Pl. ÚS 26/03 - K souladu postupu při provádění referenda s ústavním zákonem o referendu

30. 06. 2003, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o návrhu navrhovatele Ing. V.S., "na určení neplatnosti referenda o vstupu České republiky do Evropské unie" (správně: o návrhu na vydání rozhodnutí o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení ČR k EU je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení ČR k EU nebo se zákonem vydaným k jeho provedení), takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Navrhovatel podal v záhlaví uvedený návrh na "určení neplatnosti referenda o vstupu ČR do EU", který odůvodnil v podstatě takto:

a) v období přípravy referenda bylo členství v EU vydáváno za jedinou možnost pro ČR; v té době působila v ČR delegace Evropské komise a byl vydáván Magazín EU, což nepřípustně ovlivňovalo veřejné mínění;
b) Č. a Č. ovlivňovaly voliče uváděním nepravdivých průběžných či předběžných výsledků; materiální prostředky všech občanů byly dále zneužity proti jejich zájmu;
c) občané se nemohli řádně seznámit s výsledky jednání o přistoupení ČR k EU;
d) volební komise byly přednostně složeny ze zástupců prorežimních struktur;
e) panující režim se v ČR ujal moci v rozporu s demokratickými principy, takže nemohl být platně přijat ani zákon o referendu;
f) ve prospěch vstupu do EU se vyslovila jen menšina občanů ČR.

II.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda návrh byl podán v zákonem stanovené lhůtě (§ 125d odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 114/2003 Sb.), a zjistil, že tato podmínka byla splněna. Současně však konstatoval, že vykazuje řadu nedostatků, pokud jde o další zákonem stanovené náležitosti. Návrh byl podán osobou, která dosud neprokázala, že je oprávněnou hlasovat v referendu (§ 125d cit. zákona), a která rovněž nesplnila podmínku § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v platném znění, jež ukládá všem fyzickým i právnickým osobám povinnost být jako účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem nebo notářem. Ústavní soud proto zvažoval, zda nejprve vyzve navrhovatele, aby zjištěné nedostatky odstranil, jak obvykle činí. Vzal přitom v úvahu ustanovení § 125d odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 114/2003 Sb., jež staví Ústavní soud před povinnost rozhodnout věc "mimo pořadí" a "bez zbytečného odkladu". Z formulace "bez zbytečného odkladu" Ústavní soud usoudil, že je třeba v prvé řadě zvážit, zda odklad, který by nepochybně způsobilo následné odstraňování formálních nedostatků, lze či nelze v daném případě označit za "zbytečný". Zbytečný je odklad zejména tehdy, jestliže po věcném posouzení návrhu je zřejmé, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, takže lpění na splnění dalších náležitostí (zejména podmínky právního zastoupení) by nejen odporovalo požadavku procesní ekonomie a zbytečně zatěžoval navrhovatele samého, ale také principu přiměřenosti, resp. nezbytnosti, volených prostředků k dosažení zákonného cíle.

Ústavní soud - jak bude dále uvedeno - dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a že odstraňování jeho formálních nedostatků by bylo "zbytečným odkladem". Proto od tohoto požadavku upustil.


III.


K jednotlivým námitkám navrhovatele uvádí Ústavní soud následující.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. m) Ústavy ČR je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení ČR k EU je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení ČR k EU a se zákonem vydaným k jeho provedení. Jestliže tedy navrhovatel tvrdí, že v době přípravy referenda bylo členství v EU vydáváno za jedinou možnost pro ČR a jestliže kritizuje působení delegace EU na území ČR nebo vydávání Magazínu EU, je zjevné, že tato námitka s postupem při provádění referenda přímo nesouvisí a již z toho důvodu je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že je oprávněn zkoumat ústavnost a zákonnost postupu při provádění předmětného referenda. Citovaná ústavní a zákonná úprava, s níž Ústavní soud tento postup v daném řízení konfrontuje, nestanoví žádná pravidla pro vedení kampaně, ať již před konáním referenda či v jeho průběhu, tak jak je vymezují např. volební zákony. Proto také, pokud stěžovatel brojí proti postupu Č. a Č. v průběhu hlasování a pokud namítá nerovnost využití materiálních prostředků údajně toliko ve prospěch jednoho z názorů, je nutno uvést, že tyto námitky zpochybňují způsob vedení kampaně v rámci referenda, což však Ústavnímu soudu zjevně nepřísluší posuzovat. Rovněž tyto námitky proto musel odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s tvrzením navrhovatele, že občané s právem hlasovat neměli možnost seznámit se s výsledky jednání o podmínkách přistoupení ČR k EU. Z ustanovení § 17 písm. b) a § 21 odst. 1 zákona č. 114/2003 Sb., o provádění referenda, totiž vyplývá, že starosta obce byl povinen zajistit informovanost o místech, kde bylo možno se seznámit s textem smlouvy o přistoupení ČR k EU. Každý občan tedy měl garantovánu reálnou možnost seznámit se s obsahem tzv. přístupové smlouvy (na příslušném obecním úřadě) a bylo proto především jeho věcí, zda této možnosti využil či nikoliv. Jen pro úplnost lze dodat, že podmínky přistoupení byly běžně dosažitelné i na některých internetových stránkách (např. Ministerstva zahraničí ČR) a veřejnost o nich byla informována rovněž prostřednictvím sdělovacích prostředků. Jestliže proto stěžovatel kritizuje grafickou a obsahovou podobu tzv. informačního letáku - který však byl toliko jednou z více innformačních možností - nezbývá než konstatovat, že tato kritika zjevně postrádá ústavněprávní relevanci. Rovněž tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.

Navrhovatel nijak neodůvodnil ani tvrzení, že prý "volební" komise byly přednostně složeny ze zástupců prorežimních struktur, vyškolených ještě komunistickým režimem. Jak totiž vyplývá z ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 114/2003 Sb., členy okrskových komisí delegovaly politické strany nebo politická hnutí, které mají v Poslanecké sněmovně poslanecký klub nebo v Senátu senátorský klub, a volební strany, které získaly v posledních volbách alespoň jeden mandát v zastupitelstvu obce. Je tedy zřejmé, že takto složené okrskové komise zajišťovaly značný stupeň názorové a politické plurality a garantovaly tak zároveň regulérnost průběhu a vyhodnocení výsledků referenda. Nelze ostatně opomenout, že stejný princip složení okrskových komisí je využíván ve všech typech voleb, které se v České republice konají, takže se jedná o zavedený a osvědčený model, respektující demokratické principy.

Navrhovatel rovněž zpochybňuje samu legitimitu "panujícího režimu" a tvrdí, že z toho důvodu nemohl být platně přijat ani zákon o referendu. K otázce legality a legitimity Ústavní soud pro stručnost odkazuje na dříve vyslovený právní názor, obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 1 a násl.). Je třeba zdůraznit, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Od roku 1990 proběhly na našem území několikeré parlamentní volby, které byly svobodné a demokratické. Z nich vzešel parlament, o jehož legalitě a legitimitě není pochyb. Je tedy zřejmé, že i zmíněný zákon byl řádně schválen zákonodárným orgánem - Parlamentem ČR. Proto Ústavní soud neakceptuje (nedoložené) navrhovatelovo tvrzení o neplatnosti jeho přijetí a odvozenou námitku, týkající se neplatnosti vyhlášení referenda.

Konečně k tvrzení, že se ve prospěch vstupu do EU vyslovila toliko menšina občanů ČR, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že počet platných odevzdaných hlasů pro otázku položenou v referendu koresponduje s ústavní a zákonnou úpravou, takže ani v tomto směru neshledal jakékoliv pochybení.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že navrhovatelův návrh je zjevně neopodstatněný a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jej odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. června 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 26/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies