II. ÚS 45/02

24. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. K., zastoupeného advokátkou JUDr. B. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 9. 2001, čj. 3 T 386/99-173, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, čj. 12 To 437/2001-194, za účasti Okresního soudu v Benešově a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 23. 1. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Okresního soudu v Benešově a Krajského soudu v Praze uvedená v záhlaví. Namítá, že jejich vydáním byla porušena jeho ústavní práva dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a do té doby odložil jejich vykonatelnost.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 3 T 386/99, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Benešově uznal rozsudkem ze dne 19. 9. 2001, čj. 3 T 386/99-173, stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry dle § 248 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu náhradní nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 týdnů. Rozhodl dále o náhradě škody. Dle skutkových zjištění se stěžovatel trestného jednání dopustil počátkem března 1998, kdy od manželů Š. převzal v jejich bydlišti částku 10.000,- Kč jako cenu za vypracování kupní smlouvy, jejíž sepsání zprostředkoval JUDr. V. B. Ve skutečnosti Dr. B. žádné peníze nepředal, přičemž jmenovaný cenu poskytnutých právních služeb vyfakturoval J. Š. až dne 11. 3.1999 částkou 4.800,- Kč. Soud neuvěřil obhajobě stěžovatele a vyšel z výpovědí svědků J. a M. Š., o jejichž pravdivosti neměl žádné pochybnosti. Uvedl, že pro věrohodnost jejich tvrzení svědčí stěžovatelem písemně zaznamenaný "rozpis nákladů" i jím sepsané a podepsané "potvrzení" týkající se všech nákladů vynaloženými manželi Š. v souvislosti s převodem pozemků. Soud neshledal oproti obžalobě v jednání stěžovatele podvodný úmysl, resp. nepovažoval ho za jednoznačně prokázaný, a jednání stěžovatele kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry.

Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Vytýkal v něm, že soud se při hodnocení důkazů uchyloval ke spekulacím, které nemají oporu v dokazování.

Krajský soud v Praze zamítl odvolání stěžovatele usnesením ze dne 31. 10. 2001, čj. 12 To 437/2001-194. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud se zabýval přezkoumávanou věcí již potřetí a podařilo se mu odstranit veškeré vytýkané nedostatky. V jeho postupu ani v hodnocení důkazů neshledal žádná procesní pochybení. Uvedl, že soud velice podrobně a přesvědčivě vysvětlil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, čemu a proč uvěřil, přičemž důsledně vycházel jen ze skutečností, které byly před ním v řádném řízení provedeny. K námitce stěžovatele, že soud při zachování stejného skutkového děje dospěl k jiným právním závěrům, uvedl, že na takovém postupu nespatřuje nic nezákonného. Soud právě díky podrobnějšímu hodnocení důkazů zejména ve vzájemných souvislostech mohl oproti svému dřívějšímu rozhodnutí, jež bylo odvolacím soudem zrušeno, dospět k jiným právním závěrům. Připomněl, že obžaloba i první rozsudek soudu prvního stupně posuzovaly skutek stěžovatele jako trestný čin podvodu. V dalších rozhodnutích soud zcela správně užil jiné právní kvalifikace, neboť zjistil, že stěžovatel nejprve odevzdal poškozeným sepsanou smlouvu. Převzaté peníze měl poté předat Dr. B. jako odměnu za vypracování smlouvy. Bylo však prokázáno, že mu žádné peníze nedal a přisvojil si je. Soud řádně objasnil i subjektivní stránku činu, když dospěl k závěru, že stěžovatel věděl, že peníze nejsou určeny pro něho, a přesto si je ponechal.

Stěžovatel napadl obě rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Má za to, že proces s ním vedený nebyl spravedlivý. Upozorňuje, že až v pořadí čtvrtým rozhodnutím soudu byl pravomocně odsouzen. Soudy však nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Důkazy hodnotily neobjektivně a jednostranně. Uvěřily tvrzení manželů Š. o převzetí finančních částek. Účelově kladly větší váhu výpovědím jmenovaných manželů a nesprávně je hodnotily jako věrohodné důkazy. Vzaly je za základ skutkových zjištění a nepřiměřeně nadhodnotily vzájemnou korespondenci, aniž by vzaly v úvahu okolnosti, za jakých tyto písemné důkazy vznikaly. Dle jeho názoru manželé Š. prodali spekulativním způsobem svoji nemovitost, neboť od kupující obdrželi několikanásobně vyšší částku, než byla určena znaleckým posudkem. Tímto jednáním se snažili podvést státní orgány při vyměřování daně z převodu nemovitosti. Paní F. pak odmítali vrátit kupní cenu, čehož se musela domáhat soudní cestou. Konstatování nalézacího soudu o tom, že trestní stíhání by nebylo vedeno, kdyby nedošlo k problémům s vkladem do katastru nemovitostí, označuje za skandální. Stěžovatel odmítá přitěžující okolnost, že se skutku dopustil na důchodcích, jimž způsobil majetkovou újmu. Konstrukce soudů, že poškozené připravil o "jakýchsi 10.000,- Kč" a že mu náležela výslovně nesjednaná odměna ve výši 2.500,- Kč, považuje, za situace, kdy by zaplatili např. za vypracování geometrického plánu o 14.600,- Kč více, za nepřípustnou spekulaci jdoucí nad rámec skutkových zjištění. Má za to, že pochybnosti vyslovené odvolacím soudem ve zrušujícím rozhodnutí zůstaly neodstraněny. Měly být tudíž vyloženy ve prospěch stěžovatele, což se nestalo. Nebyla vyřešena otázka autorství kupních smluv. Pochybnosti vzbuzuje i otázka ceny právních služeb. Závěr soudů nemá oporu v provedených důkazech a formulace odvolacího soudu je nelogická. Proti tvrzení manželů Š., že od nich stěžovatel převzal částku 10.000,- Kč, stojí jeho tvrzení, že žádnou takovou částku nepřijal. Soud se nezeptal, proč jmenovaní manželé nepožadovali vydání potvrzení o převzetí či jinak nezajistili předání částek. Za dané situace považuje stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu za prostředek ke smetení zapeklitého případu se stolu.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Benešově a Krajský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Benešově odkázal ve svém vyjádření na obsah odůvodnění svého rozsudku a na podrobnou protokolaci průběhu jednotlivých hlavních líčení. Vyslovil názor, že právo stěžovatele na "vyčerpávající projednání věci" nebylo jeho postupem zkráceno.

Krajský soud v Praze poukázal ve svém vyjádření na to, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou v převážné míře opakováním jeho výhrad z řízení před soudy, jimiž se v odvolacím řízení zabýval. Odkázal tudíž na odůvodnění svého usnesení.

Ústavní stížnost zjevně není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a upozorňuje na jednostrannost řízení. Má za to, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, dle níž je nutno vykládat vzniklé pochybnosti ve prospěch obviněného. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny stěžovatelovy základní ústavní práva a svobody. K porušení takových práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Pravidlo "v pochybnostech ve prospěch (obžalovaného) obviněného", na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného.

Ústavní soud se tudíž zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Je nezbytné strukturovat obsah daného ustanovení do konkrétních komponentů. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, a to i nad rámec dokazování z přípravného řízení (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení použitých důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu. Za situace, kdy stěžovatel zavinění popíral, své jednání bagatelizoval a poukazoval naopak na podvodné jednání poškozených (stejné námitky vznáší i v ústavní stížnosti), vyšel nalézací soud z výpovědí poškozených, které hodnotil nikoli izolovaně, ale ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Výpovědi poškozených označil za věrohodné nejen pro jejich vzájemný soulad, ale taktéž proto, že nebyly jedinými důkazy svědčícími o vině stěžovatele. Jak uvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku, podporují tvrzení poškozených i listinné důkazy, a to stěžovatelem poznamenaný rozpis nákladů a jím sepsané a podepsané "potvrzení" o nákladech vynaložených poškozenými na převod pozemku. Stěžovatelem podané dodatečné vysvětlení k okolnostem, za nichž bylo "potvrzení" sepsáno, soud hodnotil s ohledem na okolnosti případu jako nevěrohodné. Přihlédl přitom i k výpovědi svědka Dr. B., jenž tvrdil, že za smlouvu neobdržel žádnou odměnu. Ústavní soud má za to, že právní závěry soudů nejsou projevem jejich libovůle v rozhodování, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatele, že věrohodnost tvrzení jedné či druhé strany nebyla doložena dalším důkazem a že mělo být postupováno v duchu zásady in dubio pro reo.

Poukaz stěžovatele na podvodné jednání poškozených ve vztahu k paní F. zůstává za situace, kdy předmětem projednávané věci je otázka trestní odpovědnosti stěžovatele, v rovině neprokázané domněnky. Je třeba poukázat i na skutečnost, že stěžovatel byl konečným odsuzujícím rozsudkem uznán vinným toliko za jednání, jež souviselo s náklady za vypracování kupní smlouvy. Oproti obžalobě i prvnímu odsuzujícímu rozsudku byl skutkový děj vlivem podrobnějšího a důslednějšího hodnocení důkazů nalézacím soudem zúžen. Soudy přesto stále rozhodovaly o stejném skutku, pro nějž byla podána obžaloba, jakkoli jej upřesnily a jinak právně posoudily.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, jež potvrdil i odvolací soud. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 258/99, není tudíž případný. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný. Souvisejícím návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí proto nebyl důvod se zabývat.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.







V Brně dne 24. června 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu




:

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 45/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies