II. ÚS 228/03

25. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti S. I., a. s., zastoupené předsedou představenstva V. N., právně zastoupené JUDr. M. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 2. 2000, č. j. 17 C 116/99-82, mimo ústní jednání, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55 (mylně označené jako rozsudek). Tímto usnesením byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 2. 2001, č. j. 14 C 38/2000-38, a řízení bylo zastaveno. Usnesení, č. j. 28 Co 216/2001-55, je rovněž uvedeno v plné moci právního zástupce jako předmět řízení před Ústavním soudem. Současně je v petitu ústavní stížností napaden rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 2. 2000, č. j. 17 C 116/99-82. Tomu odpovídá petit ústavní stížnosti i zmocnění dané právnímu zástupci. O tomto rozsudku ovšem bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č. j. 23 Co 327/2000-101. Tento rozsudek je uveden v petitu ústavní stížnosti, právnímu zástupci však není dáno zmocnění v plné moci, aby proti tomuto rozsudku podal ústavní stížnost (k této skutečnosti Ústavní soud nepřihlédl - viz níže). Dále z předložených kopií a listinných důkazů vyplývá, že proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, bylo připuštěno dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 11. 2. 2003 podle § 243b odst. 2 o.s.ř. tak, že je zamítl. Toto rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatelky poskytuje, však ústavní stížností napadeno nebylo a zmocnění k jeho napadení neplyne ani z plné moci právnímu zástupci.

Ústavní stížnost tak napadá výsledky dvou různých řízení. První z nich bylo vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 38/2000 a bylo pravomocně ukončeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, s tím, že je proti němu přípustné dovolání. Tento prostředek stěžovatelka využila, avšak usnesení ze dne 11. 2. 2003, č. j. 22 Cdo 1734/2001-70, ústavní stížností nenapadla. Tím učinila v této části řízení ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Napadla pouze výše uvedené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, učinila tak však již po lhůtě 60 dnů, kterou zákon o Ústavním soudu stanoví.

Pokud jde o druhé řízení, bylo vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 116/99 a bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č. j. 23 Co 327/2000-101. Tím stěžovatelka vyčerpala zákonné prostředky, jak požaduje § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost však podala značně po lhůtě 60 dnů od doručení tohoto rozsudku, jak to požaduje § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti je založeno na zásadě dispozitivnosti a zásadě subsidiarity. Je proto věcí stěžovatele, co a kdy bude po Ústavním soudu z hlediska ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod požadovat (zásada dispoziční). Současně zákon o Ústavním soudu po stěžovatelích požaduje, aby dříve než podají ústavní stížnost, vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§ 75 odst. 1). Ústavní stížností je přitom nutno napadnout rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1).

Rozhodnutí Ústavního soudu rušící v případě úspěchu stížnosti jen rozhodnutí, které předcházelo konečnému rozhodnutí ve věci, by v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv stěžovatelky by zůstalo nedotčeno, což by bylo i v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud je sice vázán podle § 63 zákona o Ústavním soudu rovněž přiměřeným použitím ustanovení o. s. ř. V daném případě však nebylo použití § 5 o. s. ř. o poučovací povinnosti možné, neboť by již nešlo o poučení o procesních právech a povinnostech, nýbrž o poučení o tom, vůči kterému rozhodnutí má stížnost směřovat, a které rozhodnutí způsobilo zásah do základního práva. V takovém případě by již Ústavní soud přestal plnit roli nezávislého a nestranného orgánu a vystupoval by před vlastním posouzením věci na straně stěžovatele. Rovněž tak by tento postup odporoval výslovnému požadavku zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem - advokátem.

Z výše uvedeného vyplývají tyto závěry z hlediska podmínek pro projednání této ústavní stížnosti. I kdyby Ústavní soud uznal, že stěžovatelka zplnomocnila svého právního zástupce, aby ústavní stížností napadl všechna tři zmíněná rozhodnutí, nemohlo to mít vliv na závěry Ústavního soudu, které jej vedly k odmítnutí ústavní stížnosti ve všech jejích takto podaných částech, aniž se jí mohl zabývat z hlediska vlastního obsahu a věcné argumentace stěžovatelky. Stejně tak na rozhodnutí nemohly mít vliv vady plné moci, proto Ústavní soud nepožadoval jejich odstranění (nepřípustná zástupčí doložka).

O rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 2. 2000, č. j. 17 C 116/99-82 (bod č. 1 petitu ústavní stížnosti) nemohlo být rozhodnuto proto, že nejde o rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje. V tomto bodě musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento závěr přitom nemohl mít vliv na úspěšnost ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud uznal, že bez ohledu na to, že to výslovně není v petitu ústavní stížnosti uvedeno, tato směřuje proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo o tomto rozsudku rozhodnuto (viz níže).

O rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č. j. 23 Co 327/2000-101 (bod č. 2 petitu ústavní stížnosti), nemohlo být meritorně rozhodnuto proto, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, kterou zákon o Ústavním soudu stanoví. V tomto bodě byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

O usnesení (ústavní stížnost se mylně označuje jako rozsudek) Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, které v petitu ústavní stížnosti uvedeno není, je však uvedeno v rubrice ústavní stížnosti a v plné moci právního zástupce, nemohlo být rozhodnuto proto, že nejde o rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje. V tomto bodě musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.



P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 25. června 2003 Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 228/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies