I. ÚS 664/02

26. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. zastoupené JUDr. M. W., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, čj. 32 C 24/2002 - 13, a rozhodnutí Okresního úřadu Příbram ze dne 6. 9. 2002, čj. VV 1001/2, spojené s návrhem na zrušení § 61 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,



takto:



1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení § 61 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále "volební zákon"), se odmítá.


Odůvodnění:

K. (dále "stěžovatelka") se svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále "krajský soud") a v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního úřadu Příbram (dále "okresní úřad"). Svou ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení § 61 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále "volební zákon").

Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že podala přihlášku k registraci pro volby do Senátu ve volebním obvodu Příbram. Po výzvě okresního úřadu ve stanovené lhůtě odstranila všechny závady na přihlášce samotné [§ 61 odst. 1 volebního zákona], avšak k přihlášce nepřipojila potvrzení o složení kauce 20 000,-- Kč podle § 61 odst. 2 písm. e) volebního zákona. Okresní úřad proto její přihlášku nezaregistroval. Stěžovatelka je toho názoru, že přihláška měla být zaregistrována. Své tvrzení podpořila vlastním výkladem ustanovení § 60 - § 62 volebního zákona. Podle stěžovatelky nejsou přílohy součástí přihlášky, ta měla být zaregistrována jako bezvadná. Krajský soud se právní argumentací stěžovatelky vůbec nezabýval. Z toho stěžovatelka dovodila, že usnesením krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý a veřejný proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), pasivní volební právo a právo na svobodnou soutěž politických stran/sil, zakotvené v Ústavě České republiky a čl. 21 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), i právo na svobodné volby podle čl. 3 Úmluvy.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení § 61 odst. 2 písm e) volebního zákona. Neústavnost označeného ustanovení spatřuje ve třech důvodech: 1) protiústavní je jakákoliv kauce, 2) kauce 20 000,-- Kč je příliš vysoká a 3) protiústavní je každé zákonné ustanovení omezující svobodnou soutěž politických stran/sil. Nastínila návrhy de lege ferenda, pokud jde o úpravu volebních kaucí. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a uvedla důvody svého tvrzení. V části XII. ústavní stížnosti pak uvedla pod písmeny a) až o) argumenty, jimiž se, dle jejího názoru, Ústavní soud ve své judikatuře dosud nezabýval.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkumu.

V souladu s ust. § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Praze pouze odkázal na obsah svého usnesení ze dne 19. 9. 2002.

Z obsahu spisu sp. zn. 32 C 24/2002 Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Okresní úřad v Příbrami rozhodl podle § 62 volebního zákona o odmítnutí přihlášky stěžovatelky k registraci pro volby do Senátu dne 25. a 26. 9. 2002 ve volebním obvodu Příbram. Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí odvoláním ke Krajskému soudu v Praze podle § 86 volebního zákona a § 200m odst. 2 písm a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"). Domáhala se zrušení rozhodnutí okresního úřadu a navrhla zaregistrování své přihlášky k registraci pro volby do Senátu Parlamentu České republiky. Usnesením ze dne 19. 9. 2002, čj. 32 C 24/2002 - 13, krajský soud návrh stěžovatelky zamítl.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud v postupu krajského soudu neshledal nic, co by nasvědčovalo porušení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení volebního zákona, aplikovaných v projednávané věci.

Jádrem ústavní stížnosti, a návrhu s ní spojeného, je nesouhlas stěžovatelky se zněním ustanovení § 61 odst. 2 písm. e) volebního zákona. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že neshledává důvod odchýlit se od názoru, který vyjádřil mj. v usnesení ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 32/02, kterým odmítl návrhy Krajského soudu v Ostravě na zrušení téhož ustanovení volebního zákona. Stejný názor vyjádřil i v usnesení ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 24/02, nebo v usnesení ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 37/02. S projednávaným návrhem stěžovatelky je obsahově shodný i její návrh, doručený Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2002, který byl odmítnut usnesením ze dne 2. 12. 2002 pod sp. zn. IV. ÚS 708/02. Ve zmíněných rozhodnutích Ústavní soud vyslovil, že volební kauce mají své specifické odlišnosti v systému poměrného zastoupení, který platí pro volby do Poslanecké sněmovny, a jiné v souvislosti s většinovým systémem platným pro volby do Senátu. Tyto specifické rysy jsou spjaty s odlišnou charakteristikou obou volebních systémů, z nichž první je založen především na principu výběru a diferenciace a na základním hodnotovém kritériu proporcionality reprezentace politických sil vůči počtu jimi získaných hlasů, zatímco druhý zdůrazňuje význam volební diferenciace jako východiska pro politickou integraci ve prospěch vyjádřené většiny.

Volební kauce v případě voleb do Senátu tedy představují určitou záruku vážnosti úmyslu volební strany realizovat ústavně zaručená základní politická práva, zakotvená především v čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno, funkcí volební kauce v malých volebních obvodech, v rámci většinového volebního systému, je odrazovat od realizace pasivního volebního práva takové jednotlivce a skupiny jednotlivců, kteří hodlají kandidovat z jiných než z vážných politických důvodů a jejichž předpokládané šance na volební úspěch jsou prakticky nereálné. Stanovená částka 20 000,-- Kč nepředstavuje diskriminační opatření ani ve formálním (tzv. přímá nerovnost) ani v neformálním (tzv. nepřímá nerovnost) smyslu. Volební kauce je formálně upravena pro všechny kandidující subjekty stejně. Její výše není tak nepřiměřená, že by z politické soutěže a priori fakticky vylučovala subjekty, které hodlají svou kandidaturu pojmout vskutku seriózně.

Zákonné stanovení volebních kaucí ve volbách do Senátu PČR respektuje obecné požadavky kladené na tvorbu zákonů, tj. podmínky dostupnosti zákona, jeho srozumitelnosti a předvídatelnosti následků, které vyvolá. "Za zákon lze tedy považovat pouze normu formulovanou dostatečně přesně na to, aby občanovi umožnila přizpůsobit chování" (věc Hashman a Harrupová vs. Spojené království, in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 1/2000, str. 46). Volební zákon je nesporně dostupný, stanovení volebních kaucí splňuje rovněž požadavek srozumitelnosti a následek nesplnění povinnosti složení volební kauce, tedy odmítnutí přihlášky kandidáta k registraci, byl a je zřejmý a předvídatelný. Domněnce o principielní protiústavnosti volebních kaucí v rámci většinového volebního systému nesvědčí ostatně ani argument komparativní, neboť volební kauce jsou v řadě demokratických zemí s tímto volebním systémem známy (jejich příkladmý výčet, publikovaný v češtině, viz např. Filip, J.: K otázce ústavnosti volebních kaucí, Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/1996, str. 273).

Vzhledem k tomu, že napadená usnesení orgánů veřejné moci vycházela z textu zákona, jehož obsah, jak výše uvedeno, neshledává Ústavní soud rozporným s ústavním pořádkem, a ani interpretace aplikovaných ustanovení nikterak nevybočila z ústavních mezí, nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Návrhu stěžovatelky, aby náklady na zastoupení stěžovatelky hradil stát, v souladu s ustanovením § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud rovněž nevyhověl vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 26. června 2003


JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. I. ÚS 664/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies