IV. ÚS 454/01

09. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 454/01







Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.T., zastoupeného JUDr. I.W., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2000, čj. 1 T 67/98 - 788, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, čj. 9 To 31/01 - 877, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy při svém rozhodování porušily zásadu in dubio pro reo, přičemž toto své tvrzení opírá o některá tvrzení obsažená v odůvodnění napadených rozhodnutí, např. tvrzení vrchního soudu, že pro akceptování argumentace obžalovaného B. neexistuje žádný důkaz a že jej obžalovaný nenabízí ani dnes. Z toho stěžovatel vyvozuje, že po obžalovaném bylo požadováno, aby prokazoval svoji nevinu. Vrchní soud rovněž konstatoval, že krajský soud provedl dokazování v nezbytném rozsahu, avšak na další stránce odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skutková zjištění nejsou úplná, jestliže krajský soud opomenul, že poskytnutý úvěr byl zajištěn nemovitostí - zámkem, v důsledku čehož je závěr o výši stanovené škody nesprávný. Na jedné straně vrchní soud konstatuje, že závěr krajského soudu o nadhodnocení zástavy je správný a na straně druhé uvádí, že je nedostatečný, neboť přehlíží, že jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu je způsobení škody na cizím majetku.
Stěžovatel dále označuje závěr vrchního soudu o tom, že krajský soud se částečně zabýval otázkou hodnoty předmětné nemovitosti za nadnesený a poukazuje na to, že krajský soud v rozporu se skutečností tvrdí, že z výpovědí znalců vyplývá, že předmětné nemovitosti byly ve značně zchátralém stavu, ačkoli žádný z nich v souvislosti s hodnocením stavu nemovitostí nepoužil slovo "zchátralý", ale naopak jeden z nich uvedl, že v době hodnocení nemovitostí tyto považoval za velmi lukrativní objekt. Závěr krajského soudu týkající se hodnocení výpovědí znalců je tedy v rozporu se zásadou objektivní pravdy, avšak vrchní soud jej hodnotí jako správný.
Dle stěžovatelova tvrzení vrchní soud v rozporu se zásadou bezprostřednosti na základě z kontextu vytržených důkazů provedených před krajským soudem vykonstruoval závěr o výši způsobené škody. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že závěr krajského soudu o nadhodnocení ceny zámku je správný, ale tuto skutečnost, na rozdíl od postupu krajského soudu, lze spolehlivě dovodit z rozdílných posudků znalce Ing. N. vypracovaných 29. 11. 1992 a 3. 1. 1993. Stěžovatel tvrdí, že znalecký posudek Ing. N. ze dne 29. 11. 1992 nebyl jako listinný důkaz nikdy žádným orgánem činným v trestním řízení opatřen ani před krajským či vrchním soudem proveden. O tomto posudku se zmiňuje pouze kupní smlouva mezi E. a P.B. Pokud by byl tento posudek jako důkaz proveden, mohl by si vrchní soud dovolit jeho hodnocení v tom smyslu, že druhý znalecký posudek znějící na částku téměř třikrát vyšší (90,5 mil. Kč) je s údajně zjištěnou neprodejností zámku naopak v příkrém rozporu, a proto narozdíl od prvního posudku nepoužitelný. Z konstatování, že tento posudek byl zpracován pro účely úvěru od peněžního ústavu a z popisu způsobu ocenění v samotném posudku se lze domýšlet, že tržní ocenění se vrchnímu soudu z nějakého důvodu nezamlouvá a zřejmě nehodí.
Účelovost konstrukce vrchního soudu ohledně výše způsobené škody stěžovatel spatřuje rovněž v jeho konstatování, že částka 34.116.260,- Kč, určená znaleckým posudkem z 29. 11. 1992, jímž nebyl proveden důkaz, je v souladu s výpovědí svědků P. a Š. o neprodejnosti zámku za postupně snižovanou cenu. Oba zmínění svědci jsou dle stěžovatelova názoru naprosto nevěrohodní, neboť při hlavním líčení před krajským soudem vyšlo najevo, že předmětné nemovitosti jsou opět vlastnictvím města B., což je výsledkem soudního sporu, jehož účastníkem byla E., tento soudní spor byl veden již v době prodeje zámku spoluodsouzenému B. nebo přinejmenším byly nároky města B. E. známy. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že výpovědi zmíněných svědků jsou naprosto účelové a svědčí spíše pro závěr, že E., se chtěla nemovitostí za každou cenu před skončením soudního sporu zbavit, neboť jinak by je již nemohla prodat.
Stěžovatel dále uvádí, že vrchní soud účelově opomněl význam časového aspektu při stanovení výše způsobené škody ve vztahu k okamžiku možného zpeněžování zástavy ze strany věřitele KB., neboť skutečnou škodu bylo možno dle jeho názoru určit jedině tak, že od výše poskytnutého úvěru by byl odečten možný výnos z prodeje předmětných nemovitostí, ovšem nikoli v době, kdy je kupoval spoluodsouzený B., ale v době, kdy mohly být poprvé jako zástava zpeněženy KB.
Stěžovatel dále upozorňuje na nejasnosti a rozpory ve výpovědích svědka H., které jsou navíc jediným existujícím důkazem o spojení stěžovatele se zločinným úmyslem spoluodsouzených. Tento svědek vypovídal v přípravném řízení velmi neurčitě o propojení podnikatelských aktivit B. s údajně fiktivními fakturacemi a sám hovořil o tom, že se jedná o jeho domněnky. Příčinu zmiňovaných domněnek však neuměl blíže určit ani v hlavním líčení. Před krajským soudem dokonce vyloučil, že přítomná osoba, označovaná jako B., je shodná s osobou B., se kterou dříve komunikoval. Krajský soud však konstatoval, že není pochyb o tom, že se jedná o osobu identickou, a proto výpověď svědka H. hodnotil velmi obezřetně a s rezervou. Krajský soud tedy sám argumentuje nepřesvědčivostí svědeckých výpovědí, avšak vrchní soud tuto situaci řeší konstatováním, že krajský soud vybudoval své závěry na podkladě bohatého listinného důkazního materiálu. V případě stěžovatele se jedná o výpisy z účtů firmy R., s.r.o., dohody o odstoupení od smlouvy o dílo, listiny obsahující propočet ceny a faktury. Vrchní soud však zcela opomněl skutečnost, že smlouvy o dílo a dohody o odstoupení od smlouvy nemusely být uzavírány písemně, neboť existovaly objednávky a faktury. Stěžovatel tvrdí, že dohody byly uzavřeny písemně proto, že chtěl vyloučit jakékoli problémy týkající se vrácení peněz. Závěr vrchního soudu, že pozdější data uzavření obou dohod o odstoupení od smlouvy o dílo, než jsou data vrácení peněz, svědčí o podvodném úmyslu, vyvolává otázku, proč tyto dohody nebyly antidatovány, což by přispělo k dokonalosti "zločinné konstrukce". Argument vrchního soudu, že v neprospěch stěžovatele svědčí skutečnost, že smlouva o dílo byla uzavřena, aniž by účastníci viděli předmětný objekt, je účelový, neboť se v praxi jedná o zcela běžný postup.
Z uvedeného vyplývá, že existují vážné pochybnosti o tom, že spoluodsouzený B. je osobou, která se měla svědkovi H. "pochlubit" způsobem opatření finančních prostředků, neboť tento svědek před soudem totožnost B. popřel, také i proto musí nutně vyvstat i pochybnosti o účasti stěžovatele na trestné činnosti tohoto spoluodsouzeného.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel tvrdí, že v jeho případě byly porušeny základní zásady trestního řízení - zásada in dubio pro reo, bezprostřednosti a objektivní pravdy a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 1 T 67/98, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 6. 10. 2000, čj. 1 T 67/98 - 788, byl stěžovatel uznán vinným napomáháním k trestnému činu podvodu dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) a § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 3 a půl roku a současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 4.000,- Kč. Podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli společně se spoluodsouzenými B. a M. uložena povinnost uhradit poškozené KB, na náhradě škody částku 70.000.000,- Kč. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, čj. 9 To 31/01 - 877, bylo citované rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu zrušeno a znovu bylo rozhodnuto pro stěžovatele shodným způsobem s tím rozdílem, že všem třem spoluodsouzeným byla uložena povinnost uhradit poškozené KB, částku 32.000.000,- Kč.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že ústavní stížností může být dle ustanovení § 72 odst 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadeno pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2000 byl však již v celém rozsahu zrušen a nahrazen ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001. Z tohoto důvodu nemohlo citované rozhodnutí krajského soudu nikdy nabýt právní moci a Ústavnímu soudu nezbylo nic jiného, než v této části ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnout jako návrh nepřípustný a dále se zabývat pouze námitkami týkajícími se rozhodnutí vrchního soudu.
Jak vyplývá z jeho dlouhodobé a ustálené judikatury, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jeho úkolem nahrazovat další instanční stupeň v hierarchii této soustavy. Proto také není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly těmito soudy již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ zde však evidentně nejde.
K jednotlivým námitkám stěžovatele je třeba uvést následující. Vrchní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí neomezuje pouze na tvrzení, že pro akceptování argumentace B. neexistuje důkaz a tento obžalovaný jej nenabízí ani dnes, ale hned v následujících větách jmenuje skutečnosti, které tuto argumentaci vyvrací (č.l. 884). V žádném případě tedy po obžalovaném nebylo požadováno, aby prokazoval svoji nevinu.
Co se týče námitek týkajících se určení hodnoty zastavených nemovitostí, je pravdou, že znalecký posudek znalce ing. N. ze dne 29. 11. 1992 jako důkaz před krajským ani vrchním soudem proveden nebyl, avšak vrchní soud ho v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí striktně v souvislosti s kupní smlouvou na předmětné nemovitosti mezi spoluodsouzeným B. a E., a to pouze v rozsahu, v jakém se o tomto posudku uvedená smlouva zmiňuje, tedy pouze výši celkové částky. V následujících větách odůvodnění svého rozhodnutí pak tyto skutečnosti dává do souvislosti s výpověďmi svědků P. a Š., podrobně rozebírá okolnosti předcházející uzavření uvedené kupní smlouvy a teprve z těchto okolností vyvozuje reálnou cenu předmětných nemovitostí (č.l. 884). Nelze tedy tvrdit, že zmíněný znalecký posudek byl významným bodem argumentace vrchního soudu o ceně nemovitostí a tedy i výši způsobené škody a skutečnost, že nebyl jako důkaz v trestním řízení proveden, nezakládá tedy jakékoli porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel dále tvrdí, že výpovědi svědků P. a Š. jsou nevěrohodné, neboť v době prodeje předmětných nemovitostí spoluodsouzenému B. již byl veden soudní spor o tyto nemovitosti s městem B. nebo byly přinejmenším nároky tohoto města na předmětné nemovitosti známy, a proto se E., chtěla nemovitostí za každou cenu zbavit před skončením soudního sporu, což svědčí o tom, že reálná hodnota nemovitostí značně převyšovala částku uvedenou ve výše uvedeném znaleckém posudku i částku vyvozenou vrchním soudem. K tomu je třeba uvést, že skutečně nelze vyloučit, že E., v době prodeje předmětných nemovitostí již mohla vědět o nárocích města B. plynoucích z později Okresním soudem v Tachově zjištěné neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 4. 6. 1990, avšak jak již bylo naznačeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, a tím méně v tak komplikované záležitosti, jako je posuzování důvěryhodnosti jednotlivých svědků.
O skutečnosti, že předmětné nemovitosti se v době prodeje nacházely ve velmi špatném stavu, svědčí mimo jiné i rozhodnutí O.Ú., ze dne 20. 5. 1993, čj. 266/OK/93, obsahující závazné stanovisko, dle kterého se celkový stav památkově chráněného objektu od poslední prohlídky orgány památkové péče v roce 1991 výrazně zhoršil a kterým byla uložena povinnost provést konkrétní zabezpečovací práce na záchranu tohoto objektu (č.l. 262 - 264). Tyto okolnosti zjevně svědčí pro závěr, že E., se chtěla nemovitostí zbavit především z toho důvodu, že sama nemohla investovat značné finanční prostředky do nákladných rekonstrukcí.
I vzhledem k dalším skutečnostem a důkazům plynoucím ze spisového materiálu, Ústavní soud považuje vrchním soudem vyvozenou výši způsobené škody za odpovídající požadavkům trestního řízení.
Stěžovatelovo tvrzení týkající se údajné nevěrohodnosti výpovědí svědka H., které navíc mají být jediným důkazem o spojení zakázky pro firmu R., s úmyslem spoluodsouzených M. a B. nesplácet poskytnutý úvěr, je vesměs pouze opakováním námitek uplatněných v odvolání, a Ústavní soud proto v tomto ohledu odkazuje na přesvědčivé argumenty, týkající se zejména existence četných listinných důkazů (zejm. na č.l. 414 a násl.), obsažené jak v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, tak soudu krajského.
Uvádí-li stěžovatel, že smlouvy o dílo stejně jako dohody o odstoupení od těchto smluv nemusely vůbec být uzavírány písemně, je třeba konstatovat, že v případě neuzavření těchto fingovaných smluv a dohod písemnou formou by byl zločinný úmysl stěžovatele ještě zjevnější a právě písemná forma všech dohod měla vytvořit zdání toho, že stěžovatel postupoval při jejich uzavírání zcela standardním způsobem. Sám ostatně ve svých výpovědích uvedl, že podobných smluv tehdy uzavíral hodně. Je také skutečností, že stěžovatel nikdy nepodal uspokojivé vysvětlení argumentu svědčícímu proti němu, že data obou dohod o odstoupení od smluv o dílo jsou pozdější, než data vrácení peněz. Jeho tvrzení v ústavní stížnosti, že obě dohody mohly být antidatovány, což by přispělo k dokonalosti celé zločinné konstrukce, pouze dokládá, že ona "zločinná konstrukce"dokonalá nebyla.
Stejně jako obecným soudům, i Ústavnímu soudu připadá velmi zvláštní a zarážející postup, kdy je uzavřena smlouva o dílo týkající se rekonstrukce nemovitosti, navíc památkově chráněné, včetně propočtu celkové ceny, a to jen na základě plánů, aniž by zhotovitel předmětnou nemovitost viděl. Jen těžko lze uvěřit tomu, že se jedná o zcela standardní postup.
Skutečnost, že svědek H. popřel u hlavního líčení totožnost B., rozhodně nemá za následek vznik jakýchkoli pochybností o vině B., a tím i vině stěžovatele. Existuje totiž dostatek důkazního materiálu prokazujícího pravý opak.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanoveními § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. června 2003

JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 454/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies