IV. ÚS 16/03

23. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 16/03













Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti C. D. D., zastoupeného JUDr. G. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2002, čj. 29 Ca 381/2001-34, a rozhodnutí ředitele České zemědělské a potravinářské inspekce, krajského inspektorátu v Plzni, ze dne 23. 10. 2000, čj. 4/3007/00 SŘ, ev. č. 141/4/00, a rozhodnutí Ústředního ředitele České zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu v Brně, ze dne 7. 3. 2001, čj. 8/9/2001- SŘ, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,

t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhal přezkoumání výše uvedených rozhodnutí správních orgánů, kterými mu byla uložena pokuta ve výši 345 000,- Kč, neboť jak bylo zjištěno, stěžovatel porušil při výkonu své podnikatelské činnosti povinnosti § 6 odst. 1 písm. c), písm. i), písm. j), § 6 odst. 4, § 10 odst. 1 písm a), písm b), § 11 odst. 2 písm. d) a § 17 odst. 1 písm. b) zák. č.110/1997 Sb. a dále ust. § 11 písm. h) bod 1, 2 a 4 zák. č. 115/1996 Sb.

Stěžovatel namítá, že správní orgány i soud nepřihlédly ke všem okolnostem, které určení výše pokuty ovlivňují. Pokuta, která mu byla uložena, má pro něj likvidační charakter, tj. brání mu v jeho další podnikatelské činnosti, neboť aby ji mohl uhradit, byl by nucen prodat veškeré zařízení své podnikatelské živnosti a zboží, které prodává, a nebyl by tak schopen zajistit sobě a své rodině základní životní potřeby. Dle jeho názoru je správní orgán povinen přihlédnout nejen k závažnosti porušení povinnosti, době trvání a následkům tohoto jednání, ale přihlédnout také k tomu, aby pokuta plnila svoji funkci výchovného prostředku, který má funkci nejen reparační, ale i funkci preventivní. Soudu stěžovatel vytýká, že námitku, dle které mělo být přihlédnuto i k osobním, majetkovým a rodinným poměrům, považoval soud za irelevantní, přestože dle stěžovatele ustanovení § 17 odst. 7 zák. č. 110/1997 Sb. je normou připouštějící extenzivní výklad, neboť správnímu orgánu pouze doporučuje, k jakým skutečnostem má při svém rozhodování přihlížet.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti upozornil na nesprávné označení vedlejšího účastníka řízení a poukázal na to, že stěžovatel se dovolává porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, se kterým však argumentace ústavní stížnosti nekoresponduje, neboť stěžovatel nerozporuje, že pokuta mu byla uložena na základě zákonného zmocnění a orgánem k tomu zákonem povolaným, ale pouze polemizuje se způsobem posouzení přiměřenosti pokuty.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 381/2001, Ústavní soud zjistil, že při kontrole prováděné inspektory prvostupňového správního orgánu bylo zjištěno, že stěžovatel uváděl do oběhu potraviny (zejména révové víno perlivé a lihové nápoje), u nichž byly překročeny hodnoty obsahu zdraví škodlivých látek stanovených zvláštními předpisy, na obalu zboží chyběl údaj o šarži a složení potraviny, údaj o množství výrobku a chyběly údaje stanovené v § 6 odst. 1 písm. zák. č. 110/1997 v jazyce českém, rovněž nebyl k dispozici údaj o původu zboží. Stěžovateli byla proto dle § 17 odst. 3 zák. č. 110/1997 Sb. uložena pokuta ve výši 345 000,- Kč. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí, kterým žalobu stěžovatele zamítl, zejména uvedl, že dle § 10 odst. 1 písm. a) a b) zák. č. 110/1997 Sb. je zakázáno do oběhu uvádět potraviny jiné než zdravotně nezávadné a je zakázáno uvádět potraviny klamavě označené, přičemž odpovědnost za uvádění potravin do oběhu je koncipována jako objektivní a stěžovatel se nemůže vyvinit poukazem na to, že o závadnosti a nedostatcích potravin nevěděl. Pokuta přitom byla správně (analogickým postupem dle zák. č. 200/1990 Sb.) uložena ve výměře ustanovení, které se vztahuje na delikt nejpřísněji postižitelný, tj. v daném případě § 17 odst. 3 zák. č. 110/1997 Sb., který umožňuje uložit sankci až do výše 3 000 000,- Kč. Námitku, dle které mělo být přihlédnuto i k osobním majetkovým a rodinným poměrům stěžovatele, považoval soud za neopodstatněnou, neboť dle § 17 odst. 7 zák. č. 110/1997 Sb. se při stanovení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání a nikoliv osobním majetkovým a rodinným poměrům subjektu, výklad zastávaný stěžovatelem proto považoval soud za extenzivní a nepřípustný.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s kritérii, dle kterých mu byla uložena předmětná pokuta, stěžovatel přitom v ústavní stížnosti netvrdí, že by se v souvislosti s uváděním zboží do oběhu porušení zákonem stanovených povinností, tak jak byly kontrolou zjištěny, nedopustil.

Ustanovení § 17 odst. 3 zák. č. 110/1997 Sb. umožňuje uložení pokuty za porušení povinností zde uvedených až do výše 3 000 000,- Kč. Dle § 17 odst. 7 cit. zák. (v tehdy platném znění) platilo, že při rozhodování o uložení pokuty a její výši orgány dozoru přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že takto formulovaná norma nevylučovala, aby příslušné orgány přihlédly při stanovení výše pokuty i k jiným okolnostem než zde příkladně uvedených. (Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že současné znění zákona - změna provedená zák. č.146/2002 Sb. - tuto možnost již nedává). Ústavní soud rovněž připouští, že pokuta ukládaná za porušení zákonem stanovených povinností by měla být přiměřená potřebnosti ochrany konkrétního veřejného zájmu, a účelem této sankce tj. uložením pokuty, není ekonomická likvidace podnikajícího subjektu. Ze skutečnosti, že předmětné ustanovení v tehdy platném znění možnost přihlédnout při ukládání pokuty i k osobním majetkovým a rodinným poměrům nevylučovalo, nelze však dovodit, že právě tato hlediska byla pro stanovení výše pokuty rozhodným a pro dotčené orgány nezbytným a determinujícím kritériem, bez jehož zohlednění by bylo možné považovat rozhodnutí o uložení pokuty automaticky za nezákonné. Ustanovení § 17 odst. 3 zák. č. 110/1997 Sb. nestanoví dolní hranici pro uložení pokuty, ale pouze limitující horní hranici (3 000 000,- Kč), ponechává tak správnímu orgánu dostatečný prostor pro správní uvážení o adekvátnosti pokuty vzhledem k závažnosti porušení příslušných zákonných ustanovení a eventuelních možných následků s tím spojených. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že tyto orgány se věcí důkladně zabývaly, přičemž při stanovení výše pokuty zejména zohlednily hledisko ochrany zájmů spotřebitele, který má v prvé řadě právo na to, aby potraviny uváděné do oběhu žádným způsobem neohrozily jeho zdraví. Stěžovatel však uváděl do oběhu potraviny, které nesplňovaly požadavek zdravotní nezávadnosti (překročení hodnot obsahu zdraví škodlivých látek) a byly klamavě označeny. Výše pokuty byla stanovena s ohledem na závažnost porušení zákonem uložených povinností, míru zavinění, přístup kontrolované osoby ke zjištěným nedostatkům a rovněž byl uplatněn prvek prevence.

Ústavní soud dodává, že majetkovou sankci, pokutu, nelze považovat jen za určité "varovné upozornění" příslušného subjektu na porušení právního předpisu, ale musí být koncipována a v konkrétním případě stanovena tak, aby se určité protiprávní jednání tzv. "nevyplácelo" a nedocházelo k jeho pokračování. Základní povinností každého podnikajícího subjektu je dodržování příslušných právních předpisů, přičemž tento subjekt si musí být vědom odpovědnosti za jejich dodržování a pro případ jejich porušení povinnosti nést sankce s tím spojené, včetně krajní možnosti ukončení podnikatelské činnosti. Pokud by na výši pokuty měly rozhodující vliv osobní majetkové a rodinné poměry, vedlo by to ve svém důsledku k založení nerovnosti mezi subjekty, které se dopustí stejného porušení příslušných právních předpisů, např. ohrozí zdraví spotřebitele, ale byly by sankcionovány odlišně, podle svých osobních poměrů. V tomto smyslu je možné považovat stanovisko krajského soudu, dle kterého je výklad zastávaný stěžovatelem extenzivní, za oprávněné. Dle názoru Ústavního soudu, krajský soud za tehdy platné právní úpravy měl vzít v úvahu, že správní orgány se osobními, majetkovými a rodinnými okolnostmi na straně stěžovatele výslovně nezabývaly, nicméně z kontextu případu, kdy věc byla ze strany jak správních orgánů i soudu důkladně projednána a posouzena, výše pokuty uložené za protiprávní jednání, kterým bylo ohroženo zdraví spotřebitele, byla podložena nesporně zjištěnými skutečnostmi, nelze uvedený postup krajského soudu považovat za postup, mající za následek porušení základních práv nebo svobod stěžovatele, které by svou intenzitou dosahovalo ústavně právní roviny.

Pokud jde o namítané porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, Ústavní soud uvádí, že jde o článek systematicky začleněný do hlavy prvé Listiny základních práv a svobod, kdy principy zde obsažené se vztahují na všechny základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Stěžovatel porušení takového konkrétního práva netvrdil a ani Ústavní soud je neshledal.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.



P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 23. června 2003



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 16/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies