů s členy JZD, obyvateli obce, případně s pracovníky tehdejšího MNV, ústících až k jeho fyzickému napadení, mohlo by se v projednávané věci jednat o restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Důkazní situace však takový závěr nedovoluje. Soud se dále podrobněji zaobírá jednotlivými důkazy a upozorňuje například na vzájemné rozpory mezi určitými výpověďmi, které by jinak mohly shora uvedenému závěru o naplnění restitučního titulu nasvědčovat. Po podrobné analýze důkazního řízení soud konstatoval, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat naplnění tvrzeného restitučního titulu a že neunesla důkazní břemeno.

Stěžovatelka napadla závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Uvádí, že k podepsání prohlášení o vzdání se přídělu došlo poté, co K. Š. upozornil na krádeže v JZD, byl označen za kulaka a donucen i s rodinou opustit obec. Až na výjimky musel zanechat na místě majetek, za který mu nebyla poskytnuta náhrada. Při vyúčtování byl dokonce povinen ještě doplatit vyměřenou částku. Krajský soud podle jejího názoru pochybil, neboť nenapravil nesprávné hodnocení důkazů a nesprávný právní výklad ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Pozemkový úřad použil rozšiřující výklad uvedeného ustanovení a dovodil, že se nepodařilo dokázat, že k neshodám docházelo z důvodu demokraticky motivovaného politického a společenského jednání. Stěžovatelka však upozorňuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 314/97, podle něhož z uvedeného ustanovení nevyplývá podmínka, aby u stěžovatele šlo o přímou souvislost s jeho demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanským postupem. Skutečnost, že byl K. Š. kladně hodnocenou osobou, vyplývá ze žádosti o likvidaci nesprávného vyúčtování ze dne 26. 6. 1956. Jednalo se o vyjádření pozdější, než kdy došlo k přechodu majetku na stát. Ze samotného členství v KSČ nelze dovozovat, že nedošlo k politické perzekuci či porušení obecně uznávaných lidských práv. V průběhu řízení se neprovádělo dokazování týkající se doby, kdy pan Š. do KSČ vstoupil a z jakých pohnutek. Stěžovatelka dále uvádí, že správní orgán v rozhodnutí citoval pouze části důkazů, a to ty, které svědčí v její neprospěch. Obsah důkazů byl uveden v neúplném a nepřesném znění, které změnilo jejich smysl a význam. Stěžovatelka dále uvádí konkrétní příklady. Zdůrazňuje, že listina adresovaná MNV S. 11. 6. 1951 nebyla zhodnocena. Toto pochybení nemohl soud napravit konstatováním, že listina nemá zásadní vypovídací význam a s tímto konstatováním stěžovatelka ostatně nesouhlasí. Stěžovatelka dále uvádí, že rozpory ve výpovědích svědků lze vysvětlit dobou, která uplynula od daných skutečností (50 let). Nesouhlasí ani se závěrem, dle něhož neprokázala naplnění některého z restitučních titulů v § 6 odst. 1 zákona o půdě. V demokratické společnosti, tvrdí, není přípustné, aby byla nucena vystěhovat se ze svého majetku, aniž by si svůj majetek mohla vzít s sebou, to vše pod pohrůžkami a za asistence SNB. Odmítá závěr soudu, dle něhož je její tvrzení o tvrdém zákroku, v důsledku něhož se celá rodina ze dne na den musela vystěhovat z přidělené usedlosti, v příkrém rozporu s listinnými důkazy, konkrétně vyúčtováním předmětné usedlosti ze dne 29. 6. 1951. Soud neuvedl, v čem takový rozpor spatřuje. Stěžovatelka taktéž napadá závěr soudu, že neunesla v projednávané věci důkazní břemeno. Tvrdí, že ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 správního řádu bylo naopak úkolem správního orgánu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Účastník je povinen označit jen důkazy, které jsou mu známy. Nesouhlasí též s tvrzením, že se nedovolávala přechodu majetku na stát z důvodu politické perzekuce. Tento důvod byl uveden v opravném prostředku i v závěrečném návrhu. Stěžovatelka rovněž opakuje námitky stran neprovedení důkazu výslechem svého syna, neuvedení jmen svědků v rozhodnutí a sugestivních otázek při výslechu paní S. Konečně uvádí, že pan Š. živil několik dětí a staré rodiče a nemohl si po vyhnání z přídělu dovolit nepracovat řádně a bojkotovat politický režim.

Podle § 32 zákona č. 182/1993 Sb., vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní úřad v Tachově, okresní pozemkový úřad, a Krajský soud v Plzni, a vedlejší účastníky řízení, Okresní veterinární správu v T., se sídlem v T., Státní statek K., s. p., a Pozemkový fond České republiky, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření konstatuje, že dle jeho názoru není ústavní stížnost důvodná. Pozemkový úřad posuzoval stěžovatelčin restituční nárok postupem, který odpovídal jak speciálním procesním ustanovením zákona o půdě, tak i ustanovením obecného procesního předpisu - správního řádu. I když o stejném nároku bylo v roce 1994 vydáno opačné rozhodnutí, zákonem předpokládaným způsobem došlo k jeho zrušení. Po doplnění dokazování vydal týž správní orgán rozhodnutí nové. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal s tím, proč nárok stěžovatelky nepovažoval za důvodný a proč nevyhověl dalším návrhům na doplnění dokazování. Soud má tedy za to, že k tvrzenému porušení práv stěžovatelky nedošlo. Stěžovatelka se rovněž domáhala přezkumu zákonnosti tohoto rozhodnutí. Ve věci bylo na její žádost nařízeno ústní jednání a řízení proběhlo za plného respektování pravidel stanovených procesním předpisem. Stěžovatelka měla možnost před soudem vystupovat a uvádět svá stanoviska. Soud posoudil zákonnost rozhodnutí v rozsahu jejích výhrad, jsa vázán dispoziční zásadou. Pokud jde o důvody, pro něž opravnému prostředku nevyhověl, odkazuje na napadené rozhodnutí. To, že stěžovatelka v přezkumném řízení neuspěla, nepovažuje za porušení základních práv garantovaných čl. 36 odst. 2 Listiny. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Okresní úřad v Tachově, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření uvedl, že při rozhodování postupoval v souladu se správními předpisy a nedopustil se žádného pochybení, jež by mělo za následek zrušení rozhodnutí. V dalším odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.

Okresní veterinární správa v T. ve svém vyjádření navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Uvádí, že nelze dovodit rozpor napadených rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 314/97. Podstata rozhodování totiž nespočívala ve výkladu pojmu "postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody". Žádný z účastníků se zásadně neodchýlil od správného pojetí tohoto pojmu. Řízení dospělo k závěru, že provedené dokazování neumožňuje uzavřít věc tak, že by byla prokázána existence politické perzekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Formulace v odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou nesprávným výkladem zákona, ale reakcí na důkazní stav věci a tvrzení stěžovatelky, že vůči původnímu vlastníku byl použit postup porušující lidská práva pro jeho postoje. Vedlejší účastník nesouhlasí ani s námitkou stran neúplné a nepřesné citace důkazů. Stěžovatelka o tom neuvádí žádný přesvědčivý a doložený příklad. Je zcela běžnou a nezávadnou praxí, že rozhodující orgán pouze stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil a popřípadě, proč neprovedl další důkazy. Výtky stěžovatelky, že byly vypuštěny údaje, jimž přikládá význam, nejsou tedy důvodné. Co se týče opomenutí hodnocení listiny ze dne 11. 6. 1951, tento nedostatek již byl předmětem soudního přezkumu. Soud se touto námitkou zabýval, obsah listiny posoudil. Pokud však dospěl k jinému názoru než stěžovatelka, nelze to označit za vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů. Vedlejší účastník se v důsledku toho domnívá, že k porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo.

Státní statek K., s. p., se, ač náležitě vyzván, k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřil.

Pozemkový fond České republiky se přípisem ze dne 29. 8. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal, a Ústavní soud s ním proto nadále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Ústavní soud taktéž konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka především polemizuje s hodnocením důkazů obecným soudem, resp. pozemkového úřadu, přičemž zvolila argumentaci obsahově obdobnou argumentům, jež uvedla již v řízení před soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecného soudu jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Stěžovatelka především tvrdí, že krajský soud nenapravil "nesprávný právní výklad" ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě provedený předtím správním orgánem, čímž neposkytl ochranu jejím právům. Stěžovatelka má za to, že nesprávnost výkladu spočívala v tom, že krajský soud použil rozšiřující výklad zákona. Odůvodnil své rozhodnutí tím, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že ke tvrzené křivdě došlo z důvodu demokraticky motivovaného politického a společenského jednání. Stěžovatelka se ovšem domnívá, že právě touto svou interpretací se krajský soud dostal do rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 314/97, v němž Ústavní soud upozornil, že podmínka "přímé souvislosti" s "demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanským postupem" v zákoně o půdě není stanovena, přičemž v řízení má být řádně posouzeno naplnění podmínek v zákoně "výslovně stanovených". Zvažování uvedené podmínky "přímé souvislosti s demokratickými postoji" proto považoval Ústavní soud za pochybení (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 257 - 258).

V nálezu citovaném stěžovatelkou komentuje Ústavní soud jen vyjádření pozemkového úřadu k ústavní stížnosti, nikoli samotné jeho rozhodnutí či rozhodnutí krajského soudu, a svůj právní názor dále nerozvádí. Tento komentář Ústavního soudu nelze v kontextu celého nálezu považovat ani za klíčový. Má svůj ústavní výraz jen ve spojení s vadnou aplikací předtím interpretovaných ustanovení zákona o půdě, nikoli ve vadnosti interpretace jako takové. Bez jeho dalšího rozvinutí nelze proto citované dictum Ústavního soudu apriorně a kategoricky použít na všechny případy, jež prima facie vykazují totožné charakteristiky. Ústavní soud považuje nicméně za nutné posoudit právní závěry správního orgánu i obecného soudu v nyní posuzované záležitosti ve světle interpretace citovaného ustanovení zákona o půdě, kterou Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu načrtl.

Ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě hovoří o "politické perzekuci" a o postupu "porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody", tyto pojmy však nijak nedefinuje. Pokud má pozemkový úřad nebo obecný soud dané ustanovení aplikovat, musí je tedy nejprve definovat. Inspiraci lze nalézt v legálních definicích obou pojmů, jak je obsahuje jiný restituční zákon (č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), na něž ostatně v poznámkách pod čarou odkazuje i samo výše uvedené ustanovení zákona o půdě. Třebaže Ústavní soud opakovaně judikoval, že text poznámek pod čarou nemá závaznou povahu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 22/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, str. 103 a násl.), nelze z toho dovodit, že by legální definice, na niž poznámka pod čarou v daném ustanovení zákona o půdě odkazuje, nemohla být použita na základě analogiae iuris jako podklad pro výklad obsahu ustanovení jiného restitučního zákonného předpisu. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 22/99 pouze vytkl, že text poznámky pod čarou nemůže odůvodnit rozšiřující výklad ve prospěch státu a restriktivní výklad v neprospěch stěžovatele v případě zcela jednoznačně formulovaných pojmů v projednávané věci.

Stěžovatelka se domnívá, že v daném případě došlo k rozšiřujícímu výkladu zákona, jenž již nesplňuje požadavky zákonnosti. Jak již výše předeslal, Ústavní soud není oprávněn posuzovat zákonnost postupu orgánů veřejné moci při jejich výkladu právních norem, ledaže by se jednalo o výklad "extrémní", jenž odporuje elementárním požadavkům spravedlnosti a vybočuje svou "extrémností" již z hranic ústavnosti, již je Ústavní soud povinen chránit.

Ústavní soud proto posoudil, zda výklad ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě krajským soudem byl či nebyl výkladem, jenž vybočil z mezí ústavnosti. Předesílá, že pojmy "politické perzekuce" i "obecně uznávaná lidská práva a svobody" jsou pojmy obecnými, přičemž pojem "politické perzekuce" má v důsledku přívlastku "politická" relativní obsah, který je třeba v textu zákona o půdě jednoznačně upřesnit. Nejedná se tedy o "jednoznačný" pojem ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99. Účelem zákona o půdě (i zákona č. 87/1991 Sb.) je zmírnit následky některých majetkových (či jiných) křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Uvedené období bylo obdobím, v jehož průběhu vládl na území dnešní České republiky komunistický režim. Ten byl označen za protiprávní zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, v jehož § 1 odst. 1 písm. a) se stanoví, že komunistický režim perzekuoval občany nebo jim hrozil perzekucí.

Možným důvodem k politické perzekuci občana komunistickým režimem se mohla předně stát jeho příslušnost k určité "politické, sociální nebo náboženské skupině" [§ 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb.]. Preambule téhož zákona činí odpovědné za způsob vlády v letech 1948 - 1989, a tedy i za výše specifikovanou perzekuci, Komunistickou stranu Československa (dále jen "KSČ"), její vedení i její členy. Tuto myšlenku dále rozvádí i § 2 odst. 2 téhož zákona. Z toho důvodu lze nahlížet na členství jednotlivce v KSČ v letech, kdy měl být "politicky" pronásledován komunistickým režimem, jako na vyvratitelnou skutkovou domněnku, že takto politicky pronásledován nebyl, neboť patřil naopak ke skupině, jež za politické pronásledování sama nese odpovědnost. Břemeno důkazní nese daný jednotlivec (stěžovatelka).

V § 3 zákona č. 198/1993 Sb. se považuje odpor občanů proti komunistickému režimu na základě "demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního" za legitimní. Pokud tedy zde vykládané ustanovení zákona o půdě odkazuje na "politickou perzekuci" v období 1948 - 1989, vede použití metod teleologického i systémového výkladu nevyhnutelně k tomu, že se jím myslí pronásledování jedince protidemokratickým režimem pro jeho demokraticky motivované politické (společenské) jednání či postoje jako alternativní forma "politické perzekuce".

Krajský soud v této souvislosti trvá na tom, že musí existovat "příčinná souvislost" mezi jednáním K. Š. a následnou jeho politickou perzekucí. I v daném ohledu shledává Ústavní soud výklad provedený krajským soudem ústavně souladným. Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě ukládá podmínku příčinné souvislosti jako společnou pro všechny restituční tituly v celém odstavci, a to obratem, že budou vydány nemovitosti, jež přešly na stát (jinou právnickou osobu) "v důsledku" dále uvedených skutečností. Ve zde posuzovaném případě musí tedy existovat příčinná (přímá) souvislost mezi ztrátou majetku K. Š. a jeho politickou perzekucí protidemokratickým režimem založenou na některém ze dvou výše uvedených důvodů (příslušnost k určité skupině; demokraticky motivované jednání).

Ústavní soud proto neshledal, že by výklad ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) provedený krajským soudem znamenal stanovení dodatečné podmínky pro vyhovění restitučnímu titulu, kterou zákon o půdě výslovně nestanoví. Byl pouze výsledkem operace nutného předběžného upřesnění obsahu obecných pojmů v tomto ustanovení a ve svém celku není v žádném ohledu extrémní. Není výkladem, jenž by rozšiřoval působnost uvedeného ustanovení ve prospěch státu či v neprospěch stěžovatelky ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99. Odpovídá elementárním požadavkům spravedlnosti v právním státu, a nevybočuje tak z mezí ústavnosti.

Stěžovatelka dále namítala, že oproti tvrzení soudu v napadeném rozhodnutí se dovolávala důvodu politické perzekuce v opravném prostředku i v závěrečném návrhu. Uvedenou námitku Ústavní soud neshledává relevantní, neboť krajský soud se i přes toto své tvrzení závěrem pozemkového úřadu týkajícím se politické perzekuce zabýval a shledal jej zcela logickým.

Další námitky stěžovatelky směřují k dokazování v projednávané věci. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že v projednávané věci neunesla důkazní břemeno. Ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 správního řádu bylo naopak úkolem správního orgánu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a opatřit si potřebné podklady pro rozhodnutí. Tvrdí například, že v průběhu řízení "se neprovádělo" další dokazování týkající se doby, kdy pan Š. do KSČ vstoupil, a ani k pohnutkám, které ho ke vstupu vedly. S uvedenou námitkou Ústavní soud nesouhlasí. Je sice pravda, že správní řízení ovládá zásada materiální pravdy, ta však přirozeně neznamená, že by měl správní orgán povinnost vyhledávat důkazy tak, aby nárok účastníka odůvodnil. Jeho povinností je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci potřebný pro rozhodnutí. Jak uvádí soud v napadeném rozhodnutí, v projednávané věci pozemkový úřad opatřil řadu důkazních prostředků z vlastní iniciativy za situace, kdy sama stěžovatelka nebyla s to označit žádné svědky. Stěžovatelka také nenavrhovala doplnění dokazování a neúplnost dokazování nenamítala ani v opravném prostředku. Závěr pozemkového úřadu (a potažmo i soudu), dle něhož nárok stěžovatelky se nepodařilo prokázat, pochopitelně není v rozporu se shora vyslovenou zásadou. Pozemkový úřad pouze objektivně zjistil, že podmínky pro vydání nemovitosti naplněny nejsou, a že tedy stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno v tom smyslu, že se jí nepodařilo naplnění příslušných podmínek prokázat. Bylo však též na stěžovatelce, aby, pokud se domnívala, že určité informace jsou pro řízení relevantní, na ně pozemkový úřad upozornila. Zvláště pak to platí o námitce stran doby vstupu K. Š. do KSČ i o pohnutkách jeho vstupu do ní, kde Ústavní soud odkazuje na jinou část odůvodnění tohoto nálezu.

Ani další námitky stran dokazování nejsou relevantní. Stěžovatelka zejména tvrdí, že správním orgánem bylo opomenuto hodnocení listiny adresované MNV S. ze dne 11. 6. 1951, že pozemkový úřad citoval v rozhodnutí pouze části důkazů, a to v neúplném a nepřesném znění, a že správní orgán neprovedl důkaz výslechem K. Š. (syna Š-ých). Uvedená pochybení pak údajně krajský soud nenapravil. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila obsahově shodné námitky již v řízení před soudem. Z předloženého spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, vyplývá, že se správní soud v přezkumném řízení s žalobními námitkami, uvedenými i v ústavní stížnosti, řádně vypořádal a vyvodil závěry, které logicky a srozumitelně odůvodnil a jimž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Pochybení pozemkového úřadu neshledal. Jak Ústavní soud již výše uvedl, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů je úkolem obecného soudu. V projednávaném případě se nepodává, že by tak soud učinil způsobem, jež by porušoval ústavně zaručená práva stěžovatelky. Za daného stavu není Ústavní soud oprávněn do nezávislého posouzení námitek soudem zasáhnout.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Článek 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry pozemkového úřadu a obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost proti rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 1. 2001 č. j. 59/01-RPÚ/R/7814 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2001 č. j. 30 Ca 22/2001-24 zcela zamítl (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 515/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies