II. ÚS 35/03 - K pochybnostem o nepodjatosti soudního znalce

25. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Podle § 17 ve spojení s § 14 odst. 1 občanského soudního řádu jsou znalci vyloučeni z podání znaleckého posudku v případě, že se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Jedním z takových důvodů, kdy lze zcela důvodně pochybovat o nepodjatosti znalce pro poměr k účastníkovi řízení, je skutečnost, že mezi nimi existuje pracovní poměr k témuž zaměstnavateli. Je totiž zřejmé, že se v takovém případě jednak jedná o vztah ekonomické závislosti, jednak nelze ani vyloučit možnost, že přístup znalce při vypracování znaleckého posudku mohou (vědomě či nevědomě) ovlivnit pocity kolegiality a loajality či obavy před nepříznivými pracovně-společenskými dopady.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.06.2003 sp. zn. II. ÚS 35/03)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 25. června 2003 sp. zn. II. ÚS 35/03 ve věci ústavní stížnosti I. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 5. 11. 2002 sp. zn. 47 Co 255/2002 a rozsudku Okresního soudu v Lounech z 9. 4. 2002 sp. zn. 10 C 495/98, kterým bylo mezitímně rozhodnuto, že základ nároku, kterým se žalobce domáhal na stěžovateli náhrady škody, je opodstatněný.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2002 č. j. 47 Co 255/2002-140 a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 4. 2002 č. j. 10 C 495/98-123 se zrušuje.


Odůvodnění



Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2002 č. j. 47 Co 255/2002-140, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 4. 2002,č. j. 10 C 495/98-123, neboť má za to, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo k žalobě Č. d., státní organizace, na zaplacení částky 31 795 Kč s příslušenstvím rozhodnuto mezitímně tak, že základ nároku, kterým se žalobce domáhal na žalovaném (tj. stěžovateli) náhrady škody, je opodstatněný, přičemž o výši nároku a náhradě nákladů řízení měl soud rozhodnout v konečném rozhodnutí. Svůj nárok žalobce opíral o to, že stěžovatel při posunu v železniční stanici B. dne 8. 7. 1996 způsobil v důsledku porušení návěstního předpisu střet vlaků.

Okresní soud se v řízení zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy zda na straně žalobce vznikla škodu, což bylo dle okresního soudu prokázáno, a dále zda na straně žalovaného došlo k porušení povinností při plnění pracovních úkolů a toto porušení je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, kterou žalovaný zavinil. Pokud jde o otázku porušení pracovních povinností ze strany stěžovatele, okresní soud odmítl jeho námitku, že ke vzniku škody došlo tím, že mu byl opožděně podán pokyn posunovačem panem Z., neboť to nebylo podpořeno žádným z provedených důkazů. Z výpovědi svědků B., P., B. a Z. soud dovodil, že stěžovateli jako strojvedoucímu bylo dáváno vysílačkou návěstí, opakovaně ve vysílačce bylo slyšet slovo "stůj", a to nepřetržitě po dobu půl minuty, přesto souprava jela stále stejnou rychlostí, přičemž sám stěžovatel potvrdil, že vysílačka fungovala; i kdyby nebyla v provozu (po dobu 5 sekund), bylo povinností stěžovatele, jak vyplývá ze služebních předpisů, zastavit. Kromě zvukového návěstí existuje i návěstí ruční, které dával svědek P. poté, co ve vysílačce uslyšel výzvu "stůj". Výpovědi svědků byly podpořeny i znaleckým posudkem znalce P. Z. z oboru doprava, odvětí doprava železniční, který dospěl k závěru, že na straně stěžovatele došlo k porušení návěstních předpisů ČD D1 a dopravních předpisů ČD D2, kdy stěžovatel nerespektoval dávané návěstí. Dle znalce čelo vlaku musí zastavit před návěstidlem, avšak stěžovatel brždění či snížení rychlosti, jak vyplývá z rychlostního proužku, před návěstidlem L4 neprováděl. Přitom stěžovatel toto návěstidlo mohl sám vidět na opačném zhlaví. Stěžovatel reagoval pozdě, až na návěst stůj, kdy užil průběžné brzdy. Znalec současně vyloučil vliv jiných okolností na vznik nehodové události. Dle soudu tak došlo na straně stěžovatele k porušení povinností při plnění pracovních úkolů, a to jeho nedbalostí, kdy stěžovatel své povinnosti jako strojvůdce s patnáctiletou praxí měl a musel znát.

K odvolání stěžovatele krajský soud shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že s ohledem na povahu sporu je třeba považovat za významný zejména vyžádaný znalecký posudek. Pokud by se soud měl odchýlit od závěrů znalce, musel by si vyžádat nový znalecký posudek, pro což by svědčila skutečnost, že znalec je podjatý, tj. pokud s ohledem na jeho vztah k některému z účastníků řízení lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Taková skutečnost by musela být spolehlivě zjištěna, přičemž odvolací soud nově zjistil, že znalec P. Z. byl v době vypracování posudku zaměstnancem Generální inspekce Č. d. Daná okolnost však dle názoru odvolacího soudu nemůže vést k vyloučení z podání posudku; s ohledem na povahu sporu a výši uplatněného nároku lze totiž jen těžko předpokládat, že by jmenovaný v rozporu se svými znaleckými povinnostmi uváděl nepravdu. Kromě toho lze dle soudu pochybovat o tom, že by se našel znalec z oboru železniční přepravy, který by neměl žádný vztah k Č. d., protože jinak by totiž nemohl získat potřebné odborné znalosti. Proto odvolací soud pokládal námitku podjatosti znalce za účelovou. K námitce stěžovatele, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědků, příp. že skutková zjištění soudu jsou jako celek nesprávná, krajský soud uvedl, že odlišnosti ve výpovědích při popisu téže události jsou obvyklé a je věcí okresního soudu, jakým způsobem hodnotí jednotlivé výpovědi s přihlédnutím k dalším zjištěním, přičemž ke způsobu hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně neměl uvedený soud výhrady.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním na základě pouze formálních výslechů svědků, z jejichž obsahu nelze zjistit všechny podstatné okolnosti nehodové události, uvedený soud se nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědků, některé důkazy vůbec neprovedl (např. důkaz rychloměrným proužkem z hnacího vozidla) a své závěry opřel o nejasný a neúplný znalecký posudek znalce P. Z. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud neshledal důvodnou námitku podjatosti jmenovaného soudního znalce, který byl, jak bylo odvolacím soudem zjištěno, pracovníkem Generální inspekce Č. d. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si spolu s příslušným soudním spisem vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem plně odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v odůvodnění svého rozsudku s tím, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Okresní soud v Lounech vyslovil přesvědčení, že při jednání a rozhodnutí ve věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. V řízení byly dle uvedeného soudu provedeny účastníky navržené důkazy a důkazy, jejichž provedení bylo třeba ke zjištění skutkového stavu. Při stanovení osoby znalce soud vycházel ze seznamu znalců, obor železniční doprava, kdy znalci z tohoto oboru jsou pracovníky Č. d. Č. d., a. s., jakožto právní nástupce žalobce uvedly, že soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, stěžovatel při jednáních soudu měl možnost klást svědkům otázky, výslechy byly podrobné, přičemž názor stěžovatele, že byly pouze "formální", pokládá za nedůvodný. Eventuální rozpory ve výpovědích svědků soud řešil, když i za tímto účelem nechal vypracovat znalecký posudek, ve kterém znalec odpověděl na soudem položené otázky a své závěry odůvodnil, tento znalec byl vyslechnut i při jednání za přítomnosti stěžovatele, a proto je třeba označení posudku jako "nejasného" a "neúplného" odmítnout. Pokud jde o námitku podjatosti znalce, vedlejší účastník má za to, že při jejím řešení obecné soudy postupovaly správně. Vzhledem k tomu navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Po přezkoumání napadených rozsudků a řízení, které jejich vydání předcházelo, a po zvážení důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem obecné soudy prováděly dokazování a hodnotily provedené důkazy, a jednak že vycházely ze znaleckého posudku, který vypracoval údajně podjatý znalec, neboť byl v době vypracování tohoto posudku zaměstnancem žalobce (pracovníkem Generální inspekce Č. d.).

Jak vyplynulo z rozsudku krajského soudu, tento soud se námitkou stěžovatele eventuální podjatosti jmenovaného znalce zabýval a dospěl k závěru, že nelze předpokládat, že by v rozporu se svými znaleckými povinnostmi uváděl nepravdu, a to vzhledem k povaze a výši uplatněného nároku. Podle § 17 ve spojení s § 14 odst. 1 občanského soudního řádu jsou znalci vyloučeni z podání znaleckého posudku v případě, že se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Jedním z takových důvodů, kdy lze zcela důvodně pochybovat o nepodjatosti znalce pro poměr k účastníkovi řízení, je v případě, že mezi nimi existuje pracovní poměr (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1999 sp. zn. Skno 4/99, Soudní rozhledy č. 5/2000, dle kterého znalec, jenž je zaměstnancem jednoho z účastníků řízení, nemůže podle § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, podat posudek, neboť by mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti). Je totiž zřejmé, že se v takovém případě jednak jedná o vztah ekonomické závislosti (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.; Občanský soudní řád, komentář, C. H. Beck, 5. vydání, 2001, str. 56; dle těchto autorů příkladem této závislosti je /pouze/ vědecká či publikační činnost), nelze ani nevzít v úvahu, že přístup znalce při vypracování znaleckého posudku mohou (vědomě či nevědomě) ovlivnit pocity kolegiality a loajality či obavy před nepříznivými pracovně-společenskými dopady.

Ústavní soud ani v tomto konkrétním případě nezjistil skutečnosti, jež by shora uvedené pochybnosti o nepodjatosti znalce odstranily, když vyšetřováním předmětné události v rámci Č. d. se zabývala, jak vyplývá z rozsudku okresního soudu, i Generální inspekce Č. d., jejímž pracovníkem znalec byl, a ta dospěla k závěrům pro stěžovatele nepříznivým, v důsledku čehož byla na něm požadována náhrada škody údajně vzniklé jeho zaviněním. Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, má Ústavní soud za to, že Okresní soud v Lounech zásadním způsobem pochybil, když ustanovil znalcem P. Z. a když poté ze znaleckého posudku vypracovaného jmenovaným jako důkazu soudy obou stupňů vycházely při své rozhodovací činnosti. Ve vztahu k odvolacímu řízení je pak třeba odmítnout argument krajského soudu, že znalec nebude s ohledem na své zákonné povinnosti (§ 6 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb.) uvádět nepravdu, protože pak by dle názoru Ústavního soudu právní úprava otázek týkajících se podjatosti (nejen) znalců v podstatě ztratila smysl. Skutečnosti, jako je výše uplatněného nároku nebo povaha daného sporu, jež uváděl krajský soud, mohou jen stěží poskytnout objektivní kritéria pro posouzení, zda (nebo do jaké míry) mohou znalce, u něhož objektivně existuje vztah k účastníkovi řízení, v jeho znalecké činnosti ovlivňovat. Stejně tak není možné akceptovat východisko, že není znalce, který by neměl s Č. d. "co do činění", protože jednak jistě ne všichni znalci zapsaní v seznamu znalců jsou současnými zaměstnanci Č. d., a i kdyby tomu tak bylo, ze soudního spisu nevyplývá, že by se obecné soudy pokusily postupovat podle § 21, eventuálně § 24 zákona č. 36/1967 Sb.

Pokud tedy obecné soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely ze znaleckého posudku znalce, který byl z podání posudku vyloučen (§ 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., § 17 ve spojení s § 14 odst. 1 občanského soudního řádu), přičemž se jednalo o důkaz, jak lze dovozovat z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pro rozhodnutí ve věci samé klíčový, zatížily své rozhodnutí zásadní procesní vadou. Jak Ústavní soud dovodil v řadě svých dřívějších rozhodnutí, z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudů dbát "stanoveného", tj. zákonného postupu, což znamená "bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících" (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, nález č. 49), přičemž mezi tyto procesní předpisy patří i ty, jež upravují otázky podjatosti subjektů řízení a osob na něm zúčastněných. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem nezbývá Ústavnímu soudu, než konstatovat, že obecné soudy při nalézání práva nepostupovaly v souladu se zásadami spravedlivého procesu, čímž porušily čl. 36 odst. 1 Listiny.

Namítal-li stěžovatel vady v hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a případně nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, pokládá Ústavní soud v této fázi řízení, kdy daná věc se vrací před soud první instance a kdy bude vydáno rozhodnutí nové, za nadbytečné se těmito námitkami zabývat.

Ústavní soud z důvodů výše uvedených podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovateli vyhověl a napadené rozsudky podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 35/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies