IV. ÚS 280/03

01. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Z. S., právně zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2002, sp. zn. 4 To 140/2001, t a k t o:


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá ve vztahu ke své osobě zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2001 sp. zn. 39 T 20/99 odsouzen pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., dílem ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit v rozsudku blíže vyjmenovaným poškozeným náhradu škody. Spolu se stěžovatelem byli pro obdobnou trestnou činnost odsouzeni obžalovaní M. Š., M. P., V. P., T. V., T. F., J. V., P. P., R. L. a P. A.

Citovaný rozsudek nalézacího soudu byl k odvolání státního zástupce, stěžovatele a obžalovaných M. Š., M. P., V. P., T. F. a J. V. částečně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2002, sp. zn. 4 To 140/2001, a to ohledně stěžovatele, M. P. a V. P. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu a ohledně M. Š., T.e F., J. a V. a P. P. a podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., dílem ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; rovněž mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit v rozsudku blíže vyjmenovaným poškozeným náhradu škody. Tímtéž rozsudkem byli odsouzeni pro obdobnou trestnou činnost obžalovaní M. Š., M. P., V. P., T. F., J. V. a P. P. Trestná činnost stěžovatele spočívala (zkráceně řečeno) zejména v tom, že spolu s ostatními obžalovanými v desítkách případů odcizoval osobní automobily, resp. věci v nich uložené a k těmto činům naváděl. Rozsudek obsahuje popis 105 skutků, přičemž 72 z nich spáchal stěžovatel dílem samostatně, dílem s ostatními obžalovanými.

Stěžovatel a dále obžalovaní V. P. a M. P. podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2003 sp. zn. 7 Tdo 404/2003, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ohledně stěžovatele a obžalovaného M. P. a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně obžalovaného V. P.. Usnesení dovolacího soudu však není ústavní stížností napadeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud založil výrok o jeho vině výhradně na výpovědi spoluobžalovaného T. F., která je nevěrohodná a z větší části lživá, u některých skutků navíc tento obžalovaný ani nebyl, ale údajně o nich ví z doslechu a z některých skutků není stěžovatel usvědčován ani touto pochybnou výpovědí. Věrohodnost obžalovaného F. je podle názoru stěžovatele zpochybňována řadou skutečností: Nikdo z osob, u kterých byla odcizená auta nalezena, neuvedl, že je obdržel od stěžovatele, jeho věrohodnost zpochybňují nejen obžalovaní, ale i svědci, např. Č., Š. a Č., matka stěžovatele byla v důsledku výpovědi T. F. obžalována pro trestný čin podílnictví, ale právě vzhledem k nehodnověrnosti tohoto svědka byla obžaloby zproštěna. Stěžovatel dále poukazuje na okolnosti výslechu T. F. ze dne 2. února 1999, který měl trvat jen dvě hodiny, což neodpovídá velkému rozsahu jeho výpovědi, tento výslech byl přitom proveden bez přítomnosti obhájců. Rovněž namítá, že na celém vyšetřování se výrazně podílela skutečnost, že matka T. F. je spolupracovnicí vyšetřovatele mjr. S. Z těchto důvodů došlo podle názoru stěžovatele k porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6, 11 a § 122 tr. ř. (pozn. Ústavního soudu - stěžovatel měl patrně na mysli § 125 tr. ř.).

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který uvedl, že ústavní stížnost je opakováním obhajoby a námitek stěžovatele uplatňovaných v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se obecné soudy v celém rozsahu vypořádaly, na rozhodnutí soudů proto odkázal a vyjádřil názor, že jimi nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných ústavních práv. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 20/99 a s průběhem dokazování v trestním řízení.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud se předně zabýval námitkami stěžovatele, jimiž zpochybňuje věrohodnost výpovědi obžalovaného T. F. Ústavní soud shledal, že tato výtka není důvodná. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Soud prvního stupně založil výrok o vině zejména na svědecké výpovědi spoluobžalovaného T. F., přičemž otázkou jeho hodnověrnosti se dostačujícím způsobem zabýval. Konstatoval, že na základě jeho výpovědi došlo k zajištění několika odcizených automobilů, nebyly u něj zjištěny známky zaujatosti vůči spoluobžalovaným, podrobně popsal způsob páchání trestné činnosti, vypovídal opakovaně, a to naprosto shodně, při prověrce své výpovědi přesně ukázal místa odcizení jednotlivých automobilů. Podle názoru soudu by se T. F. stěží mohl zcela shodně vyjádřit ke spáchané trestné činnosti, pokud by nebyl jejím svědkem, popř. o ní od ostatních obžalovaných neslyšel (str. 79-81 rozsudku nalézacího soudu); k jeho osobě byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, dle jejichž závěrů je T. F. věrohodnou osobností, s nadprůměrnou inteligencí a velice dobrými paměťovými schopnostmi, bez sklonů k fabulacím a konfabulacím; přestože bylo konstatováno, že užíval drogy (především marihuanu), nebyly u něj zjištěny poruchy myšlení či vnímaní, ani chorobná závislost na drogách (str. 66-67 a 81 rozsudku nalézacího soudu). Výpověď obžalovaného T. F. hodnotil jako věrohodnou rovněž odvolací soud (str. 127-128 rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti nutno též konstatovat, že závěr o vině stěžovatele je podporován řadou dalších důkazů, které nalézací soud podrobně rekapituloval (str. 84-85 rozsudku), jedná se např. o výpovědi spoluobžalovaného V. P., svědků M. F., C. Š. a J. S., protokoly o vydání věci (odcizených aut a jejich příslušenství) a dopisy stěžovatelovy matky D. S., ze které vyplývá stěžovatelova účast na trestné činnosti. Stanovisko obecných soudů, že výpověď obžalovaného F. je hodnověrná a spolu s dalšími důkazy odůvodňuje závěr o vině stěžovatele, je podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě odůvodněno. Skutečnost, že obžalovaný F. se o některých trestných činech, z jejichž spáchání stěžovatele usvědčuje, dozvěděl od ostatních obžalovaných, ale sám se na nich bezprostředně nepodílel, věrohodnost jeho výpovědi o těchto skutcích žádným způsobem nezpochybňuje.

Obecné soudy rovněž posoudily okolnosti výslechu spoluobžalovaného T. F. ze dne 2. února 1999. Nalézací soud vyšel z výpovědi mjr. S., který uvedl, že první výslech obžalovaného F. provedl bez přítomnosti obhájců spoluobžalovaných, neboť ti nebyli v té době ustaveni a výslech pokládal za neodkladný úkon (str. 75 rozsudku nalézacího soudu). K okolnostem výslechu rovněž vypovídal kpt. J. N., který se jej účastnil, přičemž podle jeho svědectví vypovídal obžalovaný T. F. spontánně, nebyl na něj činěn žádný nátlak a do protokolu o výslechu byly zaznamenány pouze ty okolnosti, jež sám uvedl (str. 80 rozsudku nalézacího soudu). S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil, přičemž provedený výslech označil za neodkladný, neboť měl vést po dopadení jednoho pachatele (F.) k poznatkům o rozsahu spáchané trestné činnosti, případně o dalších spolupachatelích, což se také stalo. Rovněž zdůraznil, že tohoto výslechu se účastnila nezúčastněná osoba kpt. J. N. a obhájce obžalovaného F. JUDr. Jiří S., proto námitky týkající se časové nemožnosti vyhotovit protokol výslechu nemohou obstát (str. 128 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že stěžovateli bylo sděleno dne 19. ledna 1999 obvinění pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zák., který je uveden v rozsudku odvolacího soudu pod bodem 102 výroku o vině (č. l. 1). V této době však nebyl znám rozsah trestné činnosti, který byl zjištěn až inkriminovaným výslechem obviněného T. F., přičemž na jeho základě bylo téhož dne stěžovateli sděleno obvinění pro další trestné činy (č. l. 11). T. F. zopakoval skutečnosti, které uvedl ve svém prvním výslechu, rovněž v dalších výsleších, kterých se již účastnili obhájci dalších obžalovaných, na tuto okolnost obecné soudy rovněž poukázaly (str. 128 rozsudku odvolacího soudu).

Obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly také s dalšími stěžovatelovými námitkami. Skutečnost, že matka obžalovaného T. F. je spolupracovnicí vyšetřovatele mj. S. S., který prováděl vyšetřování v této trestní věci, byla stěžovatelem i dalšími obžalovanými namítána v průběhu trestního řízení a byla vznesena námitka podjatosti tohoto vyšetřovatele. Nalézací soud mjr. S. vyslechl a konstatoval, že matka obžalovaného F. nemá k mjr. S. žádný bližší vztah, přičemž z pouhé skutečnosti, že je pracovnicí pomocného aparátu Krajského úřadu vyšetřování v Brně nelze podjatost tohoto vyšetřovatele dovodit (str. 81 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud na závěry nalézacího soudu v této otázce odkázal s tím, že ze spisového materiálu ani z argumentace obžalovaných nevyplývají okolnosti, pro které by mjr. S. měl být pro podjatost vyloučen z vykonávání úkonů přípravného řízení (str. 127 rozsudku odvolacího soudu). Na toto zdůvodnění Ústavní soud plně odkazuje.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 1. července 2004

JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 280/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies