I. ÚS 523/02

25. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C. T. R., s. r. o., zastoupené JUDr. D. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, čj. 44 Ca 3/2002 - 42, rozhodnutí Okresního úřadu R., referátu regionálního rozvoje, ze dne 19. 11. 2001, čj. RRR 330-261/01, a rozhodnutí Městského úřadu R., odboru výstavby a investic, ze dne 14. 8. 2001, čj. 330-1210/01,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


C. T. R., s. r. o. (dále "stěžovatelka"), se svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále "obecný soud") a rozhodnutí Okresního úřadu R. (dále "okresní úřad") a Městského úřadu R. (dále "městský úřad"). Napadeným rozsudkem obecný soud zamítl, jako nedůvodnou, žalobu stěžovatelky proti Okresnímu úřadu R., referátu regionálního rozvoje, ve věci stavebních úprav a přezkoumání rozhodnutí uvedeného okresního úřadu ze dne 19. 11. 2001, čj. RRR 330-261/01, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu R., odboru výstavby a investic, ze dne 14. 8. 2001, čj. 330-1210/01, o povolení stavebních úprav stavebníkům Ing. P. a H. S. a Ing. L. a B. K. (vedlejším účastníkům řízení před Ústavním soudem) na vyjmenovaných pozemcích.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem stavebního řízení od samého počátku, ačkoli pozemky nabyla ještě před zahájením tohoto řízení. Ani v odvolacím řízení s ní nebylo zacházeno jako s plnoprávným účastníkem řízení, některé procesní úkony nebyly učiněny vůbec nebo byly učiněny vůči třetí osobě. Její odvolání ze dne 20. 8. 2001 sice trpělo formálními vadami, takže z něj nemuselo být patrné, zda jej podává stěžovatelka nebo společnost "C. T., s. r. o.", (dříve se sídlem R., T..)". Z obsahu a otisku razítka ovšem vyplynulo, že odvolání podává stěžovatelka. Přípis okresního úřadu ze dne 18. 10. 2001 nebyl doručen stěžovatelce, ale společnosti C. T., s. r. o., která se necítila být účastníkem řízení a žádné námitky nepodala. Stěžovatelka své námitky nemohla podat, protože jí nebylo doručeno, nemohla tedy důsledně hájit svá práva, protože okresní úřad zaměňoval stěžovatelku a společnost C. T., s. r. o. Okresní úřad znal správného vlastníka pozemků z potvrzení o nabytí vlastnictví a z výpisu z katastru nemovitostí. Postupem okresního úřadu došlo k zásahu do práv stěžovatelky garantovaných čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Další zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky má spočívat v tom, že správní orgány a obecný soud nechránily její vlastnické právo k části sousedních pozemků, které měla nabýt vydržením, čímž porušily čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka zrekapitulovala vlastnické vztahy k těmto sousedním pozemkům a uvedla, že v rozhodné lhůtě nebyly v tzv. socialistickém vlastnictví, jak uvádí obecný soud. Jak stěžovatelka, tak její vlastnický předchůdce, K., s. r. o., a předtím stát, byli oprávněnými držiteli sporných částí pozemků, řídili se hranicemi pozemků vytyčenými plotem. Prováděním stavebních úprav podle vydaného stavebního povolení (rozhodnutí městského úřadu) by došlo ke zneužití práva vedlejšími účastníky, byl by omezen přístup stěžovatelky do budovy na jejích pozemcích (opravárenské haly). Došlo by tak k porušení čl. 11 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, protože započetím stavebních úprav by došlo ke znemožnění dopravní obslužnosti budov na jejích pozemcích.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, po formální stránce byla shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkoumávání.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Městský úřad R. ve svém vyjádření uvedl, že do okruhu účastníků řízení byl zahrnut i původní vlastník pozemků, společnost K., s. r. o., "v likvidaci", i správce konkurzní podstaty této společnosti. V průběhu stavebního řízení ani jeden z nich neoznámil změnu vlastníka předmětných pozemků. Tato změna byla městskému úřadu známa až po odvolání stěžovatelky ze dne 20. 8. 2001.

Okresní úřad R. ve vyjádření, pokud jde o chybné označení účastníka ve stavebním řízení, uvedl, že vycházel z podaného odvolání, kde k označení podávajícího "C. T., s. r. o.,", byl připojen otisk razítka C. T. R., s. r. o., a podpis statutárního zástupce společnosti pana P. V odvolání nebyla uvedena jiná adresa než na otisku razítka. Výzva k doplnění odvolání byla proto zaslána na tuto adresu. Na otisku razítka na doručence je uvedeno převzetí společností C. - T., s. r. o., (v razítku navíc pomlčka mezi C. a T.). Ze strany stěžovatelky nikdy nedošlo k upřesnění, že existují dvě právnické osoby s výrazně podobným označením. V době vydání rozhodnutí o odvolání byly statutární orgány obou obchodních společností tvořeny stejnými fyzickými osobami. Vydáním stavebního povolení (rozhodnutí městského úřadu) na stavbu oplocení a úpravy ploch nejsou nikterak dotčena práva a právem chráněné zájmy ostatních účastníků řízení - vlastníků sousedních pozemků. Stěžovatelkou namítaná záměna označení účastníků by musela být považována za pochybení správního orgánu v souvislosti s ustanovením § 32 a § 46 (spolehlivě zjištěný stav věci) zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, které by mělo vliv na výsledek projednávané věci (stavební povolení), za předpokladu, že by v projednávané věci šlo o pochybení zásadní a zvlášť významné. Za zásadní by toto pochybení bylo možno považovat v případě, že by bylo uloženo oprávnění nebo uložena povinnost jinému subjektu. Bylo by značně iracionální, za současného stavu, zrušit stížností napadená rozhodnutí. Došlo by také k dotčení práv nabytých stavebníky (vedlejšími účastníky v řízení před Ústavním soudem) v dobré víře. Okresní úřad odkázal na ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou účastníky řízení "osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena." Stěžovatelka nikdy neuplatnila námitky, kterými by bylo prokázáno, že jsou přímo dotčena její práva. Posunutím oplocení na hranice pozemků podle katastrální mapy dojde pouze ke snížení komfortu užívání, nikoli ke znemožnění užívání pozemku. K námitce vydržení uvedl okresní úřad, že oplocení obligatorně neurčuje průběh vlastnických hranic. Vydržení stěžovatelka nenamítla v řízení před správními orgány, ale až v řízení před obecným soudem. Vlastnictví se nabývá vydržením sice přímo ze zákona, ale tento právní vztah musí být zapsán do katastru nemovitostí. V případě sporného vydržení je pak podkladem pro zápis do katastru nemovitostí rozhodnutí soudu v řízení o určení vlastnictví.

Obecný soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 3. 2002. Z obsahu spisu sp. zn. 44 Ca 3/2002 obecného soudu a ze spisů shora uvedených správních orgánů bylo zjištěno, že rozsudkem obecného soudu ze dne 26. 3. 2002, čj. 44 Ca 3/2002 - 42, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí okresního úřadu, který zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí městského úřadu. Tímto rozhodnutím byly stavebníkům - vedlejším účastníkům povoleny na pozemcích, v rozsudku obecného soudu specifikovaných, stavební úpravy. Stěžovatelka se stala vlastníkem sousedního pozemku vydražením ve veřejné dražbě, když dne 20. 6. 2001 uhradila jeho cenu. Až tohoto dne (20. 6. 2001 ) mohla být zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník k okamžiku udělení příklepu (tj. ke dni 12. 4. 2001). Stěžovatelka nebyla účastníkem prvostupňového řízení před městským úřadem, protože nebyla známa jako vlastník sousedního pozemku ani tomuto úřadu ani vedlejším účastníkům. Dne 20. 8. 2001 bylo okresnímu úřadu doručeno odvolání proti rozhodnutí městského úřadu, které podala "C. T., s. r. o., R.,", u nečitelného podpisu vedle textu "Za C. T., s. r. o., R.:" je připojen otisk razítka: "C. T. R., s. r. o.", v podání je uvedeno, že podávající je vlastníkem od 20. 6. 2001.

Okresní úřad si v odvolacím řízení vyžádal, výzvou ze dne 26. 9. 2001, doplnění podkladů. Výzva byla odeslána stěžovatelce na adresu T. 733, 269 01 R. Odvolání bylo doplněno podáním ze dne 8. 10. 2001, dne 9. 10. 2001 byla s vedlejšími účastníky projednána změna projektové dokumentace, protože část jejich stavby se měla nacházet na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky. Ti dne 16. 10. 2001 předložili přepracovanou dokumentaci. Dne 16. 10. 2001 odeslal okresní úřad oznámení o těchto úkonech s tím, aby se účastníci správního řízení k němu vyjádřili a případně navrhli doplnění. Toto oznámení zaslal také společnosti: "C. T., spol. s r. o., T. 733, 269 01 R.". Dne 19. 11. 2001 pak okresní úřad vydal rozhodnutí, kterým zamítl odvolání společnosti "C. T., spol. s r. o., R., T. 733", a potvrdil rozhodnutí městského úřadu. V textu tohoto rozhodnutí jsou pak několikrát uvedeny obě obchodní firmy, jak "C. T., spol. s r. o., R.", tak "C. T., spol. s r. o.". Z dodejky vyplývá, že rozhodnutí bylo doručeno dne 22. 11. 2001 společnosti "C. T., spol. s r. o., T. 733, 269 01 R.".

Dne 2. 1. 2002 podala stěžovatelka žalobu proti rozhodnutí okresního úřadu. V ní namítla, že je vlastníkem pozemků ode dne 12. 4. 2001. Stavební řízení bylo zahájeno dne 28. 5. 2001, mělo s ní být tedy jednáno jako s účastníkem správního (stavebního) řízení již od počátku. Hranice mezi pozemky vedlejších účastníků a jejím pozemkem byla vytyčena plotem (postaven Státním statkem J., s. p.). Takto vytyčená hranice byla ale v rozporu s vyznačením v katastrální mapě. Hranice pozemků nikdo nezpochybňoval, stěžovatelka a její vlastničtí předchůdci (Státní statek J., s. p., K., s. r. o.) užívali část pozemků, které jsou podle katastrální mapy ve vlastnictví vedlejších účastníků, v dobré víře a jako jejich vlastníci se chovali. Tento stav trval déle než 10 let. Stěžovatelka se proto, podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "ObčZ"), měla stát jejich vlastníkem na základě vydržení. K této skutečnosti okresní úřad nepřihlédl, potvrdil výstavbu na pozemcích, které nejsou celé ve vlastnictví vedlejších účastníků, a zasáhl tak do práv stěžovatelky. V řízení před správními orgány stěžovatelka vydržení nenamítala. Skutečnost, že nebylo v odvolacím řízení řádně doručováno a že stěžovatelka byla zaměněna s jiným subjektem, stěžovatelka nenamítla ani v samotné žalobě ani při jednání. Při jednání před obecným soudem dne 26. 3. 2002 (viz protokol na čl. 38 spisu sp. zn. 44 Ca 3/2002) pouze uvedla, že neměla možnost účastnit se místního šetření, a to ani v odvolacím řízení, když nebyla pozvána k těmto jednáním.

Podle odůvodnění uvedeného rozsudku obecného soudu bylo se stěžovatelkou jako s vlastníkem jednáno od doby, kdy si podala odvolání (tj. od 20. 8. 2001). K namítanému vydržení obecný soud uvedl, že podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 16. 5. 2001 jsou vlastníky pozemků, u jejichž části namítá stěžovatelka vydržení, vedlejší účastníci. Jiný doklad ve správním řízení nebyl předložen. Pozemek ve státním vlastnictví byl před novelou ObčZ, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., předmětem oprávněné držby. Tato držba vzhledem k ustanovení § 135a odst. 3 ObčZ, ve znění do 31. 12. 1991, které vylučovalo z vydržení pozemky v socialistickém vlastnictví, však nemohla vést k nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, mohly nastat důsledky oprávněné držby. Společnost K., s. r. o., však vznikla až dne 7. 7. 1993. Oprávněná držba tedy netrvala po dobu nutnou k vydržení nemovitostí, tj. 10 let [§ 135a do 31. 12. 1991, resp. § 134 ObčZ od 1. 1. 1992].

Ústavní soud se nejdříve zabýval namítaným porušením čl. 37 odst. 3 Listiny, které mělo spočívat v tom, že vůči stěžovatelce nebyly učiněny ve správním řízení některé procesní úkony a tyto byly naopak učiněny vůči třetímu subjektu. S odkazem na princip subsidiarity, zakotvený v ustanovení § 75 odst. 1, a v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19., C. H. Beck, Praha 2001, str. 80], odmítá Ústavní soud tento stížnostní důvod jako nepřípustný. Stěžovatelka totiž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Jak vyplývá ze správní žaloby ze dne 18. 12. 2001 proti rozhodnutí okresního úřadu a protokolu o jednání ze dne 26. 3. 2002, stěžovatelka nikdy nenapadla skutečnost, že s ní v řízení před správním orgánem nebylo nakládáno jako s plnoprávným účastníkem, že nemohla důsledně hájit svá práva, když okresní úřad zaměňoval stěžovatelku a společnost C. T., s. r. o. Pro úplnost odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 16/02 ze dne 14. 1. 2003 (dosud nepublikováno), podle kterého "Ústavně formulovaný princip právního státu (jehož projevem je ochrana dobré víry) více respektuje oprava nepřesnosti v označení právního subjektu všude tam, kde je jakkoli možná, eventuálně její tolerování, než deklarování nepřiměřených právních následků. Obecné soudy a správní orgány by přitom neměly při posuzování následků nepřesnosti v označení právních subjektů opomíjet jejich dosavadní chování. Pokud jako adresáti rozhodnutí orgánů veřejné moci tyto nepřesnosti v označení akceptovaly a neupozornily na ně, pak by neměly mít možnost na tyto nepřesnosti úspěšně poukazovat v následujících řízeních. O to více by z takové výsady neměly těžit, jestliže nepřesným označením sebe samé (nebo jiného) ve svých právních aktech tento stav spoluzavinily nebo vyvolaly." Stěžovatelka ve svém odvolání ze dne 20. 8. 2001 uvedla neexistující firmu: "C. T., s. r. o., R.", a připojila své razítko. Výzvu k doplnění odvolání stěžovatelka převzala (sama to tvrdí zejména v ústavní stížnosti) a na tuto výzvu doplněním odvolání také reagovala. Na doručence je však otisk razítka společnosti "C. - T., s. r. o.", jedná se tedy o společnost C. T., s. r. o. (to potvrzuje i DIČ, které patří této společnosti). Další rozhodnutí a přípisy okresního úřadu přišly do sídla stěžovatelky a jejich adresátem byla "C. T., spol. s r. o., T. 733, 269 01 R.". O těchto rozhodnutích stěžovatelka tvrdí, že je přijala společnost, která se necítila účastníkem řízení a žádné námitky nepodala. Stěžovatelka žádné námitky nemohla podat, protože jí nebylo doručeno. Jak je tedy možné, že písemnost, adresovanou výslovně stěžovatelce (výzvu k doplnění odvolání ze dne 26. 9. 2001), společnost C. T., s. r. o., převzala a reagovala na ni stěžovatelka? Podle výpisu z obchodního rejstříku, platného v době řízení před okresním úřadem (a v době vydání jeho rozhodnutí), měly obě společnosti stejné společníky a stejné statutární zástupce. Z uvedeného je tedy zřejmé, že tvrzení o tom, že stěžovatelka nemohla podat námitky, není pravdivé. Z právního hlediska je nepopíratelné, že se v případě obou zmíněných obchodních společností jedná o odlišné subjekty. Jednání stěžovatelky je ale případem, na které lze vztáhnout výše citované stanovisko Ústavního soudu. Na počátku zaměňování a nepřesného označování stála samotná stěžovatelka, která tak daný stav spoluzavinila.

V ostatních stížnostních bodech shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].

Stěžovatelka namítá, že s ní mělo být jednáno jako s účastníkem stavebního řízení od samého počátku. Tím, že tak činěno nebylo, byl údajně porušen čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle ustanovení § 30 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, uhradil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu. Jestliže tedy stěžovatelka využívá výhody citovaného ustanovení zákona a její vlastnické právo je zapisováno do katastru nemovitostí v podstatě se zpětnou účinností, měla především ve svém zájmu zaplatit vydraženou cenu v co nejkratším termínu, aby prodleva mezi faktickým stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí byla co nejkratší. Třetí osoby (v daném případě tedy správní orgány a stavebníci) se řídí stavem, který je zapsán v katastru nemovitostí. Zaplacení více než po dvou měsících od udělení příklepu však za takové obezřetné jednání ve výše uvedeném smyslu, které je v bytostném zájmu stěžovatelky, označit nelze. Uvedená námitka stěžovatelky je tedy neopodstatněná i z hlediska obecného práva. Zmíněným postupem správních orgánů a obecného soudu čl. 37 odst. 3 Listiny tedy porušen nebyl.

Stěžovatelka namítá rovněž porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť podle ní správní orgány ani obecný soud nerespektovaly její vlastnické právo nabyté vydržením. Jak vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatelka namítala vydržení až v řízení před obecným soudem. Ten rozhodl, že k vydržení nedošlo z důvodů, které rozebral v odůvodnění svého rozsudku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že argumentace stěžovatelky, týkající se vlastnictví sporných pozemků, jejichž část měla nabýt vydržením, v daném případě neodpovídá skutečnosti. Případná je v této souvislosti také poznámka vznesená okresním úřadem, tj. jedná-li se o sporné právo, rozhodne obecný soud na základě žaloby o určení, kdo je vlastníkem sporné nemovitosti, a teprve na základě tohoto rozhodnutí je vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí.

Stěžovatelka dále namítala porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, k tomu Ústavní soud pouze konstatuje, že otázka případného zásahu do práv byla zcela vyřešena rozhodnutím okresního úřadu, který rozhodl, že se nejedná o omezení práva, ale pouze o určité omezení komfortu v užívání. S odkazem na shora uvedené závěry k otázce tvrzeného vydržení by stěžovatelka v podstatě požadovala ochranu protiprávního stavu, užívání pozemku, který není v jejím vlastnictví, na úkor vlastníka pozemku, který zcela legitimně požaduje plné užívání svého majetku a jeho oplocení v rámci vlastnických hranic.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že vůči stěžovatelce nebyly učiněny ve správním řízení některé procesní úkony a tyto byly naopak učiněny vůči třetímu subjektu, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost, v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.

Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a to jak v řízení před obecným soudem, tak v řízení před správními orgány. Proto odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Nebyly dány ani podmínky, aby se Ústavní soud zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí by bylo možno pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Ústavní soud však stížnost odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.






V Brně dne 25. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. I. ÚS 523/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies