II. ÚS 181/04

01. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupené Mgr. J. H., proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 20. 10. 2003, č. j. 3 Zn 793/2003-12, a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc o přezkoumání postupu Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 26. 2. 2004, č. j. 2 KZn 4017/2004,


t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í



V ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 22. 3. 2004 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí okresního státního zastupitelství a vyrozumění krajského státního zastupitelství, kterými dle jejího názoru byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").


V návrhu stěžovatelka uvádí, že státní zástupkyně zamítla ústavní stížností napadeným usnesením stížnost proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Obvodní oddělení Litovel ze dne 9. 9. 2003, ČTS: OROL-238,1545/LI-TČ-2003 o odložení věci. Ve stížnosti namítala, že policejní orgán dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, která vedla k nesprávnému právnímu posouzení a rozhodnutí ve věci samé, jakož i nesprávnost vypracovaného znaleckého posudku. Dále vytýkala, že v řízení, které předcházelo vydání stížností napadeného usnesení, policejní orgán postupoval v rozporu se zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a to především s jeho § 2 odst. 5 a 6. Stěžovatelka se domnívá, že postupem Okresního státního zastupitelství v Olomouci byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jí bylo jako poškozené upřeno právo, aby její záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.


Z odůvodnění zamítavého usnesení okresního státního zastupitelství ze dne 20. 10. 2003, č. j. 3 Zn 793/2003-12 vyplývá, že citovaným usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto o odložení trestního oznámení stěžovatelky na B. N. pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu, že v daném případě nejde o podezření z trestného činu a zároveň není ani na místě věc vyřídit jinak. Stížnosti podané stěžovatelkou proti tomuto usnesení státní zástupkyně nevyhověla, neboť dospěla k závěru, že v dané věci není třeba vypracovat nový znalecký posudek. Policejní orgán věnoval prověření trestního oznámení náležitou pozornost a jeho rozhodnutí je opřeno o dostatek důkazních prostředků.


Na základě stěžovatelčina podání doručeného dne 20. 1. 2004 Ministerstvu spravedlnosti, které bylo předloženo k posouzení Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, byl v rámci výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství podle ustanovení § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, přezkoumán postup okresního státního zastupitelství. Krajská státní zástupkyně podnět stěžovatelky odložila jako nedůvodný s tím, že nejsou dány důvody pro jiný postup ohledně vypracování znaleckého posudku. Kromě toho poukázala na skutečnost, že stěžovatelka měla ve smyslu ustanovení § 105 odst. 3 trestního řádu možnost vznést námitky proti odbornému zaměření znalce či proti formulaci otázek, což však neučinila.


Ústavní soud posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bez nichž nemůže být meritorně projednána.


Ústavní soud nejprve ověřil, zda byla ústavní stížnost podána v zákonem stanovené lhůtě. Z ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve znění platném do 30. března 2004 vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jak stěžovatelka sama v návrhu uvádí, usnesení okresního státního zastupitelství jí bylo doručeno 29. 10. 2003, zatímco ústavní stížnost podala k poštovní přepravě až 22. 3. 2004. Přestože jí vyrozumění krajského státního zastupitelství o přezkoumání postupu okresního státního zastupitelství, kterým ostatně bylo vyřízeno podání stěžovatelky adresované Ministerstvu spravedlnosti ČR a označené jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, bylo doručeno 1. 3. 2004 a od tohoto data patrně odvozuje počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti, nelze jej chápat jako poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje v smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a jehož využití by stěžovatelce zachovalo lhůtu pro podání ústavní stížnosti.

V této části tedy Ústavní soud považoval ústavní stížnost za návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.


Ústavní soud se následně zaměřil na tu část petitu ústavní stížnosti, v níž se navrhuje zrušení shora uvedeného vyrozumění o přezkoumání postupu okresního státního zastupitelství, přičemž se nejprve zabýval tím, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný jako soudní orgán ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.


Působnost Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit mj. jen pravomocné rozhodnutí orgánů veřejné moci a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Tato působnost je dále rozvedena i v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Z takto Ústavou a zákonem o Ústavním soudu vymezených kompetencí však nelze oprávnění Ústavního soudu ke zrušení vyrozumění o přezkoumání postupu okresního státního zastupitelství dovodit. Ústavní soud tedy není k projednání této části ústavní stížnosti příslušný.


Ústavní soud nad rámec odůvodnění považuje za vhodné uvést, že v ústavně konformním postupu policejního orgánu i orgánu rozhodujícího o stížnosti proti usnesení o odložení věci nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti základních práv a svobod, jež jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku a jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní principy státu a práva (srov. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 11 a násl.). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání jsou věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatelky jako oznamovatelky trestné činnosti na takový druh "satisfakce" (srov. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 291). Orgány činné v trestním řízení proto odložením věci o podezření ze spáchání trestného činu neporušily žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky, neboť Ústavou zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (srov. II. ÚS 103/01).

Ústavní soud rovněž podotýká, že předmětným usnesením není nijak vyloučen eventuální občanskoprávní nárok stěžovatelky náhradu škody.

Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než podle § 43 odst. 1 písm. b) a d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, ústavní stížnost zčásti odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.



P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 1. července 2004



JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 181/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies