II. ÚS 137/03

23. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. I., právně zastoupeného JUDr. J. S., Ph. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 3 To 54/2002, t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 6. 3. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 3 To 54/2002, a to pro porušení čl. Ústavy, jakož i čl. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 3 To 54/2002, Vrchní soud v Olomouci podle ust. § 258 odst. 1 písm. a). b), c), d), odst. 2 tr. řádu, zrušil odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 34 T 9/2001, ve výroku o vině, jímž byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným trestným činem vydírání podle ust. § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák., dále byl zrušen výrok o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výrok o náhradě škody. Za splnění podmínek ust. § 259 odst. 3 tr. řádu byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy vydírání podle ust. § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a zbavení osobní svobody podle ust. § 232 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen podle ust. § 232 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením pro výkon do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle ust. § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli a spoluobžalovaným M. S. a S. L. P. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému D. Ž. škodu ve výši 12 400,- Kč. Trestných činů shora uvedených se stěžovatel dopustil jednáním, které je popsáno ve výroku o vině napadeného rozsudku.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadli obvinění M. S., J. I. a S. L. P. dovoláním. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 11. 2003 podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněných M. S. a J. I. odmítl. Dovolání obviněného S. L. P. pak Nejvyšší soud ČR odmítl podle ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcí samou, musí prověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro ni zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Dle ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

V projednávané věci je posledním opravným prostředkem dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a rozhodnutí o tomto dovolání je rozhodnutím ve smyslu ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost stěžovatele však směřuje výlučně proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva v dané věci poskytuje. Pokud by Ústavní soud ústavní stížnost za této situace věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Pro úplnost je třeba zabývat se i tím, zda nejsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle ust. § 75 odst. 1 cit. zák., jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle ust. § 75 odst. 1 cit. zák. dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Žádná z uvedených podmínek v projednávaném případě splněna nebyla.

Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost není přípustná.

Na základě shora uvedených skutečností soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu

V Brně dne 23. června 2003

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 137/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies